V lékárně nám to voní, paní lékárničko!

Souhrn

Svět se pomalu vrací k normálnímu životu a ve školách probíhá spousta přerušených aktivit pro děti. Evropská unie zaštiťuje velmi hezký projekt, ve kterém pozvaní odborníci z praxe představují dětem svá povolání. Za lékárníky jsem měla tu čest vést odpolední workshop s dětmi 1. a 2. třídy základní školy v Kyjovicích.

Příprava prezentace našeho povolání mi zabrala poměrně dost času, protože děti bývají náročné publikum, které neposedí. Nakonec jsem si pro ně vymyslela „povídavou část“, „soutěž“ a „tvořivou část“. Byla jsem v napětí asi jako před zkouškou: Nevím, jestli to s tolika dětmi vůbec umím. Hned zpočátku mě však děti příjemně překvapily svou otevřeností, vnímavostí a zvědavostí. Byly úžasné. Vůbec se nebály a ptaly se. Pořád. Na všechno. A celou prezentaci mi vlastně usnadnily. Přeji vám slyšet to okouzlené zašumění „jéééé“, když jsem jim ukázala oficínu lékárny na Kuksu. A to jsem spíše měla za to, že je ohromí kolegyně ve skafandru, ředící cytostatika. Vůbec. Kam se hrabe na Kuks!

A děti pak povídaly: „že jim to v lékárně voní“, „že mají rády bonbóny z hroznového cukru“, „že jedí vitamínové medvídky z lékárny“, „že je maminka energická na antinějaktak“. Hlásily se a volaly na mě „paní lékárničko!“ Nevím, jak je to napadlo, ale ptaly se, kdo je v lékárně „velitel“. Téma vedoucího v lékárně jsme museli chvíli rozebírat. Snažila jsem se jim vysvětlit, že za svou práci nese zodpovědnost každý lékárník sám za sebe a že vedoucí není paní učitelka, která na ně pořád dohlíží. A ptaly se, jestli je více vedoucích holek nebo kluků. Uff, takové těžké genderové otázky jsem musela zodpovídat. Raději jsem vyhlásila soutěž v poznávání léčivých bylin. Hlavní cena za nejrychlejší „poznávačku“ byly signatury s označením „JED“. To jste měli vidět tu snahu a vykřikování. A musím je tedy pochválit, bylinek poznaly děti hodně.

V poslední části workshopu se děti rozdělily do skupinek a za úkol dostaly připravit tekutý pudr s mentholem. Tato část byla pro ně nejzábavnější. Líbilo se jim rozpouštět menthol, promíchávat navážené prachy s glycerolem a vodou. Ve třídě to vonělo opravdu jako v lékárně. Všem dětem se pudr povedl nádherně vymíchat a měly z toho radost. Byly celé zapatlané a lavice taky. Každý si odnesl s sebou domů trošičku pudru v malém kelímku. Na štípance. O prázdninách si budou hrát na Indiány.

V záplavě všech dotazů mě zarazila obava jedné malé holčičky: „Nebude se na mě paní lékárnice mračit, když si přijdu koupit bonbónek?“ Tak prosím vás, milí kolegové a kolegyně, usmívejte se na děti, když přijdou do lékárny na bonbónek! Líbí se jim naše práce a vůně lékárny. Nekažme jim dojmy dětství mračením, ať jsme sebevíc unavení. Možná mezi nimi vyrůstají noví kolegové. Ve škole v Kyjovicích chce nyní být lékárnicí/lékárníkem skoro každý prvňáček a druháček.

(Myslím, že minimálně do té doby, než budou mít projektový den s hasiči) :)

Jana Martinásková

14. 6. 2021 Kyjovice