Nejhezčí je, když vás pacient pochválí


Vyšlo v časopise: Čas. čes. lék., 93, 2021, č. 5, s. 12-15

Byly doby, kdy jméno Oswald znal v této zemi každý lékárník. PharmDr. Jindřich Oswald, druhý prezident České lékárnické komory, jeden z otců zakladatelů, člověk, jehož dostihl tragický konec. Doktor Jindřich Oswald ale byl i otcem dvou synů, z nichž jeden, PharmDr. Radek Oswald, převzal pomyslné farmaceutické žezlo a zcela reálné lékárny v Kadani.

S naším časopisem si povídáte už podruhé. Poprvé to bylo v únoru 2008, bylo vám devětadvacet let a šéfredaktorka Jarka Hořanská dala do titulku tuto vaši citaci: „A jak budu vypadat stále ošlehanější, bude to jenom lepší.“ Jak to vypadá po 13 letech, jste ošlehanější, je to lepší?

Ošlehanější nevím, ale lepší to určitě je. Nestěžuju si.

Co se změnilo od té doby, kdy jste si povídali ve výdejně v Radonicích?

Před dvěma roky jsme tu výdejnu zavřeli. Jednak proto, že v tu dobu jsme řešili zásadní zdravotní problém mé matky, a jednak od nás odešel významný místní odběratel. Bylo to bohužel těsně předtím, než se začal rozjíždět program na podporu jedinečných lékáren, do kterého bychom se tenkrát vešli, pokud bychom rozšířili provoz v Radonicích o jeden den. Ale i tak by to bylo asi těžké personálně zajistit. Takže jsme výdejnu zavřeli a zůstaly nám čtyři provozovny, tři v Kadani a jedna v Klášterci nad Ohří, což bohatě stačí.

Co se změnilo ve vašem osobním životě od roku 2008?

Absolvoval jsem několik kontrol SUKLu, proběhlo X cenových revizí. Právě v tom roce 2008 myslím začínaly hloubkové revize a brutální pády úhrad, o tom jsme v době rozhovoru ještě nevěděli. Já se posunul, že si dodělávám specializovanou způsobilost, protože tu pořád ještě nemám. Teď jsem čerstvě po kmeni, byl jsem na testu, tak jsem rád, že jsem se do toho konečně trochu ponořil. Rozrostla se nám rodina, přibyl syn, pořád ale platí, že se tu střídáme s kolegyní a manželkou.



Rodina a lékárnické tradice, o tom bych si chtěl dneska povídat nejvíc. Jak vy jste přišel k lékárnictví?

Přesně si pamatuju tu scénu, kdy jsem dostal na vybranou. Když půjdu na farmacii, tak budou rodiče rádi a když ne, tak se nic nestane. To mohlo být ve 3. ročníku na gymnáziu, tzn. někdy v roce 1995–6.

Měl jste v záloze vymyšlenou nějakou jinou variantu?

Ne, neměl, já jsem k tomu tak vnitřně směřoval. Byl jsem ­vynikající na chemii, ostatní předměty by asi taky nebyl problém studovat, ale byl jsem rodinou formovaný směrem k farmacii. Oba rodiče byli lékárníci, oba stejný ročník, potkali se na fakultě. Když se někdy v roce 1993 privatizovala lékárenská služba, ­zprivatizovali obě lékárny v Kadani, táta tady na poliklinice, mamka na náměstí. Jejich rodiny ale neměly do té doby nic ­společného s farmacií, čili to zase tak dlouhá tradice není.

A víte, jak oni přišli k farmacii?

Táta byl taky vynikající středoškolský student a rozhodl se po konzultaci s profesory na gymnáziu. Měl rád geologii, ale ve třídě byli dva zájemci o geologii a ten druhý to chtěl víc. Tak se domluvili, že jeden se bude hlásit na geologii a druhý na farmacii.

Jak se stalo, že se pak vydal cestou určité veřejné služby, že se stal prezidentem, členem představenstva?

Otec byl ve správný čas na správném místě, když použiju klišé. V roce 1991, kdy vznikala Komora, tak mu bylo 37 let, děti měl už velké, no velké, bylo nám 9 a 12, lékárna směřovala k privatizaci, ještě nebyl prezidentem, ale v představenstvu už ano, byla to doba, kdy se všechno vařilo, vznikalo.

Ale musel sám chtít, nebylo to určitě jen dobou.

Samozřejmě byl ambiciózní, měl schopnosti a charisma, byl inteligentní, tak se v roce 1995 stal prezidentem Komory.

U lékárníků není moc zvykem, aby se angažovali mimo farmacii, mimo svůj obor, na rozdíl třeba od doktorů, čím to je?

