Ze života právníka v Komoře – díl čtyřicátý devátý, nekompromisní

Tradiční událostí měsíce doznívajícího jahodobraní a dozrávajících třešní je dohodovací řízení, jehož se ale nijak neúčastním, a proto jeho temně rudý odstín krvavého vyjednávání přenechám k odvyprávění povolanějším doufaje, že ta zdáli pozorovaná červeň nepochází ze sečných ran, ale z mačkaných jahod se smetanou jemně našlehanou navýšením úhrady signálního výkonu.

Mgr. MUDr. Jaroslav MARŠÍK

Raději se pokusím sejít ze slonovinové věže, ve které sedím. Alespoň podle kolegyně, která se na mne obrátila s žádostí o pomoc a jíž toto označení nemám za zlé. Jen s ním nesouhlasím a už několik týdnů přemýšlím, jestli v té věži opravdu nejsem a nedokážu si to přiznat. Oč šlo? Kolegyně nastoupila do lékárny jistého provozovatele. Takového, o kterých se v poslední době hodně mluví i píše. Takového, který lékárnu nemá, aby poskytoval lékárenskou péči. Má ji, aby nelegálně kšeftoval s léky. Jak už to bývá, než se kolegyně vzpamatovala, uběhlo několik měsíců. Poznání, že v lékárně není vše, jak má být, narůstalo postupně a k bodu zlomu dospělo příliš pozdě. V okamžiku rozhodnutí, že už toho nechce být součástí a musí odejít, bylo pozdě na to, aby i na ní neulpěla vina. A dostavil se strach. A potřeba se zeptat komorového právníka, jak to zařídit, aby se vina zcela smyla. A on, já, jí řekl, že zcela smýt už nepůjde. Že několikaměsíční účast na přeprodeji léků nelze vygumovat. Že ji může zmírnit. Tím, že odejde, a tím, že pomůže usvědčit provozovatele. Škoda, že neodešla hned, jak zjistila první známky. Následovalo zmíněné obvinění o věži ze slonoviny.

Že prý nevím, jak je to těžké. Že práci mít musí a že už ji delší dobu hledala jinde, ale nenašla. Respektive našla, ale zase jen u obdobných provozovatelů, kteří jen potřebovali krytí pro kšeftování. A udávat že nebude, protože se jich bojí. A že tomu nemůžu rozumět, protože z Prahy a z Komory o tom nemůžu nic vědět. Tohle vše nepíšu proto, abych kolegyni soudil nebo abyste ji soudili vy. Rozumím velmi dobře jejím důvodům. Jen s nimi nesouhlasím. Aniž bych se na ni zlobil. Chápu, že zejména v některých regionech je obtížné najít práci. Chápu, že má strach. Že kvůli obavám o své bezpečí nechce Komoře nebo na SÚKL předat usvědčující informace, chápu natolik, že bych si ani netroufl ji přesvědčovat. Ale to, že by lékárník měl svou přítomností zastřešovat a krýt podnikavce parazitující na lékárnách, protože potřebuje práci a jinou nesežene, chápat odmítám. Když už se jednou připustilo, že lékárnu může provozovat každý, nezbývá než zcela nekompromisně trvat na tom, že provozovatel, který sám není lékárníkem, musí dodržovat zákon a musí svou činnost vykonávat prostřednictvím lékárníka. A lékárník je od toho, aby k tomu provozovatele neustále směřoval a nutil. A pokud se provozovatel odmítá řídit tím, co ukládá zákon a na čem lékárník trvá, nesmí to lékárník tolerovat. I za cenu toho, že od takového provozovatele odejde.

Trvám na tom, že nejde o žádné slonovinové zásady. Jde o nejzákladnější pravidla nezbytná pro zajištění řádné lékárenské péče, bezpečí pacienta a zachování smyslu lékárnického stavu. Jestli totiž někteří lékárníci prokáží, že jsou ochotni na tato pravidla rezignovat, ohrozí celou lékárenskou péči, pacienta i sami sebe včetně všech kolegů. Žijeme v době, kdy je stále těžší veřejnosti vysvětlovat, co přitom sami považujeme za samozřejmost –⁠ že společnost lékárníky potřebuje. Určitě je ale nepotřebuje k tomu, aby pomáhali k nezákonnostem. Ani kvůli vlastní obživě ne.

Žijeme v době tvrdého konkurenčního boje i mezi provozovateli lékáren. Takže nepotřebujeme, aby na trhu působili ti, kteří získávají oproti poctivým výhodu nelegálním přivýdělkem, který navíc často působí nedostatek léků a je zdrojem nebývalé ostudy vždy, když SÚKL oznámí, jaké pokuty zase uložil lékárnám za reexporty. V neposlední řadě platí, že sebepochopitelnější ohled vůči lékárníkovi, který kvůli výdělku pomáhá darebákům, nutně znamená neúctu vůči všem ostatním lékárníkům, kteří nejsou ochotni se k něčemu takovém propůjčit.

Vím, že je snadné mne obvinit z toho, že takové problémy řešit nemusím, a proto se mi to snadno říká. Už to východisko je mylné. Problémy musíme řešit všichni, včetně mě. Život bez problémů neexistuje. A neříká se mi to snadno. Dobře vím, jak to mají mnozí těžké. To, o čem dnes píšu, má obecný přesah. Vůbec nejde jen o lékárníky. Jde o to, jak chceme, aby fungovala společnost a jak v ní máme fungovat my. Zásady musí být jasné, přijatelné a srozumitelné. Nemůžu si pomoci, ale to, že lékárník má v lékárně hájit lékárničinu, mi takové připadá.

Původně jsem chtěl psát o tom léku na O, který se, mně zatím ne zcela pochopitelným způsobem, dostal do jakéhosi režimu s omezením, aniž by byl zařazen mezi léky s omezením, na základě jakéhosi pokynu, aniž bychom ho viděli, a kvůli kterému lékárníci často vybíhají z lékárny za pacientem, aby mu vyrvali z ruky balení, jehož výdej jim systém odmítl uzavřít, čímž se dopouštějí chvilkového ponechání otevřené lékárny bez lékárníka, což je jeden z nejhorších přestupků. Za vším hledejme dobrý úmysl, aby bylo léku na O dost pro všechny. Jen si marně lámu hlavu nad tím, proč se mu tedy od září významně snižuje úhrada. Že by snad se snižující se úhradou rostla ochota výrobce dovážet?

Prý prázdninové číslo –⁠ odpusťte mi prosím.