Být první prezidentkou? Zatím ne

Představování zajímavých farmaceutů pokračuje i v květnu. Asi jste ji už mnozí někde potkali. Nechybí téměř na žádné lékárnické akci a je velmi aktivní místopředsedkyní spolku Mladí lékárníci. PharmDr. Lucie Malečová z lékárny pražského IKEM. 

Na začátku rozhovoru je dobré, když se zpovídaný trochu lekne. To připoutá i čtenářovu pozornost. Začnu proto mírně indiskrétní otázkou. 

V pořádku.

My jsme se před časem potkali na hotelové snídani a ne­mohl jsem si nevšimnout, jak ve skrytu provádíte nějaký předsnídaňový rituál. Říkal jsem si, že se asi modlíte. 
Pak jsem ale četl, že jste absolvovala zahraniční kurzy mindfulness a že se tomu chcete věnovat i tady a v rámci české farmacie… Souviselo to?

Jestli to bylo v Hradci Králové, tak je pravděpodobné, že to bylo vloni, kdy mě v sobotu čekala přednáška o našem projektu v IKEM a já se snažím se stresem nějak pracovat. Od kolegů vždycky dostávám zpětnou reakci: „Vypadáš taková uklidněná, žádná nervozita, stres, prostě v klidu přednášíš…“ Já říkám: „Jo, ale já mám den předtím úzkosti, stresy, jsem vynervovaná!“ Ale právě pro mě je to moment nějakého zastavení se, nějakého ukotvení sama v sobě a zpracování toho, že i ten stres je v pořádku, protože to, co mě čeká, je pro mě důležité. Takže jestli to vypadalo, že se modlím, tak to nebylo modlení, ale spíš šlo o nějaký druh meditace.

Přiznám se, že jsem o mindfulness mnoho nevěděl, ale díky vám jsem si našel nějaké informace. Proč se tomu věnujete? K čemu to může být dobré lékárníkovi? 

Pro mě je to taky poměrně nová věc, víc se tomu věnuji poslední rok a dostala jsem se k tomu spíš skrz volný čas, skrz nějakou práci s jógou a obecně snahou zvládnout stres. Všichni víme, že práce lékárníka je dost stresující, pracujete s emocemi jiných lidí, potřebujete umět si to nějak zpracovat a doma být zase v pohodě a nebýt vystresovaná z toho, co se dělo v práci. K mind­fulness jsem se dostala i přes mé dva kamarády, kteří měli ve svém podcastu hosta Michala Dvořáka, jednoho z prvních učitelů mindfulness v ČR, který získal licenci v USA. Konkrétně program Mindfulness-Based Stress Reduction (MBSR), což je poměrně nová metoda, která vznikla v 70. letech v USA. Jde o metodu založenou na poznatcích o meditacích a budhismu, nejde však o nějaký „ezo přístup“, ale o evidence based techniku, která má již nyní řadu klinických studií v oblasti léčby depresí, úskostí, nebo potížích s kardiovaskulárním systémem. Není to nějaká ezozáležitost, je to práce se stresem, práce s pocity v dnešním uchvátaném světě, kdy má člověk kolikrát pocit, že ztrácí kontrolu. Tak je to o tom trochu tu kontrolu získat sami pro sebe a dostat se do nějakého klidu. Sama jsem jako účastník MBSR prošla loni na jaře. Proto jsem letos v březnu absolvovala Mindfulness Teachers Training na UK College of Mindfulness Meditation v Edinburghu. V tuto chvíli pracuji na získání licence, ale nějaké poznatky a postupy už šířím mezi kamarády a používám je i během svojí praxe v lékárně při konzultacích.

A k čemu to teda je, jak se to dá konkrétně použít v lékárně?

