Jsme jako skauti , chceme zanechat svět lepším

Za rozhovorem do červnového čísla jsem dojel do pátého největšího města v České republice. V Liberci, v budově postaršího kláštera sídlí klinika a lékárna ze skupiny EUC.
A v ní pracuje PharmDr. Lukáš Malý. Půjde tak v našem cyklu o první rozhovor s řetězcovým lékárníkem. EUC v tuto chvíli vlastní a obhospodařuje 54 lékáren v celé zemi.
Lukáše Malého mnozí znáte z Mladých lékárníků a dnes především jako lékárníka vyjadřujícího se na sociálních sítích
k mnoha profesním i komorovým tématům.

Byl jste dlouho respondentem naší ankety Zeptali jsme se. Tak si uděláme malé retro a začneme rozhovor tím, že vám tu aktuální otázku položím…

Naposledy byly zvýšeny příspěvky do Komory v roce 2022. Od té doby překročila inflace 30 %. Na stole je navýšení příspěvků nejen kvůli inflaci, ale i v souvislosti se zvyšujícími se povinnostmi Komory vůči státu, narůstajícímu servisu pro členy ČLnK, nevyhnutelné investici do členské evidence atd. Co si o tom myslíte? Kdybyste se stal delegátem podzimního sjezdu, hlasoval byste pro zvýšení komorových poplatků? Případně jaké zvýšení byste ještě podpořil?

Navyšování jakýchkoliv příspěvků je určitě ožehavé téma, teď to řešíme i v mém dalším neziskovém sektoru u skautů. Ti taky právě mění financování organizace na další roky. Jako zaměstnanec, využívající benefitu, že mi to zaměstnavatel platí, výši komorových příspěvků moc neřeším. Pokud je to potřeba a jsou vize, které chceme jako lékárníci realizovat, a potřebujeme aparát, který by to posouval dál, určitě jsem pro rozumné zvýšení. Takže jestli Komora navrhne rozpočet s nějakou představou, věřím, že to projde. Inflace tady je a pokud chceme zachovat funkčnost aparátu i pro nějaké další budoucí projekty, myslím, že je určitě na místě příspěvek navýšit.

Co čekáte od Komory? Jako zaměstnanec máte asi jiný přístup, než kdybyste byl například provozovatel…

Asi ano. Komora ale vznikla jako garant odbornosti, ne jako nějaký odborový svaz. Myslím, že to není to, co bychom měli jako lékárníci po naší Komoře chtít. Já od Komory určitě čekám garanci odbornosti, hlídání odbornosti lékárníků. Pak podporu ve vzdělávání, což si myslím, že Komora velmi dobře plní nabídkou garantovaných kurzů. S ohledem na rozšiřování kompetencí lékárníků očekávám také zajištění této myšlenky, zajištění toho, aby se nové kompetence podařilo prosadit.

Kdy naposledy jste něco potřeboval od Komory?

Jako lékárník samozřejmě při vstupu do Komory, ale pak s ohledem na nějaké moje historické funkce ve spolku Mladí lékárníci, tak tam nejrůznější kontakty s Komorou skrz naše vzdělávací akce a jejich schvalování, tak to bylo intenzivnější. Aktuálně jsem coby lékárník nenáročný. Plním body povinného vzdělávání, nedělám žádnou neplechu, nepřekračuji řády, platím včas příspěvky, tak po Komoře zatím nic extra nepotřebuju, stačí mi to takhle.

Kdy jste byl naposledy na Rozárce?

Je to dlouho. J Bude to někdy před covidem, v mých začátcích praxe, takže třeba 8–9 let to bude.

Jak jste zmínil svoje minulé funkce, tak je pro vás nějaká další angažovanost ve stavovském životě věcí historie?

Angažovanost u mě není historická kapitola, ale není to aktuální kapitola s ohledem na rodinnou situaci, kdy mám dvě malé děti. Rodina je priorita, dětství dětí je tak rychlé a posuny tak neskutečné, že o to nechci přijít. Čas je omezený a aktivity v tuto chvíli směřují jiným směrem.

Kdy to nastane? Kdy se u vás něco změní? Jakým směrem byste uvažoval o angažovanosti?

