Za co všechno (ne)může časopis?

Přestože jsem přestala být šéfredaktorkou ČČL už déle než před rokem, ještě jsem nezapomněla, kolikrát se za dobu mé novinářské práce pro lékárníky mluvilo na sjezdech delegátů ČLnK o dalším osudu komorového časopisu. Vždycky to bylo samozřejmě v souvislosti s rozpočtem Komory pro následující rok. A protože ani turbulentní doba nedala vzniknout hezké tradici, že by se členské příspěvky mohly třeba snížit (kdyby mi nebyly smajlíky v textech tištěných periodik z duše protivné, tentokrát bych výjimečně jeden použila), před projednáváním navrhovaného rozpočtu to pokaždé v sále i předsálí šumělo jako u splavu po povodních. Není divu, dávno zdomácnělo rčení, že peníze jsou vždycky až na prvním místě.

V průběhu let jsem si poznamenala během sjezdových diskusí v jednacím sále dokola se opakující otázky a poznámky z pléna. Možná zůstávají i po letech stále nedostatečně zodpovězené, a proto se opakují: Kam všechny ty prachy mizí? Komora pro nás nic nedělá, nebo dělá, ale s lékárníky to jde stejně z kopce, takže nula od nuly pošla. Kdybychom si na rovinu řekli, že podplatíme politiky, ať z té rachoty za tárou máme trochu víc, ochotně sáhnu do kapsy. Proč platíme vyšší příspěvky než lékaři, kteří jsou na rozdíl od lékárníků za vodou? Kolik si měsíčně účtují naši volení vrcholní komorníci, když z vedení slovenských lékárníků pobírá plat jen prezident jejich komory, a dokonce mají nepovinné členství? Na kolik vyjdou náhrady našim funkcionářům za ztrátu času? Proč máme platit pořád více, když dostáváme pořád méně? Je třeba tolik komorou organizovaných vzdělávacích akcí, a kdy dostaneme srozumitelnou informaci, jak vysoké jsou na ně skutečné náklady? Proč platíme P. R. agenturu? (Tahle poslední ovšem kontrastuje s návrhem z jiného diskusního bloku: Je třeba zaplatit víc za P. R.)

Mimo jednací sál byly výše uvedené otázky přetřásány v neofi ciálních diskusních kroužcích, tam byly ještě početnější, pestřejší a emotivnější.

Když se ale ohlédnu, nevzpomenu si na sjezd, kde by nediskutoval nějaký objevitel původce toho neštěstí, že ČLnK zase bude chtít členské příspěvky zvýšit.

Můžu přiznat, že s některými delegáty jsme o přestávkách odhadovali, za kolik minut v diskusi přijde na přetřes „bezedná jáma na peníze – časopis“. Nikdy to netrvalo dlouho. Pokaždé se našel alespoň jeden diskutující, který neváhal označit časopis za hlavní důvod plýtvání komorovými penězi. Rozhořčení některých delegátů (hlavně těch, kteří přijeli na sjezd komory poprvé) nad tím, kolik Komoru ročně stojí vydávání stavovského periodika, střídaly informace o cenách papíru, tiskárny, distribuce a samozřejmě i redakční práce, ale taky úvahy, že tištěný časopis bude možná to jediné hmatatelné, co po lékárnících této doby zbude. Zaznamenala jsem si i kdysi citovanou myšlenku známého novináře, že obsah novin i časopisů vycházejících na internetu se definitivně ztratí v nezměřitelném balastu všeho ostatního, protože tam může psát každý idiot, kterému by v tištěném periodiku nezveřejnili ani aktuální datum.

Pokaždé, když jsem byla vyvolána, jsem auditoriu vysvětlovala, co a proč stojí právě tolik, občas jsem čekala, že budu za trest po škole, protože moje obhajoba tištěného časopisu mohla být lepší, přesto návrh zrušit lékárnický časopis s takovou tradicí nakonec nikdy odhlasován nebyl.

Ale my lidé se moc neměníme. Lékárníci jsou znovu před sjezdem a je jisté, že tak jako tak bude připomínek k rozpočtu plno, a že na Časopis českých lékárníků, tedy na váš časopis, se v té souvislosti rozhodně nezapomene.

Na připravovaném sjezdu padne plno návrhů, na čem ušetřit, aby nebylo nutné zvyšovat členské příspěvky, i argumentů, proč je jejich zvýšení nezbytné. Ale jedno vám, přátelé, můžu zaručit: zrušení tištěného časopisu rozpočet určitě nespasí. Tisknout omezený počet stran na ještě tenčím papíru? A černobíle? Nejsem si jistá, jestli by plátek připomínající cyklostylované zápisy z podnikových porad z minulého století byl tím správným obrazem prestižního povolání lékárníků. A já si myslím, že vaše povolání k těm prestižním ještě patří. Mně to můžete věřit, teď už vás vidím s větším odstupem.

Jaroslava HOŘANSKÁ