Vyšlo v časopise: Čas. čes. lék., 98, 2026, č. 2, s. 9-11
Za tárou lékárny U zlatého lva v Nejdku mě přivítaly hned dvě lékárnice, maminka Ludmila Burdová a dcera Eliška Fejksová. Jejich příběh je zrcadlem proměn českého lékárenství od privatizace v devadesátých letech přes nástup řetězcových lékáren až po současné výzvy v podobě rozvoje online distribuce a obě společně reprezentují 75 let lékárenské praxe na jednom místě.
Já byla děvče z Krušných hor a když jsem ve Varech poprvé přišla do lékárny, úplně mi to učarovalo – ta vůně, atmosféra, všechno. Měla jsem ráda chemii a řekla jsem si: buď chemická technologie, nebo farmacie. Chtěla jsem původně už na střední na farmaceutického laboranta, ale to zdravotní školy s tímto oborem byly jen v Brně a Praze. V patnácti mě maminka ještě nechtěla pustit do jiného města, tak jsem šla na gymnázium v Karlových Varech. Po maturitě už jsem si ale dupla a udělala přijímačky do Bratislavy.
Roli hrály i rodinné důvody. Maminka mě pořád nechtěla pustit, byla sama se třemi dětmi a říkala, že to finančně nezvládne. Já jsem si ale postavila hlavu a měla jsem i trochu ště stí, protože máme část rodiny na Slovensku a tahle bratislavská část rodiny se za mě zaručila. Zvlášť strýc Vojtěch. Jeho syn pak také šel o rok později studovat farmacii a po promoci dokonce pracoval na ministerstvu zdravotnictví tehdejšího Československa. V Bratislavě už jsem půl roku v sedmé třídě byla v roce 1965, takže jsem pochytila slovenštinu. Na vysoké škole jsem si ji znovu osvěžila a dnes ji ještě ovládám.
Promovala jsem v roce 1975. Bylo nás 220 studentů – 100 ze Slovenské republiky, 100 z České republiky a 20 ze zahraničí, převážně ze Sýrie. Vloni, když jsme s Jozefem Pospíšilem, mým spolužákem, organizovali Zlatou promoci po padesáti letech od ukončení studia, jsem obvolala všech 55 spolužáků. Žádné maily a čekání na odpověď, chtěla jsem je slyšet, jestli jsou zdraví a jestli by byli schopni přijet. A přijelo jich padesát! To bylo nádherné.
Ano, sem, do tohohle domu. Ten tenkrát vypadal trochu jinak, a i lékárna měla trochu jinou dispozici, než je vidět dnes. To jsme pak rekonstruovali až o dvacet let později. Prakticky jsem ale padesát let v téhle jediné lékárně. V říjnu 1992 jsem Fondu národního majetku podala společně s lékárenskou službou privatizační projekt. Protože se jednalo o celou budovu, šlo tehdy o tzv. velkou privatizaci a celé vyřízení docela dlouho trvalo. Teprve na podzim 1995 jsem si jela pro kupní smlouvu, kterou mám podepsanou tehdejším ministrem zdravotnictví Luďkem Rubášem a ministrem pro správu národního majetku a jeho privatizaci Jiřím Skalickým. Úvěr jsem si brala od Komerční banky. Ta sídlí hned v sousedním domě, rekonstruovali jsme tenkrát vlastně společně.
Asi na pět měsíců jsme měli pronajatý prostor na provizorní provoz lékárny, v patře jsme rekonstruovali i byt, z jednoho velkého bytu jsme udělali dvě jednotky. Bydlíme tam dodnes, takže to mám do práce jen po schodech. Svou lékárnu jsem pak pojmenovala U zlatého lva a úvěr jsem splatila po šesti letech.
Na jednu stranu to bylo jednodušší, protože jsme tu byli jediná lékárna. Na druhou stranu to ale bylo draze vykoupené. Eliška nešla hned po maturitě na vysokou školu a dva roky tu pracovala jako laborantka. Já tu v letech 1997 a 1998 byla jediný lékárník a nemohla jsem si dovolit vzít si volno, natož nějakou dovolenou, nebo, nedej bože, třeba onemocnět. Nesměla jsem! Naště stí jsem měla možnost na krátkodobý zástup v nouzi oslovit kolegyni, která byla na mateřské.
Když se v roce 2001 nebo 2002 začaly víc rozšiřovat řetězce, přišli za mnou tehdejší manažeři s nabídkou, jestli bych lékárnu neprodala. Řekla jsem jim, že se museli zbláznit. Ani za miliardu by to ode mě nedostali. Pro mě je vlastní lékárna srdeční záležitost. Já mám vlastně tři děti – tady Elišku, které už jsem lékárnu předala, syna, ten vystudoval práva, a ještě lékárnu. Lékárna je moje třetí dítě.