Nedokážu říct. Šest let jsem se aktivně podílel na vedení Mladých lékárníků, začali jsme před covidem se Standou Gregorem a vloni se nám to podařilo předat skvělému týmu aktivních lidí, kteří velmi dobře pokračují. Moje aktivita ve spolku je omezená, protože to jsou mladí lékárníci do 35 let, čehož já už jsem dosáhl čili jsem teď v určitém mezidobí…

Teď už jste starý lékárník…

Snad ještě nejsem starý lékárník. J

Čím se liší mladý a starý lékárník kromě čísla, věku?

Podle mě se to liší spíš jen nějakým pocitem, ale neliší se to moc. Mladí lékárníci jsou podle mě absolventi, kteří jsou čerstvě v praxi, první rok se rozkoukávají, druhý až pátý rok jsou opravdu mladí… Starý lékárník může být třeba po 15–20 letech praxe.

Jestli se to stáří neprojevuje tím, že začínáte mít jiné starosti, máte děti, rodinu a ke stavovské aktivitě se už nevrátíte…

To bych neřekl… Pokud bych to měl nějak rozlišit, řekl bych, že starý lékárník by byl znovu angažovaný až opravdu potom, co děti odrostou, 10–15 let, kdy už dítě je samostatné, nepotře­buje vyzvedávat ze školky, ze školy, z kroužků a už se obslouží samo. Nechci nic slibovat, ale možné je všechno.

Jak byste si představoval ideální lékárnickou Komoru?
Co je třeba teď špatně?

Rád bych viděl větší profesionalizaci. Myslím, že profesionalizace ve vedení Komory by mohla být směr, který by to ještě vylepšil, urychlil některé procesy směřující k vizím. Myslím, že pan doktor Maršík a další kolegové právníci velmi pomáhají v těchto otázkách. Lékárník, který má svoji lékárnu, je v té lékárně vším, farmaceutem, účetním, ekonomem, právníkem a nezvládá dělat něco moc navíc. A pokud se komorovým věcem víc věnuje, nezvládá zase lékárnickou práci. V představenstvu kolegové odvádějí neskutečnou práci, oceňuji, že se odhodlali tomu svůj čas věnovat, snaží se posouvat lékárenství dál, ale myslím si, že klidně by ten tým mohl být užší s větším zapojením profesionálních konzultantů typu dnešních komorových právníků.

Nepřišla by pak Komora o zkušenost v uvozovkách „z ulice“, o zkušenosti z každodenní lékárnické praxe? Vedení ČLnK, prezident, viceprezident poměrně často využívají své zku­šenosti z lékárny, z provozu, který není jednoduchý a pa­cien­tům a externistům zůstává hodně skrytý…

Klidně ať tam jsou, tam je nějaká podmínka 0,2 úvazek v lékárně, klidně ať je ten úvazek co nejmenší, ať se ten člověk věnuje víc Komoře. Podle mě jsou to víc manažerské pozice, člověk musí nějakým způsobem vést i ten tým a umět koordinovat práci. Nejsem členem představenstva, tak do toho úplně nevidím a můžu čerpat jen ze zápisů.

Kolik členů by mělo mít ideální představenstvo?

Snížilo se to v minulých letech, ale myslím, že klidně polovina by ještě stačila. Nevím, jaké je povinné minimum, ale myslím si, že by mohlo být i menší. Rizika u menšího týmu jsou samozřejmě usnášeníschopnost, zas benefit je, že méně lidí se líp domluví.

Jste první z lékárníků v našem letošním cyklu, který pracuje v řetězci. Proč jste si práci v řetězci vybral a jaké to je pracovat v tomto prostředí, co to s vámi dělá?

Začnu historicky. Po škole jsem pracoval v obchodním centru v nově zrekonstruované lékárně. Byl to řetězec asi o 50 lékárnách napříč republikou. Dva roky to byly standardní dvanáctihodinovky, víkendy, soboty, neděle. Pak jsem dva roky pracoval v rodinné lékárně, která byla součástí virtuálního řetězce, tam byla pracovní doba pondělí až pátek. A po první vlně covidu mě oslovil kolega Petr Sedlák, že mu jde kolegyně na mateřskou a že je tady tato možnost v lékárně v Liberci, což já jsem z Liberce, tak jsem nemusel tolik dojíždět (předtím do lékárny ve Frýdlantě). V tu chvíli, i v souvislosti se zakládáním rodiny, mi to víc zapadalo do mých plánů, takže jsem to přijal. To už byla EUC lékárna na klinice, nevnímal jsem ji úplně jako tradiční řetězec, protože základem EUC jsou kliniky a lékárny fungují spíš přidruženě.

