ZEPTALI JSME SE

Myslíte si, že je Česká republika schopna vývoje směrem „lékárny lékárníkům“? Potřebuje naše lékárenství samostatný zákon?

PharmDr. Lubomír CHUDOBA, prezident České lékárnické komory

Nezávislost a odbornost výkonu lékárenské péče závisí primárně na lékárnících, nicméně majitelé lékáren ji dovedou značně ovlivnit. Maďarsko obchodnické manýry řetězců odmítlo, lékárník tam dnes musí mít vlastnický podíl ve výši nejméně 51 % lékárny. Také v Polsku byla nedávno schválena legislativa s obdobnými úpravami ve prospěch lékárníků u nových lékáren, kde bude navíc regulován jejich vznik. A diskuse na téma podpory vlastnictví lékáren lékárníky vede i současné slovenské ministerstvo zdravotnictví. Nakolik se bude po podzimních volbách česká politická garnitura inspirovat postavením lékárenství a úrovní lékárenské péče v zemích typu Dánsko, Francie, Německo, Rakousko, Španělsko, Portugalsko, nelze nyní odhadnout. Česká lékárnická komora bude ale jistě stále prosazovat výkon povolání lékárníka v jeho svobodné a nezávislé podobě.

Myšlence samostatného lékárenského zákona jsme se věnovali před lety. Otázkou je, co vše by měl obsahovat a zda je vůbec možné a účelné vše podstatné související s lékárenstvím promítnout do jedné jediné legislativní normy. Témata specializačního vzdělávání považuji osobně za rozumnější řešit ve společné normě s lékaři.

Prof. PharmDr. Alexandr HRABÁLEK, CSc., proděkan pro vnější vztahy fakulty a transfer technologií FaF UK Hradec Králové

Domnívám se, že tento zpětný krok je prakticky nemožný. Buď by se tento proces musel odehrát cestou znárodnění a zpětným odprodejem lékáren lékárníkům, nebo zbankrotováním firem vlastnících řetězce. Obě tyto varianty jsou zhruba stejně pravděpodobné, asi k nim tedy nedojde. Velké řetězce jsou podniky dobře prosperující, lékárníci si zvykli, občané systémy slev nastolené právě řetězci milují, tak o co jde? A pokud by řetězce své lékárny začaly prodávat, pak by to byly lékárny asi nepříliš úspěšné. Vím sice o několika případech, kdy řetězec lékárnu prodal lékárníkovi a lékárna funguje dobře, ale to je spíše výjimka potvrzující pravidlo. Prodej lékáren běží spíše opačným směrem.

Samostatný zákon by naše lékárenství asi potřebovalo, avšak při současné úrovni české parlamentní demokracie je to to poslední, co bych lékárníkům a farmacii přál. Lobbing spojený s tímto zákonem, tedy uplácení našich zastupitelů, by v takovém případě zcela jistě přesáhl doposud známou míru a takový zákon by rozhodně farmacii ani lékárníkům nepomohl. Buďme rádi, že takový zákon (snad) nevzniká. A náš časopis by si s tímto tématem neměl vůbec zahrávat, nebo to někoho skutečně napadne.

Mgr. Leona ŠTĚPKOVÁ, Lékárna Medea, Hostomice

Zákonů máme víc než dost. Spíš bych ubírala než přidávala. A zákony se toho stejně moc nevyřeší. My se na spoustě věcí nedokážeme shodnout ani mezi sebou, přestože je nás tak málo a přestože máme v podstatě společné zájmy. Takže nám žádný zákon nepomůže. A co se týká té druhé otázky, jsem totální skeptik. Mohlo by se to stát jedině tak, že by někdo lékárny zestátnil, a pak by bylo jasné, že šéfovat je budou jen lékárníci. Nebo kdyby se všechny lékárny musely „změnit“ na neziskové organizace nebo by systém odměňování a úhrad léčiv byl nastaven tak, že by se na tom nijak nedalo vydělat. To by pak asi nechtěl dělat nikdo jiný než lékárníci. Ale toho se, doufám, nedočkáme.

PharmDr. Petr HORÁK, vedoucí lékárník NL FN Motol

K první otázce – pokud to dokázaly jiné země v regionu, kromě Polska i Maďarsko, pak nevidím důvod, proč by to nemohlo jít u nás. Jde pochopitelně o dlouhý a náročný proces s nejistým koncem, ale právě pozitivní příklady z jiných zemí by nás měly vést k tomu, abychom se o to pokusili.

Jestli by k tomu byl třeba samostatný zákon, neumím posoudit, i když se to samozřejmě nabízí. Na druhou stranu je zdravotnictví stále více multidisciplinární; samostatný zákon, který by reguloval jen lékárenství i po odborné stránce, mi proto připadá spíše nereálný.

Mgr. Marek HAMPEL, předseda představenstva Grémia majitelů lékáren

Ano, jako obor potřebujeme samostatný zákon, jako tomu je např. v Ma ďarsku a v Polsku a také v dalších zemích. Nejsem si jist, zda je v naší zemi nálada na prosazení podobného scénáře jako v Maďarsku a Polsku. Pokud bude voleným zástupcům v Parlamentu potažmo ve vládě ČR zcela lhostejno, zda naše peníze v řádu miliard korun odchází z naší země pryč, pak neočekávám žádnou změnu. Vím, jak obrovské úsilí jsme museli vynaložit jen v tom, abychom mohli jako čeští majitelé lékáren vůbec sehnat léky pro naše pacienty. Zahraniční distribuce dělala všechno pro zachování současného stavu – tedy dodávat léky jen pro své řetězce a do nemocnic. Pokud si nově zvolení poslanci uvědomí souvislosti s vyváděním dividend do zahraničí a nebudou tolerovat současný stav, pak dojde ke změně.