Mám teď krásný příběh z lékové konzultace. Přišla paní, taková rozklepaná, bylo vidět, že je dost unavená, ve stresu a obavách, a přišla se mnou řešit léky, že jí teď trápí hodně srdíčko, řeší se u ní arytmie a je to spojené s úzkostmi a podobně. A ­chtěla hlavně vědět, jestli má v pořádku léky. Samozřejmě úplně běžná medikace, kterou má kdekdo s hypertenzí a arytmií, takže v lécích nebyl vůbec žádný problém. Ale jedna z prvních věcí, která se stane, když si pacient sedne v konzultační místnosti a zjistí, že ho někdo poslouchá, je, že začne vyprávět a dozvíte se o tetičkách, sestřenkách a bůhvíco. A paní mi řekla, no víte, mně maminka umřela v 73 letech právě na arytmie, na srdeční zástavu a já, kdykoliv cítím nějakou dušnost nebo bolest na hrudi, tak už se děsím a pomalu volám sanitku. Postupně jsem to s ní probírala, vysvětlila jsem jí, jak funguje medikace, proč ji má postavenou tak, jak má. Uklidnila jsem ji, že léky jsou v pořádku a ke konci jsme se dostali ke zdravému životnímu stylu. Dělám to tak vždycky. Ptám se, jak pacient sportuje, jestli pije kávu, jak se stravuje, co spánek. Hodně je způsobeno tím, jak nad tím pacientka přemýšlí a že ji ovládá strach. Říkám jí, podívejte, já vidím, že se snažíte pro tělo i mysl dělat to nejlepší, dám vám takový dáreček, jednoduchou techniku, kterou můžete dělat kdykoliv, třeba vystresovaná v čekárně u doktora. Provedla jsem ji poměrně jednoduchou a krátkou meditací, nazývanou často jako „breathing space“ –⁠ jde o to se usadit, zavnímat si tělo, zasoustředit se na dech, a potom pozornost z dechu rozšířit zpátky na tělo a mysl. Tam se člověk zastaví a dojde mu, že tělo dělá spoustu věcí samo a vlastně funguje a je to tak v pořádku. A pak se zase pozorností vrátí na to tělo a postupně ho probudíme z meditačního stavu. Během konzultace se pacientka ocitala čím dál víc v obavách o léky, jejich účinky a co teda to srdíčko. Ale když otevřela oči po té „rádoby“ meditaci, bylo vidět, jakoby z ní někdo shodil kámen a najednou byla uklidněná, uvolněná a říká: a ono to vlastně bude dobrý a poděkovala mi na konci, že je hrozně ráda, že se jí někdo věnoval, že to s ní někdo v klidu probral a že ví, že tu techniku může použít kdykoliv. Je to otázka minutky nebo pěti, je to na ní, jestli a kdy to využije, ale má něco, co může použít sama pro sebe každý den. 

Dal by se z toho udělat oficiální program pro lékárníky?

V USA existuje již několik klinik, kde se MBSR používá jako běžná součást léčby. První z nich je Stress Reduction Clinic at the University of Massachusetts Medical Center, kde John Kabat-Zinn metodu MBSR vyvinul. V Čechách to nemá moc obdobu, je tady pár učitelů, ať už MBSR nebo MBCT, kteří mají nějaké svoje komerční programy. Ale nemyslím si, že je zdravotnictví připravené jít do takové alternativní techniky. Ale klinická data to má a já mám v plánu to přes workshopy mezi farmaceuty dostat, ať už proto, aby to mohli používat sami pro sebe, nebo pak pro své pacienty.

Co se děje u Mladých lékárníků, vy jste místopředsedkyní, jaký je tam aktuální stav? 

Mám pocit, že jsme všichni zaneprázdněni tak moc, že na Mladé lékárníky ani nebývá čas. Ale nějakým způsobem ho nakonec vždycky najdeme, v sobotu ve dvě odpoledne nebo v úterý v osm večer po práci. Snažíme se chodit na nejrůznější jednání, v březnu jsem byla v poslanecké sněmovně na kulatém stolu ohledně kompetencí lékárníků. Chodíme i na různé pracovní skupiny, ať už na SÚKL nebo na ministerstvo právě o zásilkovém výdeji. Snažíme se ukázat, že se i mladá generace farmaceutů o dění v oboru zajímá. Předseda Milan Rydrych byl na začátku dubna na veletrhu v Brně na akci, kterou pořádala fakulta a Unie studentů. My jsme se na konci dubna s kolegyní Táňou Ryantovou v Hradci účastnili Veletrhu bioanalytiky a farmacie. Ještě si pamatujeme, jaké to bylo vylézt ze školy do lékárny, takže jsme chtěly studentům pomoct a trochu víc lidsky a méně pedagogicky na základě vlastních zkušeností vysvětlit, že existuje nějaká Komo­ra a proč by se měli registrovat a že se platí nějaké poplatky a proč Komora vlastně funguje a co od ní mají čekat a požadovat. Zároveň jim budeme pomáhat se systémem administrace kvůli atestaci. Nás se to sice netýká, my pořád pojedeme se svými starými papírovými logbooky, jak jsme zvyklí, ale chceme studentům víc pomoct, jak si to najít, jak to dohledat, co třeba mají chtít i po zaměstnavateli. Chceme jim připomenout, že jít na 12hodinovou směnu a nemít půl hodinu na oběd, není v pořádku, že by na to neměli přistupovat.

To trochu nahrazujete odborovou organizaci…

To nechceme, ale rádi bychom studenty upozornili na pracovně právní hlediska a představili jim odborné věci, existenci Komory, IPVZ atd.

Jak se liší spolek ML a Komora? Kde je obsahově rozdíl, čím se liší to, co chcete pro své členy dělat?

Jsme tady pro ně spíš jako podpora v začátku, pomáháme vysvětlit základní principy, co si myslím, že historicky funguje nejlíp. Existuje slavná facebooková skupina Mladých lékárníků, kde je 5 tisíc členů, přitom registrovaných členů spolku máme v tuto chvíli asi 500. Takže reálných členů není tolik…

Ano, já jsem v té facebookové skupině taky a nejsem ani lékárník, ani mladý. 