Jak vidíte budoucnost vlastnictví lékáren v České republice?

Pokud se něco nezmění, například to, co Komora prosazuje a s čím já souzním, demografická nebo geografická kritéria, omezení vlastnictví nebo provozování lékárny, aby ji nemohl provozovat úplně kdokoliv, tak šance otevřít si svoji vlastní lékárnu bude nižší a nižší. Neříkám, že nulová, protože znám kolegy, kteří otvírají lékárny a bojují, Kristýna Pilátová například…

Měli jsme jako první rozhovor s Markétou Nezvedovou, která obnovila lékárnu ve vesnici Prosiměřice u Znojma. Je nadšená, má tam úspěch, teď jsem si s ní psal…

Musí to být dobré místo s podporou samosprávy, dokud samospráva nebude chápat potřebu mít v obci lékárnu a nepůjde o vhodné místo, tak myslím, že soukromý lékárník bude mít hrozně těžké otevřít a rozjet lékárnu.

Vy sám byste do toho nešel?

Aktuálně dneska ne. Neměl bych teď v Liberci kde. I když je Liberec krajské město s víc jak 105 tisíci obyvateli, v centru je 11 lékáren a jen jedna jediná je samostatná, soukromá. Historicky tu byly vlastně tři, jedna skončila, tu jsme převzali, majitelka šla do důchodu a neměla ji komu předat, druhá skončila koncem loňského roku a ta jedna se drží a držím palce panu doktorovi Marečkovi, aby to zvládal co možná nejdéle.

Vaše malé děti, kdyby chtěly jít jednou studovat farmacii,
co byste jim na to řekl?

Taky velmi častá otázka na sociálních sítích v naší skupině, upřímně řečeno nevím… Můj pohled na svět, profesi, Komoru je obecně pozitivní… Kdyby moje děti byly už v adekvátním věku a chtěly jít na farmacii, asi bych jim to nezakazoval. Za mě má farmaceut široké uplatnění. Člověk nemusí pracovat jenom v lékárně, uplatnění je tady mnohem víc. Myslím, že lékárníků je dostatek, ale jsou špatně distribuovaní. Je hodně lékáren, to je můj názor. I třeba demografická pravidla by tomu mohla pomoct při lepší distribuci lékárníků. Maminka je taky lékárnice, provozovala lékárnu tady v Liberci od roku 2006 do roku 2014. Nestihl jsem dostudovat, takže jsme s maminkou nepracovali jako lékárníci. Pomáhal jsem jí ale dřív, možná i proto jsem nakonec šel studovat farmacii, ale ona mě v tom nikdy nekorigovala, že bych měl nebo neměl jít. Vždycky mi doma říkali, že to je těžké studium, každý rok mi to opakovali, když bylo zkouškové období, takže bych to měl nějak podobně a děti bych nijak neomezoval a nechal bych to na nich.

Co je na farmacii nejkrásnější?

Na studiích to byla ta parta lidí. V práci na klinice, i když většina pacientů je stejných, chodí od zdejších specialistů, pořád se u nich dá najít nějaká novinka, něco zvláštního. Nebo když přijde někdo zvenčí, co běžně nechodí, je větší šance najít nějakou perličku farmaceutické práce. Otevírají se nám tady různá oddělení, takže i sortiment se mění, řešíme hodně chronické rány, to je zase něco jiného, než na co byl člověk zvyklý… Baví mě to. Nejkrásnější nevím, zatím mě asi nejvíc baví komunikace s lidmi, s pacienty.

Máte tady plakáty Jak si správně změřit tlak a další…
Jdete cestou konzultací?

