Vyšlo v časopise: Čas. čes. lék., 98, 2026, č. 2, s. 6-8 Kategorie: Zeptali jsme se
Rozhovor s doktorkou Nezvedovou v lednovém čísle ČČL jsem si přečetla se zájmem a zvědavostí. Je to odvážný a v posledních letech ojedinělý čin, otevřít si vlastní lékárnu. Tímto jí do začátku přeji hodně ště stí a síly, aby se nenechala udolat některými aspekty podnikání ve vlastním! Lékárnické sebevědomí je k tomu rozhodně potřeba. Myslím, že si ho každý z nás budoval pětiletým studiem farmaceutické fakulty. Jsme zvyklí vše zvládnout, o všem přemýšlet, vše se naučit, ať je to jakkoli těžké. Měli jsme odvahu přijít ke zkoušce, i když si dostatečným objemem potřebných dat v hlavě nikdo z nás, myslím, nebyl jistý. Tyto schopnosti se nám hodí i dnes v lékárenské praxi. Jsme ze všech stran denně zkoušeni. Nové léky, nová nařízení, změny lékárenského software, dotazy pacientů, požadavky zaměstnavatele, případně snaha přežít, kdo je ve vlastním. Ukazovat na odiv své schopnosti a sebejistotu příliš neumíme. Nebyli jsme k tomu nikdy vedeni. Během studií se v různých předmětech odráželo doporučení respektovat lékaře, jeho záměr, ať je pochybnost o něm jakkoli velká. A tak lékárník, byť se stejnou vahou vzdělání jako lékař, stojí od pradávna skromně v pozadí. Slušel by nám optimistický úsměv, pohled vpřed, vypjatá prsa a pevný stisk ruky. Kdo doteď nezařadil, zařadí od zítra.
V položených otázkách vnímám dvě polohy. První je poloha profesního, odborného či expedičního sebevědomí. Věřím, že velká většina kolegyň a kolegů soustavně rozšiřuje a prohlubuje své vzdělání, záleží jim na tom, aby svým pacientům dobře poradili a při kontaktu s pacienty tedy jistě působí zdravě sebevědomě a důvěryhodně. V druhé poloze jde o sebevědomí spojené s prezentací našeho oboru směrem k veřejnosti či společnosti mimo táru. Šlo by to také vnímat jako sebevědomí spojené s vynucenou obhajobou naší profese a našeho nepopiratelného přínosu systému zdravotnictví. Delší dobu, a víc a víc, je naše role redukována na p(r)odavače krabiček a je nutné přiznat, že tady sebevědomí tak trošku nemáme. Jsme vysoce vzdělaní, umíme poradit, hřeje nás, když se k nám vrátí spokojený pacient, ale zřejmě naivně čekáme, že bude stačit, když za nás budou mluvit naše činy. Každý z nás přece denně poradí či pomůže desítkám pacientů, tak jak je možné, že o našem přínosu stále někdo pochybuje či ho dokonce znevažuje? Naše činy za nás evidentně nemluví nebo alespoň ne dost nahlas. Současná doba je hektická, ukřičená. Vyhrává ten, kdo na sebe jakkoliv strhne pozornost. A farmaceuti jsou, myslím, převážně rádi tiší. Obávám se, že nám nezbývá než přizpůsobit se dnešní době, nastudovat si pravidla asertivity a na sociálních sítích sbírat a trénovat sebevědomí v nejrůznějších diskuzích, navíc v příspěvcích s omezeným počtem znaků.
U lékárníků je sebevědomí tak trochu paradoxní, jak jsem se opět poptala. Jak nás tedy vidí druzí? Na jednu stranu mají lékárníci velké znalosti, schopnosti a zkušenosti, znají léky, jejich účinky, interakce, a další související, a tak vlastně dokážou lidem poradit v situacích, kdy jde o jejich zdraví. Přesto působí velmi skromně, mnohdy až příliš, a to nejen navenek, ale někdy i sami před sebou. Možná to pramení z toho, že hodně věcí, které dělají, je běžně považováno za automatické a odehrává se nenápadně, v pozadí, kde to nikdo nevidí a tam, kde to nejde úplně vidět, v zákulisí, při práci, při rozhovoru s klientem, při chodu své práce. Proto je asi občas pro ostatní těžké vůbec zjistit, kolik toho lékárníci skutečně umí a dokážou. Oblast, kde by mohli lékárníci přidat na sebejistotě, je třeba uvědomění si vlastní hodnoty a dopadu své práce nejen na pacienty, ale i na tým, ve kterém pracují, a na společnost, jejíž důležitou součástí jsou. Naopak by možná mohli ubrat v perfekcionismu a v pocitu, že všechno musí být úplně dokonalé. A co já osobně? Ušla jsem kus cesty a každá zkušenost, lékárenská i nelékárenská, mi pomohla a pomáhá růst dál, v návaznosti na uvědomění si vlastních hodnot, potenciálu a zkušeností a také důležitosti a hodnoty pro vztahy a společnost, ve které žiju.