To je zajímavá otázka. Ani nevím, jestli jsme měli jako lékárníci nějakého svého poslance, mám dojem, že jednoho snad ano, v předchozí sněmovně. První věc – proti doktorům je nás násobně míň. A k tomu, abyste se stal poslancem, si potřebujete vybudovat pozici v rámci dané strany. Tuším, že prezident Chudoba kandidoval do Senátu, ale to se mu taky nepovedlo.

A není to škoda, že lékárníci nemají v politice žádného zastánce?

Škoda to rozhodně je, ale musíme to brát, jak to je. Když se vrátím k tátovi, on působil na lokální úrovni, byl dlouho v zastupitelstvu, v radě, vlastně až do toho nešťastného zdravotního konce, tak si myslím, že to pro něj asi v daných podmínkách bylo maximum možného. Nebo nevím, kdyby nenastal ten jeho zdravotní problém, ta závislost, jestli by měl ještě větší ambice, chtěl výš do politiky, ale nemyslím si. Zdá se mi, že politika pro něj skončila na komunální úrovni.

Když se vrátím k inspiraci domovem, jak vy jste se s léká­ren­stvím prvně potkával? Měl jste třeba laboratoř jako já kdysi v zahradním altánku? Dokonce jsem ve škole občas něco sebral, až mi chemikářka radši sama dala malou výbavu…

Laboratoř jsem doma neměl, do lékárny jsem ale chodil často. Cestou ze školy jsem se stavoval za mamkou v lékárně na náměstí, ale i sem na polikliniku jsem občas zavítal, dobře si pamatuju, jaký tady byl tehdy nábytek. Na střední škole jsem se věnoval běžným koníčkům, dva roky jsem hrál fotbal, blbnul u počítačových her, to byla dřevní doba s prvními písíčky a 5 a ¼palcovými disketami coby hlavním nosným médiem… Domů jsem chemii netahal, ale pravidelně jsem na gymplu jezdil na chemické olympiády, kde jsem sice nebyl zvlášť úspěšný, 
ale chemie mě bavila.

A co vás na tom bavilo?

Možná už tenkrát se mi líbilo zachování tradice. Viděl jsem, 
že naši jsou lékárníci, mají soukromé lékárny a možná to i řekli nahlas, že by bylo hezké, kdybych je časem převzal. Kdyby se to nepovedlo u mě, tak u mladšího bráchy nebyla vůbec šance, ten byl vyloženě humanitně založený (dnes soudce v Ústí nad ­Labem), takže já jsem to bral spíš tak, že by se mi líbilo v té tradici pokračovat.

Kdy jste poprvé stál za tárou?

Pamatuju si, jak na fakultě při praxi, kterou jsem částečně absolvoval i v našich lékárnách, jsem měl hrozný vítr z expedice. Nebyl jsem si jistý v kramflecích ve farmakologii a ani pod dohledem jsem si na to netroufal. Ale to se srovnalo a práce za tárou mě na tom baví asi nejvíc. Když vidím, že to má smysl, že pacient je rád, že se s ním člověk dá do řeči, poptá se ho na nějaké věci, poradí mu, co nemá brát současně a podobně.

Tak to byste teď mohl radit lidem po telefonu nebo po internetu, pokud by prošel pozměňovací návrh poslanců Vojtěcha a Nachera…

Osobně nepoužívám žádné sociální sítě, tak si to nedovedu představit. Elektronický obchod nemáme, protože když by to ze začátku mělo nějaký smysl založit, tak jsem k tomu měl stejný přístup jako k sociálním sítím, a teď si myslím, že pouštět se do toho ve chvíli, kdy je trh rozebraný, nemá smysl. Já to neumím, nemám na to buňky, nikdy jsem to nedělal, tak se mi do toho nechce.

A co je na lékárnictví nejhezčího?

Když vás někdo pochválí. Když někomu dobře poradíte a on to ocení. To člověka asi nejvíc potěší.

Představujete si, že jeden z vašich synů by, třeba taky se svojí ženou lékárnicí, v tradici pokračoval…?

Tak malinko se občas ptáme, jak to vypadá… Zdá se, že ten mladší by mohl pokračovat, starší asi ne, ale mladší chodí teprve do 3. třídy, to je ještě dlouhá cesta.

Snažíte se je k tomu nějak motivovat?