To se vrátíme k otázce na řetězec, což jsme možná trochu zamluvili. Když jsem sem nastoupil, tak jsem moc nevnímal, že jde o nějaký řetězec. Teď, jak firma pracuje, jsou samozřejmě nějaké pozitivní listy, vystavení, pevné ceny, v tomto si už člověk v lékárně sám moc nevymyslí. Na druhou stranu to může vnímat jako určité ulehčení, že to právě nemusí vymýšlet a může se věnovat odbornosti, kterou vystudoval. O konzultace, které tady nabízíme, se velmi zasloužil Ondra Šimandl, který pracuje v EUC lékárně a dlouhodobě konzultace dělá. Je jeho zásluha, že se to povedlo v rámci EUC rozhýbat a v jednotlivých lékárnách rozjet, že to můžeme dělat, že na to máme přístrojové vybavení, že to firma podporuje. Byť pak konkrétní spolupráce s lékaři na daném místě je dlouhodobější a klikatější cesta, než se dojde k výsledku, než to třeba i lékaři přijmou.

Co z toho všechno už děláte, co je možné u vás absolvovat?

V naší lékárně je to standardní stanovení z kapky krve, děláme glykovaný hemoglobin, aktuální glykémii, lipidový panel, s tím spojené měření krevního tlaku a vyhodnocení kardiovaskulárního rizika. Testujeme paměť na základě i garantovaného kurzu Komory a vzhledem ke zdejšímu plicnímu oddělení tady máme i prázdné aplikační inhalátory k edukaci pacientů. To je tak asi zatím všechno, co děláme aktivně a o co je od pacientů zájem.

A jak se na to tváří zdejší lékaři? Jste na jedné straně jedna firma, na druhé straně jsou lékaři i prostřednictvím své lékařské komory většinově proti, aby se podobné konzultace v lékárnách prováděly…

Jak kdo. Když jsme to prezentovali lékařům, tak třeba ti plicní, ti už si edukují pacienty přímo v ordinaci, tak to tady v lékárně není tak časté. Máme tady geriatričku, která velmi kvituje testování paměti. S ní je spolupráce užší a já, když mám nějaké podezření, vím, kam pacienta odeslat, ona s tím počítá, takže tahle spolupráce je dobrá. Jinak co se týče té „kapky krve“, chodí třeba i od jiných lékařů mimo naši kliniku. Tam pak žádnou zpětnou vazbu nemám, ale dostávají písemné vyhodnocení a nějaké doporučení, jak to s lékařem probírat.

Myslíte si, že právě tohle je budoucnost lékárenství nebo jen z nouze ctnost?

Určitě to není tak, že ceny léků a příjmy lékáren padají, a proto si chceme nabrat další agendu. To rozhodně není cílem konzultací a vůbec nových kompetencí farmaceutů. Spíš jde o určitou dostupnost těch služeb. Z dat vyplývá, že je tady milion ne­diag­nostikovaných diabetiků, tak by bylo potřeba zacílit na tyto pa­cienty, odhalit je včas a začít je dobře léčit. Jak na ně přijít jinak? Očividně do ordinace praktika nepřijdou… Lékárna je přitom zdravotnické zařízení, které je velmi dobře dostupné, tak by v tomto mohla pomoct.

Situace s proočkovaností je dost podobná…

Já jsem velkým a dlouhodobým zastáncem očkování v lékárnách, i za Mladé lékárníky jsme se téma snažili tlačit a otvírat. Nejsme přitom žádnými průkopníky, situace v okolních zemích ukazuje, že to je dobrá cesta.

Kdy budete očkovat? Chystáte se na to už prakticky?

Konzultační místnost je připravená, hygienický řád máme schválený, takže až to bude skutečně legální, aktualizujeme provozní řád, dokoupíme možná nějaké lehátko a já jsem připraven to tady v té místnosti provádět. Samozřejmě by se to muselo řešit i personálně, nemůže to nahrazovat hlavní lékárenskou práci, od které tady jsme, což je výdej léčivých přípravků na recept. Ceny léků, a tudíž úhrady, klesají, ale za mě to je taky už přežitý systém, který by se měl změnit. Přijde mi úplně absurdní, že my platíme distributorům, nám něco dávají pojišťovny a je to takové přelívání peněz z kapsy do kapsy. A ještě když je to navázané na úhradové ceníky SÚKL kódů, které se každý měsíc mění… Prostě mi to přijde na hlavu postavené, systém by se dal v mnohém zjednodušit.

