Editorial

Myslím, že 30 let je pro každou ženu ­dokonalý věk. Už nejen umí, ale i ví. Už si dokáže užívat radosti i vzteku, kariéry i odpočinku, boje i pokoje. Je to prostě čas k prvnímu zastavení se a současně není pozdě na případný restart. Ve třiceti se sice už méně sní, ale jakékoliv odvážné plány do budoucnosti mají pořád ještě velkou šanci na úspěch.

S Českou lékárnickou komorou mi to připadá podobné. Zastavit se, oslavit a nebát se razantních perspektiv. Ve třiceti není třeba stát v koutě a čekat na smrt. Ve třiceti už taky každý, i ­Komora, potkal lidi, kteří se o jeho život zásadně zasloužili. Ty by měl určitě najít, pozvat na oslavu a tam jim hlasitě poděkovat. Existence nikoho a ničeho není samozřejmá. Když otočíte list časopisu, najdete výzvu k zamyšlení a zaslání tipů, kdo by si zasloužil na podzimní komorové oslavě ocenit. Nemávněte nad tím rukou, i když jste členy teprve krátce. Medaile není nutné připínat na hrudě jenom těch nejstarších.

Od ledna se v časopise snažíme publikovat vzpomínky na 30 let života nejdůležitější lékárnické organizace. Ani toto vydání není výjimkou, spíš naopak. Kromě přímého svědectví doktorky ­Marie Zajícové se nám nenápadná připomenutí prolínají i dalšími stránkami, například rozhovorem se synem druhého komorového prezidenta Jindřicha Oswalda.

Komorová třicítka si zaslouží hodně přípitků, ohňostroje, lahůdky na stole i v srdci. Je to dobrý věk. Kdyby se mě někdo zeptal, do jakého svého věku bych se nejradši vrátil, tak 18 by to roz­hodně nebylo. A pokud má přece jenom někdo pocit, že 30 let je už nějaké velké stáří pro ženu i Komoru, ať si představí, že takovou magistru Alenu Škurkovou z Mešníku (viz ČČL 4/2021) by ve třiceti určitě nenapadlo, že teprve za 55 let za ní přijede Jarka Hořanská a udělá s ní velký rozhovor do lékárnického časopisu! Hezký den a příjemné počtení.            

Zdeněk Pokorný