Než položím úplně stejnou otázku, kdy a jak se Eliška rozhodla pro farmacii, musím na vysvětlenou dodat, že se trochu známe a jako téměř vrstevníci si i tykáme. Tykání (jako za starých časů mezi kolegy) mi do telefonu při domlouvání rozhovoru úplně nenuceně nabídla i maminka Ludmila, ale tam to zůstalo tak na půl cesty. Ona mi tyká a já jí vykám křestním jménem.
Já v lékárně vyrůstala. Tady, kde teď sedíme, byl sklad bylin. Sem jsem se chodila učit farmakognozii. Na ty pytle s bylinkami si vždycky vzpomenu... Kdo v tom vyroste, má to jiné. Vystudovala jsem nejdřív farmaceutickou laborantku, pracovala jsem tady dva roky, když jsme zrovna rekonstruovali. Pak jsem nastoupila na fakultu v Brně.
Nechtěla jsem do Hradce. Byla jsem tam u přijímacího pohovoru a Hradec na mě působil nějak studeně, plošně. Mě to táhlo do Brna. Taky tím, že máme moravské kořeny, mám příbuzné v Tišnově u Brna. A hlavně mám, stejně jako měla mamka, část rodiny i v Bratislavě. K oběma to bylo relativně blízko. A Brno se mi prostě líbilo. Navíc jsem v Brně měla blíž i k dalším oborům, po kterých jsem tak trochu šilhala, filosofii, dějiny umění, architektura. Z toho je docela jasné i moje zapojení do aktivit kolem budování farmaceutického muzea.
O trochu víc těžší než pro ty, kteří studovali na gymnáziu nebo šli hned po maturitě. Ale nedalo se nic dělat. Mamka mě potřebovala v lékárně jako laborantku, takže jsem studium na VŠ odložila.
Eliška udělala přijímačky, ale byla těsně pod čarou. Věděly jsme, že si studenti podávají víc přihlášek a že někteří „nad čarou“ zvolí jinou fakultu, ale přeci jen jsme byly trochu nervózní. Pamatuji si, že mi tenkrát volal Vašek Suchý – tehdy byl děkanem fakulty, a řekl mi, že Eliška může nastoupit do prvního ročníku. Skoro jsme se rozbrečely. Jó, Vašek Suchý – toho mám strašně ráda. Když se pak stal rektorem univerzity, byl do funkce děkana zvolen Jozef Csöllei, můj spolužák, se kterým jsem seděla v lavici.
Eliška: Samozřejmě počítám s tím, že jim mamka musela něco říct... (smích)
Od promoce tu pracuji třiadvacet let, takže i s těmi dvěma roky jako laborantka celkem pětadvacet let, přesně polovinu života. Před deseti lety jsem převzala i vedení lékárny a maminka je teď moje pravá ruka.
Mamka patří k té sortě lékárníků, kteří ještě před revolucí zažili tu pospolitost. Já jsem v tom vyrůstala – pan doktor Dorník, který tu tehdy dělal vedoucího lékárníka, byl jako můj náhradní děda. Ten ve mně společně s mamkou budoval to lékárenské sebevědomí. Myslím, že je založené na tradici, a i proto jsem se nechala zlákat i k historii a zapojila se do budování farmaceutického muzea v Kuksu. Z toho se odvíjí ta hrdost – ne z nějaké znalostní nadřazenosti, ale z důvěryhodnosti a přístupu, který měla lékárenská péče. Není to přece o tom obratu, o tom prodat co nejvíc krabiček, ale o přístupu k pacientovi.
Nejdek má i se spádovou oblastí asi osm tisíc obyvatel. Teď jsou tu teda už dvě lékárny, ta druhá zrovna změnila majitele a bude součástí menšího řetězce. Po padesáti letech mamčiny trvalé přítomnosti naši lékárnu lidé znají. Ti starší mě tu viděli vyrůstat a čtvrtstoletí mě vídají i za tárou. My dobře známe místní i přespolní. Přijdou pro radu, jsou rádi, že mamka tu celé ty roky je s nimi – padesát let jeden člověk na jednom místě! Přijdou si sem pro radu, ale vnímají i tu stabilitu. A stabilita v poslední době všude chybí.
Absolvovala jsem mezinárodní školu klinické homeopatie CEDH, jsme jediná lékárna v Karlovarském kraji s homeopatickou certifikací. Pak mám kurs aromaterapie, a docela se věnujeme bylinkám – ty mám ráda. Mám i Garantovaný kurs Léčivé rostliny. Z komorových Garantovaných kurzů mám kromě odvykání kouření a diabetologie asi všechny.
Už jsem to dvakrát začala vyplňovat, ale vždycky to kvůli něčemu přeruším a chvilku trvá, než si na to zase vzpomenu, dobře, že jsi mi to připomněl. (smích) Konzultace ale vedu, hlavně kvůli lékovým interakcím, to lidi docela vyhledávají. A taky často řešíme kombinace bylin s léky.