Uvítal byste nějaký výkon týkající se lékového poradenství?

Vidíte, na lékové poradenství jsem zapomněl. To tady taky provádíme…

Ale hradí si to pacienti…

Ano, cena je myslím zatím symbolická, 350 korun za konzultaci. Je jasné, že by měla být vyšší, když si lékárník vyhodnotí hodinovou práci. Když se dělaly nějaké takové odhady, tak se pohybovaly kolem 600–1 000 Kč za hodinu…

Jako automechanik v servisu…

Tak. Ale nátura pacientů není ještě taková, aby si uvědomili, že taková cena je adekvátní. Ale mění se to i s ohledem na do­platky léků. Před deseti patnácti lety nadávali na jakýkoliv doplatek, dodnes se to obrousilo a už to skoro ani nekomentují. Možná je to ochranným limitem v lékárně, ale mění se to. Ale i s ohledem na konzultaci jsou pacienti čím dál víc ochotní platit, ne tedy platit čím dál víc, ale víc jich je ochotných vůbec platit za zdravotní službu. Báli jsme se toho v EUC skupině, řešili jsme, jakou částku zvolit za konzultaci, ale už jsme ji od té doby taky navyšovali a zájemců neubylo. Když o to pacienti mají zájem, tak jim to nevadí.

Ale výkon byste uvítali?

Někdy se stane, že řeším pacienta, musím zavolat doktorovi, že je tam nějaký problém a vlastně tím to skončí. Kdybych měl možnost to někam zadat, jako toxikologické informační středisko, kam když člověk zavolá na bezplatnou informační linku, tak jim diktuje jméno, rodné číslo a pojišťovnu a oni si to vykáží jako výkon a udělají z toho telefonickou konzultaci. Takže nějakým způsobem by to šlo zadat. My rodná čísla známe, máme ten ­systém, umíme vykazovat na pojišťovny, takže výkon by se za­vedl velmi jednoduše. Jen chtít.

Pojišťovny by s tím musely souhlasit…

Určitě, je to ve výsledku vždycky na pojišťovně, za kolik by si toto dokázala představit. Já jsem byl na poradě předsedů, tam kolegyně Pilátová dobře říkala, že máme sice statistiku lékových chyb, ale nemáme finanční představu. Nevíme, kolik ušetříme pojišťovně. I lékaři občas volají sami od sebe, řeší dostupnost, vhodnost léků. Nám je pořád hloupý si za to něco říkat, ale je to hovor na tři pět minut, je to hovor, který musí někdo zvednout a musí adekvátně a odborně poradit.

A kolik byste si představoval za hovor s lékařem?

Já nevím, kolik mají lékaři za tento výkon, 80 korun vykazují na pojišťovnu za telefonický kontakt s pacientem? Ono se to týká i očkování, podmínky pro nás i pro lékaře by měly být adekvátní a srovnatelné.

Nevím, proč mě tahle otázka napadla právě teď, ale nabízíte pacientům probiotika?

J Zmíním to, ano, aktivně to ale netlačím. Někdo ví, že mu to dělá dobře, takže si je rovnou kupuje. Záleží pak samozřejmě, co to je za typ antibiotika, jak je člověk citlivý, jak je bude snášet. Probiotika tady samozřejmě máme, ale že bychom je dávali 1 : 1 k antibiotikům, to tady u nás v lékárně neděláme. Je vtipné, že někteří lékaři předepíší recept na antibiotika a k tomu rukou napíší + probiotika. Bouře ve sklenici vody…

Všiml jste si, že se potkali prezidenti lékařské a lékárnické komory? Má to podle vás smysl?

Ano, vím o tom. Osobní setkání mají vždycky smysl, vyříkávat si věci z očí do očí, a ne skrz média a sítě. Ale zase je to další schůzka navíc, která ubírá ze stejného koláče času místo nějaké jiné schůzky. Je dobře, že se sešli, vím, že jsou schůzky komor s premiérem. Výsledek schůzky je nicméně očekávatelný na straně lékařů i na naší straně, nikdo asi po takové schůzce nezmění názor.

