Kdyby byla Komora ženou…

Souhrn

Zřízení všech profesních komor bylo po roce 1989 racionálním zhodnocením reality a nutnosti zabezpečit dohled nad výkonem svobodných povolání bez nároku na státní rozpočet. Jakákoliv jiná varianta by byla zcela určitě méně efektivní a pravděpodobně mnohem méně kvalitní. Zákon proto v roce 1991 přenesl část odpovědnosti státu na komory a vybavil je pravomocemi dříve svěřenými státní správě. Také Česká lékárnická komora se stala institucí veřejného práva s podílem zodpovědnosti za chod části zdravotnictví.

O tom jsem ale tenkrát vůbec nic nevěděl a nevěděl jsem o moc víc ani 9. 9. 1999, když jsem se stal jejím členem. Dokonce jsem toho mnoho nevěděl ani v roce 2007, když jsem poprvé kandidoval do představenstva.

Pak se to ale rychle změnilo. České lékárnické komoře bylo sladkých šestnáct a já se stal, spíš souhrou okolností než vlastním přičiněním, jejím prezidentem. A byla to od začátku jízda na tygrovi. Taková jízda, kdy je těžké jet, a ještě mnohem těžší seskočit. Jezdcem na tygrovi se nestanete, protože chcete, ani proto, že to umíte.

Když bylo Komoře sedmnáct, pořád jsem seděl na tygrovi a napsal jsem k jejím narozeninám krátkou (a nikdy nepublikovanou) alegorickou úvahu, jaké by to bylo, kdyby byla ženou. Kdyby byla Komora ženou teď, ve třiceti, možná by měla čas zavzpomínat, jak za sebou měla v sedmnácti první ročník střední školy a celá její rodina tenkrát prožívala její nadšení i rozčarování v prvních tanečních. Vzpomínala by víc na tehdejší rozpaky nebo na nekonečné sezení u švadleny, vizážistky a kosmetičky? Možná už na všechny takové okrašlující procesy zapomněla a s nostalgií vzpomíná jenom na nové šaty a boty. A určitě už zapomněla, kolik nervů (a hlavně peněz) to stálo tatínka.

Do roku 2007 vtančila Česká lékárnická komora v nových šatech svého tehdejšího sídla v pronajatých prostorách polikliniky Budějovická a většinu tanečních lekcí zvládla. I výběr tanečních partnerů se většinou dařil velmi dobře, což ovšem má i stinnou stránku, protože odmítnutý tanečník může pošlapat střevíčky i při tanci v jiném páru. Stále otevřenější taneční sál s hudbou podle not evropských komisí byl tenkrát pro tuhle lékárnickou holku výzvou, se kterou se musela vyrovnat bez ohledu na imaginární nedospělost. Obstála se ctí a do dospělosti vstoupila s rozhodnutím nehopsat na písknutí všech úřadů na ochranu těch, kteří se snažili udělat z inteligentní a atraktivní mladé dámy ušmudlanou hokynářku.

Dospěli jsme spolu. Komoře bylo najednou 18 a já si naplno uvědomil, jak důležitá pro lékárníky je. A také, že je přesně taková, jako lidé v ní. Byl jsem v čele Komory dva roky, a poznal jsem za tu dobu spoustu zajímavých lidí, mých a vašich kolegů. Za další dva roky jich ještě přibylo. Navštívil jsem za tu dobu zhruba polovinu OSL, některá i víckrát: Benešov, Beroun, Brno, České Budějovice, Český Krumlov, Domažlice/Tachov, Hradec Králové, Cheb, Chomutov/Most, Jindřichův Hradec, Klatovy, Liberec, Mělník, Nový Jičín, Ostravu, Plzeň (jih i sever), Prahu (tenkrát ještě nerozdělenou), Přerov (ten asi někdy později), Rokycany, Šumperk/Jeseník, Teplice, Trutnov, Ústí nad Labem a Zlín… Všude jsem potkával a poznával lidi, kteří dělali a mnozí dodnes dělají svou práci s nadšením a chutí a ve volném čase ještě tvoří „něco navíc“. Něco, co dává naší profesi respekt a důvěryhodnost.

Za uplynulých 30 let Komora prokázala, že dbá na to, abychom měli obojí. Přestože byla prakticky hned od ustanovení politické reprezentaci trnem v oku a od počátku čelila politickému tlaku na omezení její pravomoci. Legislativní návrhy na zrušení povinného členství v komorách se za prvních 20 let jejich fungování objevily celkem devětkrát. Naše Komora obstála se ctí a vydobyla si respekt i důvěryhodnost. Svědčí o tom i fakt, že se v posledních deseti letech už žádný takový návrh ne­objevil. Profesní samospráva je totiž řešení, které je ze známých aplikovatelných možností pro dohled nad svobodnými povoláními nejprověřenější. Je mnohem lepší než státní dohled závislý na kvalitě dozorujících úředníků. Na kvalitě, kterou jsme jako přehlídku nekompetentností mohli sledovat po celé dlouhé měsíce s covidem.

Naučil jsem se za 14 let s Komorou mnohé. Poznal jsem lidi, kvůli kterým stojí za to dělat nevděčnou práci. Smířil jsem se s tím, že velký úspěch nepřichází snadno ani rychle. K velkému úspěchu totiž patří důslednost v malých věcech a nejvíc práce zabere snaha o to, aby se věci nestaly.

Proto není snadné vyjmenovat ani správně vyhodnotit, co všechno se Komoře za uplynulých 30 let povedlo, a také proto jsou občasné neúspěchy lépe viditelné. Přesto (nebo právě proto) jsem rád, že Komoru máme. Mnozí z Vás máte nemalou zásluhu na její současné podobě.

Poděkovat nebolí a nikdy ho není dost. Proto všem kolegyním a kolegům, kteří se o vznik a následné fungování České lékárnické komory zasloužili, patří obrovské poděkování. Mnohým z nich se Komora stala závazkem na dlouhou dobu a několika z nich dokonce na většinu jejich profesní kariéry.

Standa HAVLÍČEK