Mám tak jednu týdně. Vždycky zvu pacienta na delší konzultaci. Zhruba to vychází na čtyři až pět za měsíc. Největší zájem byl po covidu – lidi byli úplně rozebraní. Jak psychicky, tak fyzicky. Hodně lidem pomohla homeopatická léčba. Konzultace jsou zpoplatněné, ale ve srovnání s různými poradci a léčiteli je to za hubičku. Ale je to pro naše pacienty jako takový nadstandard za malý příplatek. Oni mi to chtějí vždycky platit hned tady v konzultační místnosti, a i se diví, že je posílám ke kase, kde to normálně namarkuji a mají tu konzultaci i na účtence.
Jsme tu s laborantkou ve třech, ale mamka má zkrácený úvazek, je tu od půl druhé odpoledne. Já začínám ráno po šesté hodině, přijímám zboží, dělám to, co by dělal sanitář. Pak otevřu lékárnu a jsem tady do půl jedné. To máme zavřeno na polední pauzu. Zavedli jsme to během pandemie a už jsme to nechali. Od půl druhé, když mě mamka vystřídá za tárou, mívám konzultace. Provozní administrativu jako fakturaci a uzávěrku většinou přenechávám mamce, já se víc věnuji managementu a PR. Máme otevřeno i v sobotu dopoledne, to většinou taky chodí mamka.
Mám být upřímná? Občas to dře, ale to u matek s dcerami bývá (smích). Bylo nutné (zejména z mojí strany) nastavit hranice. Jak vyplývá z názvu lékárny, mamka je Lev, já jsem jako Blíženec víc organizační typ, co umí vyselektovat to, co je důležité a co se nezblázní. Do vedení lékárny ve smyslu inovací a posouvání se dál jsem mamce začala mluvit hned po škole. V tom si ale naště stí rozumíme a nikdy mi v tom nijak nebránila. Byla ráda, že se snažím lékárnu zvelebovat, inovovat a ekonomicky rozvíjet.
To musím pochválit, máme dobré vztahy a výbornou spolupráci. Jedna z lékařek dokonce doporučuje moje homeopatické konzultace. Lékaři jsou tady zvyklí, že po nich recepty dost kontrolujeme. Zachytím tady tolik chyb! Volám jim, není problém, pošlou okamžitě nový recept. Jiná lékařka mi před několika roky říkala: „Proč neuděláte pro nás doktory přednášku o interakcích? My spoustu věcí nevíme.“ Takže si zavolají pro radu, není mezi námi profesní rivalita.
Dokud to bude udržitelné, dokud bude na výplaty a faktury, tak budu lékárnu držet do posledního dechu. Jsme bojovníci, to je ta lékárenská hrdost. Teď se připravujeme na malování a s manželem trochu uvažujeme, že bych to dala do takového lékárnického vintage stylu. Na stěnách by byly namalované herbářové kresby bylinek, takový víc návrat ke kořenům lékárenství. Chci také trochu vylepšit nábytek, takzvaně mu dát nový facelift, abych víc zdůraznila tu historii. Lidi se k tomu vracejí, chtějí to, je po tom poptávka.
Nebojím se toho u starších lidí. A vlastně ani u těch akutních stavů. Když jde maminka s dítětem hned z ordinace a potřebuje antibiotický sirup, který tady naředíme, a ještě jí poradíme – to si radši zajde ty dvě minuty, než by čekala zásilku. Myslím, že to bude problém lékáren ve větších městech. Sem k nám ty babičky přijdou. Oni si lidi přijdou i pokecat, rádi vidí, že mamka tady je. A já chci, aby to u nás bylo o komunikaci.
Ludmila: To už budou mluvit jiné generace. Mám ještě vnučku Mariánku, teď je na střední zdravotnické škole. Uvidí se. Hlavní je, že lékárna přežije jako místo, kde lidi dostanou nejen léky, ale i péči.
Eliška: Mariánka je moje osmnáctiletá dcera a je to mimochodem ta čtyřletá holčička na plakátě prvního kola projektu Lékárnice maminky. A do budoucnosti, třeba za těch padesát let, bych byla ráda, kdyby došlo k nějaké renesanci malých lékáren. Když lidé uvidí, kde je lékárna ještě s tou zachovalou duší lékárenství, tak přijdou. Doufám v to. Pořád jsem plná optimismu.
Tak si to optimisticky budeme přát všichni. Děkuji za rozhovor.
Stanislav Havlíček
Zvyšte si kvalifikaci online z pohodlí domova
Nemáte účet? Registrujte se
Zadejte e-mailovou adresu, se kterou jste vytvářel(a) účet, budou Vám na ni zaslány informace k nastavení nového hesla.