Mohl bych napsat, že moje sebevědomí je malé, ale to by mi nikdo nevěřil. Dokonce si myslím, že by mi řekli, že moje sebevědomí se hvězd dotýká. Pokud si však pro srovnání, místo pověstné krabičky od sirek, vezmeme všechny moderní kouče, trenéry a influencery v longevity (kterým není ani třicet), pak se moje sebevědomí krčí v rožku. Opravdu nedokážu s kamennou tváří říct, že první půlhodinu cvičení „spalujete jen vodu“. Uznáte jistě, že takové sebevědomí je nafouknuté ničím a bylo by fajn, kdyby přišel Polívkův Šašek, aby řekl: „Ten kůň smrdí.“
Lékárník by sebevědomí mít měl, aspoň v oblasti léčiv a jejich užívání. Není nikoho jiného, kdo by byl více vzdělán. Někdy se skrze utrpěné vzdělání sebevědomě dopouštíme zbytečného a nikam nevedoucího poučování. Příklad z jiného oboru: Nechal jsem si dělat klíče a pan odborník mne stále poučoval, že „tohle je vložka a tohle je zámek“. Podobně i my někdy tvrdohlavě trváme na tom, že pilulka není tabletka a tableta není kapsle. V takových případech platí, že „by nám osud prokázal neocenitelnou službu, kdyby nás popadl za límec a vyhodil dočasně na mráz.“ (Saturnin)
Vlastně jsem rád, že se mi to děje, a když moje sebevědomí zamíří ke hvězdám, přijde nějaký korektor a vrátí mne znovu na zem. Často jde o špatně zvolené slovo, když třeba popřejete pacientce, aby gravitest vyšel negativní a ona by chtěla být v očekávání. Pak je nejlepší si říct: „Popojedem“, a moc se v tom netočit. Ale také je důležité, aby to někde v hlavě zůstalo jako ponaučení.
Myslím, že naše sebevědomí jako lékárníků jde hodně dolů. Je to asi spojené i s umělou inteligencí a s možnostmi si vyhledávat informace, které jsou dnes pro pacienty dostupnější než kdy dříve. Často se stává, že pacient přichází s informacemi, které ani my nemáme. Přeci jen jsme všestranní a nejde vědět vše, orientovat se ve všech doplňcích stravy a jejich použití. Nicméně se v lékárně vždy snažíme poradit z dostupných zdrojů a pacientovi vyhovět, i se dovzdělávat. Ne vždy ale máme sebevědomí sraženo. Myslím, že si v potřebných chvílích zachováváme sebevědomí a někdy možná i ego. Například při správném dávkování – my totiž víme, jak nadávkovat dětem sirup přesně dle váhy, což tabulka na krabičce ne vždy umí. Stejně jako omezený výdej LP s pseudoefedrinem, kdy já osobně vždy doptávám a zjišťuji, zda je opravdu potřebný a nevydávám jej „zbytečně“. Je určitě mnoho oblastí, kde můžeme být sebevědomí a také hrdí na své znalosti a zkušenosti.
Kde hledat kořeny našeho sebevědomí? Určitě v dobách, kdy jsme byli ti, kteří „míchali mastičky“ a byli poradci lékařů, kdy byla lékárna v hlavním centru dění na náměstí, a hlavně v dobách, kdy nám pacienti důvěřovali a chodili za námi pro radu. Snad se shodneme, že když se pacient vrací pro radu a důvěřuje nám, naše sebevědomí tím narůstá.
Pokud se jedná o zásadní témata, dokáže se lékárnická obec spojit a vyjádřit svůj názor. V našem oboru je bohužel několik zájmových skupin, které mají ve spoustě oblastí značně odlišné názory – řetězcové lékárny, nemocniční lékárny a pár soukromých lékáren. Naším společným zájmem by měla být péče o pacienty a zachování lékárnické profese s případným rozšířením našich kompetencí.
Skutečnou revolucí, která sebevědomí většiny lékárníků zásadním způsobem podlomí, bude umožnění zásilkového výdeje léčiv vázaných na lékařský předpis. Naše odborná, krásná a náročná práce se přesune do skladů k přípravě podkladů pro jednotlivé zásilky. Už si nebudeme moci stěžovat na nedostatečný respekt ze strany pacientů, protože naše profese postupem času vymizí úplně. V hlavě mi běží analogie z filmu Vratné lahve, kdy je Josef Tkaloun (Zdeněk Svěrák) nahrazen automatem, na který se z druhé strany dobývá paní Landová se slovy: „Pane Tkaloun, co je dneska v akci?“
Překvapuje mě sebejistota zástupců lékárenských řetězců, kteří otevírají nové provozovny mnohdy i s výdejním automatem v nákupních centrech. Tím, dle mého názoru, přestáváme být postupně vnímáni jako lékařské povolání, či zdravotnické zařízení, ale veřejnost nás zařazuje do stejné kategorie jako prodavače v obchodech s módou, nebo s obsluhou ve fast foodech. Je otázkou, zda bude potřeba tolik provozoven, farmaceutů a farmaceutických asistentů v budoucí době „zásilkové“.