Necháváme tomu volný průběh, oni jsou v kontaktu s lékárnou ještě víc, než jsme byli my s bráchou. Jsou tady rozhodně častěji, chodí sem i na brigádu, přivydělávají si. Jsou na příjmu, skartují průvodky e-receptů, to je taky vhodná práce, na kterou není třeba odbornost. Nebo doplňují léky, mladší se už vyzná v šuplících. V tomto ohledu jsou myslím v užším kontaktu, než jsme byli my, takže je tu asi větší šance, že minimálně mladší syn by se pro to mohl rozhodnout.

Zachováte jim lékárny? Nebude třeba v nějaké době lepší je prodat řetězci?

Nad tím jsem přemýšlel, než jste přijel. Na jednu stranu mě mrzí, že menších soukromých lékáren jako jsme my, ubývá. Provozovatelé jsou bez nástupců, tak to buď zavřou, nebo střelí řetězci. Bohužel se obávám, že je to nevratný proces. Na druhou stranu ty lidi chápu, protože tato forma existence je čím dál těžší a když to navíc nemáte komu předat, no nechtěl bych tak dopadnout…

Vy, kdybyste neměl už fungující lékárny k převzetí, jakou cestou byste šel?

Možná bych ani nebyl na farmacii, tohle nejsem schopen říct. Kdyby rodiče neměli lékárnu, tak jsme byli se ženou rozhodnuti jít do zahraničí a nemyslím do lékárny, ale chtěli jsme cestovat, chtěli jsme po fakultě na Nový Zéland. Jenomže tam se to krylo s tou dobou, kdy táta na tom začal být zdravotně tak špatně, že se o lékárnu neměl kdo postarat, platit faktury, mzdy, řídit provoz. Takže jsme nakonec nikam neodjeli. Kdyby neexistovala kontinuita lékárny, kterou jsem měl převzít, asi bych zkusil pracovat v zahraničí. To jsem měl dokonce i jako záložní plán, kdyby nám třeba vypověděli tady nájem z nemocnice.

A to ještě hrozí?

Ne, nemyslím. To souvisí s komunální politikou, ve které se angažuji. (Radek Oswald byl v roce 2018 zvolen radním, získal třetí největší počet hlasů v Kadani a například dvakrát víc, než místní vítěz ANO 2011 – ZP.) Jsem členem ODS a ta má v Kadani už dvacet let silné postavení a věřím, že to minimálně ještě v příštích komunálních takhle zůstane. Je tady charizmatický starosta, doktor Kulhánek, který dřív dělal hejtmana okresního úřadu.

Proč to děláte vy, myslím, komunální politiku?

Jednak jsem patriot. Pak jsem to bral jako určitý životní posun. Jak jste se ptal, kam jsem se posunul od posledního rozhovoru v časopise v roce 2008, tak tohle byla jedna z těch změn.

A nechcete se posunout i v lékárnické struktuře?

Chtěl bych to zkusit, ale bylo by to na úkor práce a rodiny. A to už jsem dostal doma jasně najevo, že to nejde. Teď jsem nekandidoval ani do nové revizní komise, protože na to nemám čas, nemohl bych se tomu věnovat tolik, kolik by bylo potřeba. A představenstvo, to je ještě o řád víc práce než v revizní komisi, to je každý měsíc celodenní zasedání, a to prostě nedám, bohužel. Chtěl bych to zkusit, ale nevidím to moc reálně.

Jak vás berou kolegové lékárníci? Nejste pro ně pořád „syn toho Oswalda“?

Myslím, že ne. Ono už taky těch pamětníků moc není. Honza Horáček, Jirka Kotlář, Luboš Chudoba a pár dalších. Ti mladší mě spíš znají z působení v revizní komisi, občas jsem se účastnil i sjezdu jako delegát OSL, protože jsem už třetí období předseda OSL.

Během našeho rozhovoru a focení v lékárně jsem si vzpomněl na zatím neuskutečněný plán rozhovorů s lékárníky – part­nerskými dvojicemi. Slovo dalo slovo a na pár otázek jsme si sedli společně s manželi Oswaldovými, Lucií a Radkem.


Je běžné, že lékárníci tvoří partnerské dvojice? Je to pohodlněj­ší nebo proč? Nebo jste se opravdu měli rádi bez ohledu na ­profesi?

Radek: Nemyslím si, že by to bylo běžné a časté.

Lucie: U nás je to dané osudem, měli jsme se rádi. A máme pořád.

Radek: Dokonce oba pracujeme ve stejné lékárně. Teoreticky by přitom byla možnost se rozhodit do různých lékáren, když jich máme víc.

Umíte si představit, že byste byli spolu, i kdyby jeden z vás nebyl lékárník?

Lucie: Asi ano.

Radek: Člověk nemá vstupní data, aby si to představil jinak, protože odjakživa jsme spolu, už od studentských dob.