S následující otázkou už začínám být otravný, ale zeptat se musím. Nejde v těch všech neshodách mezi lékaři a lékárníky i o generační záležitost? Nedomluví se mladí přece jen lépe?

Je to otázka, jestli by se prezidenti před 30 lety domlouvali jinak než teď, vždy je to o kontextu a nějaké situaci. Za mě, když jsme byli ještě v Mladých lékárnících, tak Standa Gregor navázal spolupráci s doktorem Kočím, který vedl Mladé lékaře. Teď je tam Albert Štěrba, se kterým jsem ještě já komunikoval, tak vlastně s nimi byla vždycky dobrá domluva, a naše myšlenky se jim líbily, ať už šlo o kompetence nebo očkování. V tom jsem cítil nějaké souznění, ne že by nám ty věci aktivně pomáhali prosazovat, u očkování jsou například rizika a nemůžou očkovat ani všichni lékaři, což kdyby se měnilo pro nás, určitě by se to mělo změnit i u lékařů. Jinak nejde o to brát lékařům očkovací chlebíček, ve všech zemích, kde už tu zkušenost mají, to vychází, že lékařům očkování neubylo, ti, kteří přišli na očkování do lékáren, jsou ti navíc, což je určitě žádoucí.

Co říkáte tomu, že by doktoři chtěli –⁠ mohli vydávat léky v ordinacích, jak někteří hrozili?

Hrozí tím, chtějí to, když my teda chceme diagnostikovat, tak oni chtějí vydávat léky… Nevím. Je to komplexnější problém. Oni ­argumentují například tím, že u nich není dostupná lékárna, proto by chtěli vydávat v ordinacích. Ale tak pojďme změnit zdravotnický systém, aby tam lékárna dostupná byla. A jsme zpátky třeba u úhrad. Když nebude zisk lékárny z marže léku, který stojí 30 korun na měsíc, ale bude to nějakým jiným způsobem ohodnoceno, třeba výkonově, výdej léku, něco, nějaká částka, nebo poměr půlka marže půlka výkon, tak taky by všechno mohlo být jiné a lékárny by mohly být dostupnější. Spolu s demografickými pravidly, nebudou se prostě lékárny koncentrovat ve velkých městech, ale budou vznikat tam, kde jsou lékaři. Jeden lékař lékárnu neuživí, lékárna potřebuje aspoň dvě a půl ordinace.

V jednom se ale lékárníci s lékaři shodují –⁠ v nesouhlasu se zavedením Rx online. Co říkáte na zásilkový výdej receptových léků?

Doufám, že to nedopadne tak, že by se současné e-shopy jen přehouply na eRecepty, to by dopadlo strašně špatně. Mělo by to určitě mít nějaká pravidla. Já jako zaměstnanec provozovatele kliniky i lékárny doufám, že se nemusím bát o práci, že nás to zas tolik neovlivní…

A nechystá se firma na Rx online?

Nevím, to se k nám zaměstnancům nedostává.

Řekl bych, že to byste už i tady v lékárně poznali…

A to je právě to, že nikdo neví, jak to bude celé ve výsledku fungovat. Víme, jak vypadají e-shopové lékárny. Jsou to haly na poli za městem, málokteré lékárny, spíš ty menší, reálně provozují ­e-shop u sebe v lékárně. I náš e-shop EUC lékárna jde z Prahy, kde je centrální příprava zásilek, kde se to balí a rozesílá pacien­tovi. Za mě by dávalo smysl, že by celá procedura mohla proběhnout v té lékárně, to znamená, že lékárník, který normálně pracuje v lékárně, dojde do skladu, vezme lék, spojí se s pacientem, zabalí, zabezpečí a pošle. Za mě by to nemělo probíhat tak, že si vybere nějakou lékárnu a spadne to do toho velkoskladu, odkud mu to už pošlou. Kontakt s pacientem by měl rozhodně proběhnout, ať už telefonicky nebo videohovorem, aby se to co nejvíc přiblížilo běžnému výdeji v lékárně na táře.

Jistě jste zaregistroval rozhovor s Janou Šolínovou a reportáž o návštěvě dětí v její lékárně v Jablonném. Vy se věnujete skautům, jaký mají děti vztah k vaší profesi, proč má řada farmaceutů podobné „koníčky“? Proč to děláte?