Sebevědomí pro mě znamená umět tam, kde nemám dostatek informací k dané problematice, říct „nevím“, trpělivě prosazovat „ano“, tam, kde to pro mne má smysl, a v ostatních případech umět říci důrazné „ne“.
Když mi tahle otázka přišla, řekla jsem si: „Jasně, to půjde samo.“ A pak jsem odpověď několikrát rozepsala, zase smazala… a nechala ji uležet až do poslední chvíle. Sebevědomí lékárníků totiž není něco, o čem by se mluvilo lehce. Možná proto, že se nás dotýká víc, než si chceme připustit. Pět let studujeme náročnou školu. Známe léky, jejich interakce, bylinky i doplňky stravy. Víme, co pacient užívá na recept a volný prodej. Víme, že se Josef oženil, Františka se přestěhovala zpátky domů a že jejich pes má štěňata. Kolikrát známe pacienty do hloubky nejen po odborné stránce, ale i lidsky. A přesto jsme až ty „druhé bílé pláště“. Pan doktor je autorita, kdežto na lékárníka se může občas mluvit zhurta. Nevím, kde se to vzalo, ale myslím, že část odpovědi je nepříjemná: prostě si to necháváme líbit. A to nejen od pacientů, ale i od politiků. A někdy si sebevědomí bereme i sami mezi sebou. Sousloví „lékárníci druhé kategorie“ se mi vrylo hluboko do paměti. Proč si to vlastně děláme? Lékárníci by měli držet víc při sobě. A měli bychom být víc vidět a slyšet. A když nám někde zavřou dveře před nosem, zkusit to oknem. Ne z trucu, ale proto, že víme, jak moc jsme pro pacienty důležití. A co já osobně? Moje sebevědomí v lékárně roste s léty. Roste zkušenostmi, které se nedají naučit z knih. Díky nim jsem si dnes mnohem jistější než po škole. Myslím, že pacienti jsou velmi citliví na to, jak moc si je lékárník jistý sám sebou. Protože skutečné sebevědomí lékárníka se neprojevuje arogancí, ale jistotou, díky které pacienti vědí, že jsou v dobrých rukou.
Myslím, že obecně lékárnické sebevědomí nechybí žádnému lékárníkovi, protože samotné vzdělání a následná praxe, ať už v jakékoli oblasti z oboru farmacie, jsou náročné a bez sebevědomí by naše povolání ani nešlo vykonávat. Myslím tím hlavně sebevědomí v rovině získaných znalostí a následně při jejich uplatňování. Když jsem začala pracovat v lékárně a zjišťovala, co všechno bude potřeba si ještě osvojit, zkušenější lékárníci na mě v tomto ohledu působili sebejistě v pozitivním slova smyslu a já doufala, že brzy se budu takto v praxi orientovat stejně jako oni. A brzy tomu tak bylo, jen je potřeba být v obraze nepřetržitě. Nevím, jestli se dá mluvit o skromnosti, ale řekla bych, že u lékárníků hodně záleží na tom, jak jsou vlastně vnímáni a podle toho nastávají různé situace. Podle mě se dost často stává, že by lékárník dokázal velmi dobře po odborné stránce poradit s řešením mnohých případů, ať už při komunikaci s pacienty nebo ve spolupráci s lékaři, ale protože obecně není v dnešní době považován za toho, kým opravdu je, těžko se mu v takových případech pomáhá. Pořád někoho ujišťovat, že lékárník ví dost na to, aby mohl poradit či pomoci, je z pohledu lékárníka někdy až frustrující. Takže se snad časem pohled na lékárníky zase o něco zlepší, lidé budou vědět, s kým mluví a co vše takový lékárník ovládá, aby byly jeho znalosti k něčemu.
Přemýšlím jak sebevědomě, zároveň skromně, stručně a vtipně odpovědět na otázku. Zdravé sebevědomí by v případě lékárníků v prvé řadě mělo být podpořeno kvalitně odvedenou prací a skutečností, že se na nás obrací nejen pacienti, ale i jiní zdravotníci. Jakým způsobem více ukotvit autoritu lékárníka ve společnosti, nevím. V dnešní době je k nezaplacení lidský přístup, toho bychom se měli držet. Že by byli lékárníci zbytečně skromní, se mi nezdá. Určitě sebevědomě vystupují při kontaktu s pacienty, stejně tak při kontaktu s jinými zdravotníky. Spíše než na sebevědomí, bych se zaměřila na upevnění významu vztahů v trojúhelníku lékař (nebo jiný zdravotník) – lékárník – pacient. Pokud každý vrchol toho trojúhelníku bude chápat, kde je jeho místo a kdy je potřeba se spolehnout na ty ostatní, budeme mít v této oblasti takřka dokonalé a bezproblémové vztahy. Tak směle do toho.
Zvyšte si kvalifikaci online z pohodlí domova
Nemáte účet? Registrujte se
Zadejte e-mailovou adresu, se kterou jste vytvářel(a) účet, budou Vám na ni zaslány informace k nastavení nového hesla.