Lucie: Já myslím, že bychom to zvládli, i kdybych třeba učila ve škole, povahově k sobě patříme.

Jak to vypadalo, když jste sem poprvé přišli coby dvojice, jak to na vás působilo, co jste s tím chtěli dělat, jaké jste měli ideály?

Lucie: My jsme si hlavně plánovali, že v Kadani po škole vůbec nezůstaneme, že pojedeme na zkušenou, budeme cestovat. Uvažovali jsme, že bychom se nechali zaměstnat i v jiné lékárně v České republice, někde úplně jinde. Taky jsme měli představu, že bychom odjeli na Nový Zéland. To ale všechno ze dne na den padlo. Byli jsme hození do situace, ve které jsme tady v tom Radkovu maminku nemohli samotnou nechat. Nebyla jiná možnost, tak jsme o tom ani už nepřemýšleli, vzali jsme to, jak to bylo.

Nelitujete toho?

Lucie: Ne, já žiju tady a teď, nevracím se zpátky. Navíc jsme ­hodně přizpůsobiví. Máme tu úžasný kolektiv, kolegyně jsou na úplně stejné vlně a neřešíme, co bylo nebo bude.

A když jste spolu celý den v práci a pak ještě doma, netrpíte ponorkovou nemocí?

Radek: A to se doma občas o práci i bavíme. Nemáme to tak, že bychom doma o práci nepromluvili ani slovo, i když já bych to třeba někdy rád uvítal. ϑ

Lucie: Asi je to povahou, temperamentem, výchovou, asi ­všechno dohromady. Taky možná tím, že jsme i skromní, ­pokorní, že si vážíme toho, co máme a co si budujeme. Takže asi všechno dohromady.

Radek: Jsme hodně konsensuální. Umíme si ustoupit. ­Nikdo ­nejde tak, že si chce jako buldozer prosadit svoji cestu.

Lucie: No, to ne.

Radek: To bychom spolu nevydrželi.

A myslíte si, že tady jednou v této lékárně budou sedět vaše děti nebo jedno z nich se svým partnerem a ponesou tu tradici dál?


Lucie: Já si to nepředstavuju, protože ze zkušenosti od spolužáků v Hradci vím, že tam bylo pár spolužáků, co je donutila rodina studovat farmacii a nedopadlo to dobře. A to bych svým dětem nechtěla udělat, takže to necháme na nich.

Radek: Dostanou na výběr, jako jsem dostal na výběr demokraticky já, jo, ne, když jo, budeme rádi, když ne, taky se svět nezboří.

Jak se žije dneska manželskému páru lékárníků v české lékárně?

Radek: Dobře je fádní.

Lucie: Ale vystihuje to.

Jste spokojeni?

Lucie: Ano, já myslím, že jsem spokojená.

Není tedy nejvyšší čas vyrazit do toho představenstva Komory?

Radek: To už jsem vám říkal, jaký na to mám názor a jaký na to má názor manželka.

Vy byste nechtěla být první prezidentkou Komory?

Lucie: Ne. Protože do rodiny Oswaldů jsem vstoupila v době, kdy ty časy už byly hodně zlé. Sama jsem tehdy neměla žádné velké životní zkušenosti, tak to pro mě bylo hrozně těžké. A můžu to říct i tak, že jsme si chvílemi prošli peklem. A vím, co to obnášelo pro Radkovu maminku, jako partnerku tehdejšího prezidenta, vůbec to nebylo jednoduché. A pokud člověk chce udržet, co vybudoval, musí tomu obětovat všechen čas, a ne dělat současně tisíc věcí. O tom jsme už diskutovali x-krát a vždycky jsme došli k závěru, že pokud to tady chceme udržet, musíme se tomu věnovat. Takže já určitě pro větší angažovanost kohokoliv z nás mimo naši lékárnu nejsem, to ne.

Takže teď už chcete jen sklízet plody mnohaleté práce a evidentních obětí.

Radek: Ano, dá se to tak říct.

Lucie: Je to fajn, je to dobré a já do toho nechci víc hloubat, protože to nemá smysl, zvlášť ne v této době.

Zdeněk Pokorný


Štítky
Farmacie Farmakologie Farmaceutický asistent

Článek vyšel v časopise

Časopis českých lékárníků

Číslo 5

2021 Číslo 5

Nejčtenější v tomto čísle
Přihlášení
Zapomenuté heslo

Nemáte účet?  Registrujte se

Zapomenuté heslo

Zadejte e-mailovou adresu, se kterou jste vytvářel(a) účet, budou Vám na ni zaslány informace k nastavení nového hesla.

Přihlášení

Nemáte účet?  Registrujte se