Srdce národa

Když si naši předkové v bouřlivém roce 1848 vybírali národní strom, nesáhli po něm náhodou. Stáli tehdy proti velkoněmeckému tlaku, symbolizovanému tvrdým a bojovným dubem. A co proti němu postavili Češi? Mírnou, pohostinnou a láskyplnou lípu. Nebyla to volba slabosti, ale volba hodnot. Zvolili si strom s listy ve tvaru srdce, strom, pod kterým se odpradávna setkávaly komunity, konaly soudy a slavily svatby. Zvolili strom, do kterého, jak věřili, nikdy neuhodí blesk a který svou magickou silou chrání obydlí před zlem.

Lípa se stala tichou a ochránkyní v našich nejtěžších časech. Pověsti nevyprávějí o síle lipových kyjů ani o palcátech, kterými vojevůdci vedli vojska do bitvy. Vyprávějí o něčem mnohem důležitějším –⁠ o přežití a uchování duše národa. Jako v příběhu z Telecí u Poličky, kde v dutině „Zpívající lípy“ za temných časů protireformace 18. století starý nahluchlý Jiroušek opisoval zakázané knihy, aby se neztratila víra a jazyk. Lípa neútočila, ale chránila. Neporoučela, ale poskytovala útočiště. Je symbolem odolnosti, která nepramení z agrese, ale z hlubokých kořenů a pevného srdce.

Harmonické léčitelky

Lipový čaj s medem je v českých domácnostech synonymem pro boj s nachlazením, chřipkou a horečkou. Tajemství jeho síly spočívá ve schopnosti vyvolat pocení, což pomáhá tělu zbavit se škodlivin a snížit teplotu. Lipový květ ale není jen potopudným lékem. Obsažené látky rozpouštějí hleny, tiší dráždivý kašel a ulevují při zánětech průdušek.

Méně známé, ale o to zajímavější jsou i jeho další účinky. Dokáže ulevit při žaludečních křečích a trávicích potížích a působí protizánětlivě. V lidové medicíně se doporučuje i jako prevence křečových žil a podpora krevního oběhu. Pomáhá při stresu, úzkosti a nespavosti, zklidňuje a navozuje pocit pohody. Dříve se lipové koupele doporučovaly pro utišení neklidných a plačících dětí. Lípa působí jako balzám na pocuchané nervy. A nemusíte ji pít, ani se v ní koupat.

Dokážete si vybavit lipovou vůni? Tu sladkou, omamnou esenci, která se od června vznáší nad českými a moravskými vesnicemi? Pro mnohé, včetně mě, je to uklidňující vůně domova. A když si sednete pod rozkvetlou lípu, postarají se o váš stres i včely. Výzkumy totiž naznačují, že léčivé účinky na lidský organismus má i jejich bzukot. Pracující včelky totiž bzučí frekvencí blízké jednočárkovanému C (261,63 Hz), která dokáže snížit hladinu stresového hormonu kortizolu, může pomáhat regeneraci tkání a při snižování zánětů a bolesti.

Protože má nektar z lipových květů často vysoký obsah vody, včelaři někdy říkají, že lípa včely „zdržuje“. Nejde o to, že by se včely lípě vyhýbaly. Lípa je pro včely nesmírně atraktivní a poskytuje obrovské množství nektaru. Je ale řidší a jeho zpracování je pro včely pracnější a časově náročnější. I tak je lípa pro výrobu medu jedním z nejvýznamnějších zdrojů nektaru a čas, který včely jeho sběru věnují, může být prospěšný jako hojivý ambientní koncert s relaxačním a regeneračním efektem.

Česká duše má lipové kořeny. Lípa nejenže stráží téměř každou vesnickou náves a jako čestná stráž u pomníků padlých symbolizuje národní identitu, ale po staletí také tiše nabízí své dary pro zdraví těla i povznesení ducha. Její léčivá síla je v našich končinách legendární a její dřevo vdechlo život jedné z nejkrásnějších českých uměleckých tradic –⁠ loutkářství.

