Editorial

„Té lípy se nevzdám!“ Přesně tímto Jiráskovým zvoláním z Lucerny (nebo Cimrmanovým/Vavrochovým ze Záskoku) lze charakterizovat debatu šéfredaktora a grafičky o fotografii lípy na straně osm. Nakonec tam je a možná i jako připomínka dvou pětisetletých lip, na které jsem v článku zapomněl. Rostou u kostela sv. Máří Magdalény v České Lípě, na kterou jsem taky nevzpomněl a pan šéfredaktor mi to snad jednou promine. Na svou obranu uvádím, že jsem nezmínil ani pětisetletou lípu u Mrtole v mém domovském okrese. Diskuse nás ale přivedla k otázkám, čeho z oboru byly ty stromy svědkem a co z něho zbude za další polovinu milénia. Když je sázeli, lékárenství u nás se teprve formovalo jako řemeslo a teprve jako stoleté lípy byly v roce 1592 svědky první snahy o významnou centrální regulaci vzniku a provozu lékáren, cen léčiv a výchovy lékárníků Řádem apatékářským pro pražská města a celé království české. Za pět století možná budou naši nástupci „tisknout" léky přímo v molekulárních píckách podle individuálního genetického profilu každého pacienta a nostalgicky se usmívat nad tabletami a kapslemi, jako my se občas pousmějeme nad štantkami s nápisem Flor. Tiliae.

Odpovědi na jinou důležitou otázkou tohoto čísla, tedy profil budoucího ministra zdravotnictví, najdete v tradiční anketě. Já bych si přál, aby byl v regulaci lékárenství podobně odvážným a osvíceným jako Rudolf II. a ani v nejmenším nepřipomínal marionetu z lipového dřeva, kterou na špagátu vodí nevolení loutkáři v pozadí. Lípy nám připomínají, že i v éře personalizované medicíny a digitálních technologií zůstávají některé hodnoty neměnné. Péče, empatie a důvěra jsou kořeny našeho povolání, které žádná revoluce nezmění. Jen to musíme pohlídat a „nevzdat se té lípy“ jako symbolu svobody a tradice. Revoluce totiž nejenom boří. Také přinášejí změnu. Ve Velké francouzské to třeba byla gilotina a píše se o ní v souvislosti s Rx online v deníku právníka. Udržela se dlouhých 185 let a jmenuje se po lékaři Guillotinovi, který ji sice nevynalezl, ale v „pravý“ čas její používání navrhl francouzským revolucionářům jako humánní provedení trestu smrti, jehož byl odpůrcem.

Stanislav HAVLÍČEK