Asi všichni vědí, co je skauting. Má i jeden zajímavý prvek, že v něm funguje předávání zkušeností starších mladším, když už jste třeba na střední nebo vysoké škole, tak se věnujete těm mladším, připravujete pro ně program, vzděláváte je, učíte dovednostem, tomu, aby se vyznali v dnešním světě, byli užiteční a platní. Já už dneska nejsem v té kategorii, kdy bych přicházel do pravidelného styku s dětmi, to bylo někdy před deseti roky, teď už jsem spíš na té vyšší administrativní úrovni.

Nejezdíte jako zdravotník na tábory?

Už ne, ale jezdil jsem na skautské tábory. Paradoxní je, že jako lékárníci s náročným vysokoškolským vzděláním nemůžeme dělat oficiálně zdravotníky na táborech.

Šel by srovnat lékárník a skaut?

Nemůžu mluvit za další kolegy lékárníky, kteří jsou taky skauty, ale za sebe můžu říct, že nás spojuje určitá dobrosrdečnost, snaha pomoct svému okolí, lékárník pomáhá pacientům, ve skautu pomáhá každý každému, dětem nebo těm bratrům a sestrám a celkově světu. Heslo skautu je Buď připraven a ke skautu patří i heslo jeho zakladatele Roberta Badena-Powella: zanechat svět lepším čímkoliv, co děláme. Pomáháme okolí.

A nemáte pocit, že se ze světa vytváří projevy humanismu, pochopení pro lidské slabosti? Vám sem chodí pacienti, svěřují a často i ukazují svoje intimní problémy, mnohdy problémy, které si způsobili sami svojí nezodpovědností nebo hloupostí a vy byste měl být vždy ten chápající a pomáhající. Ten člověk třeba navíc ještě není příjemný a vyžaduje, abyste jeho problém okamžitě vyřešil…

Potřeba pomáhat lidem, řešit jejich problémy, ať už si je způsobili jakkoliv, to je asi motivace, která nakonec lékárníky k profesi přivedla. Někoho to semele, nedokáže to oddělit, snaží se tak moc pomoct všem, že vyhoří velmi rychle. Takže je to i o tom udržet si nějaký odstup, nebrat si všechno přehnaně osobně, ale jsme lidé, každý jsme nějaký, a jako pacienti mají své chvilky, tak i já mám své chvilky, kdy se komunikace s hodně obtížným pacientem prostě nepovede a řveme na sebe v oficíně… A pak si říkám: kde jsem udělal chybu? Bylo to ve mně v nějaké mojí momentální náladě nebo šlo opravdu o nepochopení, člověk se zacyklí a už to nedokáže přehodit na empatickou stránku a vygraduje to velmi rychle.

Záchranářská profese, musí zachraňovat, ale musí myslet
i na sebe, aby mohl zachraňovat i zítra?

Je to tak.

Nějaký osobní recept na zvládání podobných situací máte?

Ne, nemám. Ale možná se ještě oklikou vrátím k otázce na řetězce, ještě jsem ji úplně neodpověděl a ono to souvisí. Jak jsem říkal, tak na začátku jsem dělal ty dvanáctky, to bylo třeba tři čtyři pět dní v kuse a neměl jsem s tím problém. Lékárna byla nově otevřena a provoz nebyl takový, jaký známe z obchodních domů. Teď jsme řetězec na klinice, máme otevřeno 7–16 hodin, pondělí až pátek, takže nejsme řetězec, kde by člověk jel 300 lidí v kuse. Takže tuto svoji práci nevnímám jako „řetězcovou“, jak si ji představuji nebo jak o ní mluví kolegové, kteří si jí prošli. A ať to nikdo nebere nějak zle nebo útočně, ale mě neláká si ten největší stres ani vyzkoušet. Mám zkušenost z lékárny mojí mamky a celkem jen ze tří lékáren, ve kterých jsem za život pracoval a jsem rád. Takže možná můj recept na zvládání stresu a toho, o čem jsme mluvili, je vybrat si klidnější a příjemnější prostředí.

Zdeněk Pokorný

Zdroj foto: David Suchánek, konference spolku
Mladí lékárníci v Brně 1. 3. 2025, osobní archiv