Když dřevo ožívá

Lipové dřevo je pro řezbáře darem z nebes. Je měkké, lehké, homogenní a skvěle se opracovává, přičemž netvoří třísky a umožňuje vytvořit i nejjemnější detaily. Právě tyto vlastnosti z něj učinily ideální materiál pro české loutkáře, kteří z něj po generace vyřezávali své marionety. Tradice českého loutkářství, zapsaná na seznamu nehmotného kulturního dědictví UNESCO, je proto neoddělitelně spjata s lipovým dřevem. Z lipových polínek se v rukou řezbářských mistrů rodili králové, princezny, čerti, vodníci a samozřejmě Kašpárek. Kočovní loutkáři s nimi putovali po českém a moravském venkově a v dobách národního útisku hráli česky psané hry. Šířili tak nejen pohádky, ale i český jazyk, národní povědomí a kulturu. Loutky z lipového dřeva se tak staly, podobně jako samotný strom, nositeli národní identity.

Nejslavnější dvojice, která vzešla z lipového dřeva a mistrovství českých umělců, je bezesporu Spejbl a Hurvínek. Tyto ikonické loutky, které bavily a baví už několikátou generaci dětí i dospělých, spatřily světlo světa v Plzni. První byl v roce 1920 popletený tatík Spejbl a o šest let později i jeho prostořeký synek Hurvínek, který v příštím roce oslaví rovnou stovku.

Dvojice S+H se stala fenoménem. Během nacistické okupace se loutky staly symbolem pasivního odporu a divadlo bylo uzavřeno. Naště stí jen dočasně a lipové loutky Spejbla a Hurvínka i po sto letech baví, glosují svět a připomínají sílu českého humoru a umění, které má kořeny doslova v našem národním stromě.

Lípa je ale mnohem víc než jen zdroj čaje proti nachlazení a jednoho z nejchutnějších a nejžádanějších druhových medů. Je to živoucí kronika našeho národa, symbol hodnot, o které se dnes, možná více než kdy jindy, znovu hraje. A v této hře symbolů teď, znovu, stojí proti lípě jiný strom.

Mrazivá krása z Východu

Na první pohled je nádherná. Její kůra svítí do dálky přízračnou bělostí, je symbolem čistoty a nových začátků. Kdo by mohl něco namítat proti kráse břízy, která symbolicky vládne rozlehlým pláním Ruska.

Jenže každý symbol má i svou odvrácenou stranu. Bělostná kůra může být jen fasádou, která láká na „nové začátky“, ale skrývá svět, kde místo společné domluvy vládne pevná ruka s trestající metlou. Zatímco pod naší lípou se tančilo a uzavíraly se sňatky, březovým proutím se šlehal dobytek i mladé ženy. Jistě, mělo to přinést plodnost, ale symbolika násilí a donucení, byť rituálního, je neoddiskutovatelná. Teplý stín lípy, kde se svobodně scházela obec, zase stojí v ostrém kontrastu k nekonečným, chladným březovým hájům, kde člověk snadno zabloudí a zmrzne.

Blíží se volby a znovu, podobně jako v roce 1848 (a taky v letech 1948, 1968 a 1989) stojíme na křižovatce. Dnes nehledáme alternativu proti germánské tvrdosti dubu a nejde ani o politické programy a procenta. V hlubší rovině jde o volbu mezi dvěma symboly dvou neslučitelných světů.

Zůstaneme věrni stromu, jehož síla je v hlubokých kořenech a schopnosti chránit? Věrni lípě, která představuje srdce Evropy, komunitu, ochranu a svobodu rozhodovat o sobě samých pod její košatou korunou? Pokud ne, druhou alternativou je vábení břízy svádějící povrchní čistotou i schopností obsazovat jakákoliv ladem ležící území a měnit útěšný lipový stín na svět, kde místo medu vládne šlehání metlou?

První říjnový víkend si na to vzpomeňte. Každý hlas je lístkem, který vhazujete buď do ruského březového háje nebo pod českou lípu, která je symbolem národa, který si i v nejtěžších dobách dokázal zachovat srdce. Nenechme si ho vzít.

Stanislav Havlíček