PharmDr. Antonín SVOBODA, Mladí lékárníci

Je jasné, že lékařskou péči nemůže vykonávat nelékař. Je jasné, že lékárenskou péči nemůže vykonávat nelékárník. Přesto se institucionalizací zdravotnictví vyvinula zařízení, ve kterých zdravotníky řídí management, zpravidla však ne zcela mimo zdravotní odbornost, nýbrž doplněný jinými odbornostmi pro komplexní fungování větších celků. Otázku bychom si proto mohli položit jinak: proč by měl lékárnu, jakožto malé zdravotnické zařízení, provozovat vlastně někdo jiný než lékárník? Proč by měl provozovat lékárnu někdo, kdo není v lékárenském oboru vzdělán? Jaké to může mít výhody? Podle mého názoru žádné. Všechno, co je skutečně důležité pro poskytování lékárenské péče, si zvládne lékárník zorganizovat nejlépe. Ty řekněme vizuální a kosmetické změny si může dobře objednat u externích firem. Ony „přínosy" manažerů-nelékárníků můžeme sledovat spíše v podobě zmnožených reklam, letáků, TV spotů nebo v tvorbě pozitivních listů, kde lékárník balancuje mezi nezávislým výkonem profese a ohodnocením od svého zaměstnavatele. Ne, provozování lékáren nelékárníky nemá na straně lékárenské péče žádné opodstatnění. Vyhovuje investičním společnostem, které vycítily možnost vyjednávat kupní silou v systému, který stát částečně reguluje a částečně nechává napospas tržním mechanismům. Vyhovuje možná některým společnostem, které chtějí hlavně prodávat (a to cokoli), přičemž jim v bezbřehém vnucování různých preparátů nic netušícím pacientům může lékárník stát v cestě. Některé firmy to ostatně zkouší přes „exkluzivní kanály“ mimo lékárny, zpravidla via internet a zpravidla to končí zklamáním pro pacienta. Důvěra v lékárníka byla vždy bernou mincí naší profese a neměli bychom se jí ani v moderní době vzdávat závislým postavením. Přestože jsou už karty nějak rozdány, vždy je šance na zákonnou změnu v provozování lékáren. I v České republice.

Mgr. Martin MÁTL, výkonný ředitel České asociace farmaceutických firem

V nedávné minulosti ani v současnosti neregistruji žádnou seriózní debatu na téma „lékárny lékárníkům“, takže neočekávám, že by se v této záležitosti mohlo dít cokoliv s praktickým dopadem. Pokud jde o samostatný zákon, tak si myslím, že to není dobrý nápad. A ani nechápu jeho smysl. Různé oblasti lékárenství jsou upraveny různými zákony, např. základní principy poskytování lékárenské péče jsou upraveny zákonem o zdravotních službách, zacházení s léčivy potom zákonem o léčivech a také zákonem o návykových látkách, úhrada vydaných léčiv zákonem o veřejném zdravotním pojištění apod. Jednalo by se tedy o velmi komplikovanou změnu a troufnu si předpovědět, že výsledek by byl zcela jistě horší než výchozí stav. Spíše bych tedy položil otázku, jaká změna legislativních pravidel je požadována a podle toho bych hledal vhodné řešení. Naopak, podle mého názoru by mělo být cílem představitelů lékárníků ukotvení lékárenství jako zdravotnické služby, a proto by mělo být regulováno společnými principy jako ostatní zdravotnické služby.

PharmDr. Marcela HEISLEROVÁ, Ph.D., vedoucí katedry lékárenství IPVZ Praha

Platí a doufám, že bude platit nadále, že v každé lékárně musí být lékárník. Je otázka, nakolik může legislativa jeho postavení v lékárně posílit, nebo naopak oslabit, a nakolik je české zdravotnictví na případnou změnu připraveno. Myslím si, že úloha lékárníka by vzhledem k rychlému nárůstu odborných informací a složitosti komplexní péče o pacienta měla spíše posilovat tak, aby byl a zůstal rovnocenným partnerem lékařům. Lékárník je právě ten rozdíl mezi lékárnou jako poskytovatelem zdravotní péče a obchodem s léčivy. Lékárenství dle mého názoru samostatný zákon nepotřebuje, pokud se jeho zakotvení v legislativě potkává s lékaři a stomatology. Domnívám se, že tím je jasně vymezeno naše odborné postavení a zaměření, které nikdo nemůže zpochybňovat. Je potřeba se zaměřit a zlepšit v připomínkových řízeních detaily, kterými se lékárenství řídí, zejména v oblasti celoživotního vzdělávání a odborných požadavků na lékárníky.

Mgr. Jakub DVOŘÁČEK, MHA, výkonný ředitel Asociace inovativního farmaceutického průmyslu

V České republice se ustanovila rovnováha mezi lékárenskými řetězci a malými lékárnami vlastněnými soukromníky. Je to v pořádku, tyto modely se doplňují a oba mohou nabídnout zákazníkům specifické výhody. Významnější vychýlení zpět k síti tvořené drobnými lékárnami se zřejmě nedá očekávat. Samostatný zákon není nezbytný. Pokud v některých odlehlejších regionech lékárna chybí, může se to řešit na obecní či krajské úrovni. Docela dobře fungují různé úlevy nebo pobídky obcí, které chtějí přilákat praktického lékaře nebo zubaře. Podobně by se to dalo řešit i s lékárnami.