Máme to rozdělené na členy a sympatizanty, ti jsou důležití. 

Určitě jsem sympatizant.

Za mě je to o tom, aby se lidi trochu rozkoukali, pokud je člověk v předsednictvu, měl by si vyzkoušet, jak fungují různá jednání a měl by nahlídnout do zákulisí, co se v rámci zdravotnictví a legislativy děje a plánuje. Myslím, že je to dobrá průprava pro to se pak pustit třeba do větší aktivity v ČLnK. My jsme jenom volnočasový zájmový spolek a rozhodně nejsme někdo, kdo má nějak extra velké slovo v legislativních věcech, od toho tady je Komora. 

Přemýšlím, jestli by mohl existovat Spolek Starých lékárníků…

Když ho někdo založí, tak asi proč ne… 

Z předchozích vět soudím, že se dá počítat, že budete brzy kandidovat do komorového představenstva…

Nejste první, kdo se mě na to ptá. Vnímám určité lákání a to, že by to byl žádoucí postup. Ale sama ještě uvidím, nedokážu to v tuto chvíli nějak jednoznačně rozhodnout.

Jsou lékárnice–farmaceutky natolik konzervativní, že respektují vedení mužů?

Nebylo by spíš lepší se ptát, jestli vůbec někdy dostaly ženy příležitost a dostatečně podporující prostředí na to, aby ve vedoucích pozicích vůbec mohly být?

Neláká vás být první komorovou prezidentkou?

Když to řeknete takhle, tak to zní jako velká čest a lhala bych, kdybych řekla, že se mi ta představa nelíbí. Nicméně jde o ohromnou zodpovědnost, a určité obětování se –⁠ ­časově i energií. Zatím si nepřipadám dostatečně zkušená na to, abych měla na takovou pozici odvahu.

Nehodilo by se, aby v čele Komory stanula žena, když většina členů jsou ženy?

To nejspíše ano. Za mě je mnohem důležitější, aby byl v čele někdo z mladé generace. To, o čem se rozhoduje nyní ovlivní především nás, mladé lékárníky. Takže nevidím důvod, proč bychom hlavní slovo nemohli mít my, samozřejmě v souladu s doporučeními a zkušenostmi služebně starších farmaceutů či členů představenstva. Navíc žena by to měla mezi politiky na ministerstvu asi o dost náročnější.

Jakou největší hrozbu vidí Mladí lékárníci pro sebe jako spolek a pro obor jako takový?

Největší ohrožení pro náš obor vidím v tom, že z něj začíná být čím dál více komerční obor, než zdravotnický. Jen při pohledu na statistiku, kolik je řetězcových lékáren, kolik soukromých, kolik nemocničních, je většinou jasné, že když student stráví většinu času v řetězcích, ztrácí přehled, jaká je odborná role lékárníka. Snažím se hodně tlačit na to, aby studenti chodili do nemocnice, aby chodili do malých zapadlých lékáren, kde se třeba nebude nic dít, ale je důležité, aby viděli i tuto stránku věci. Lékárník v soukromé lékárně bojuje úplně jiným způsobem o přežití než někdo, kdo je v gigantickém řetězci. Tam se nemusí bát o ekonomickou stabilitu a spíš si řeší, co na příprodejích získá pro sebe, což za mě s odborností moc nesouvisí. Zažila jsem práci ve všech typech lékáren, už v průběhu praxe jsem se snažila nahlídnout ke všemu, abych si vybrala, co mi nejvíc sedí a kde se budu moci nejvíc realizovat, a proto jsem teď v nemocnici.

Není volba pro nemocnici taková nejpohodlnější?

Dá se říct. 

Zvlášť třeba IKEM…

Ano, to slýchávám často: IKEM, to nemůžeš srovnávat s ostatními lékárníky, to je specifické místo. A já říkám: Ano, je…

A v čem je to specifické v IKEM?

Určitě je to skladbou pacientů. To je úplně jiný přístup. Když ­vydávám, mám průměrně 8 léků na jednoho pacienta, minimálně. Jsou tam samozřejmě náročnější léky, když jde o transplantace.

Já myslel, že řeknete, že tam je skvělé vedení lékárny. 

Jedna věc je pracovní obsah a druhá věc je, že v IKEM je člověk podporovaný, aby na své odbornosti trvale pracoval. Osobně mám volnou ruku na projekty, na péči o pacienty i nástavbově, ať už jde o edukační projekty pro pacienty po transplantaci nebo momentálně teď odborné intervence přímo u pacientů po infarktu. Chodím na oddělení s letáčkem vysvětlovat, co obnáší odvykání kouření a opravdu si mě doktoři volají, posílají žádanky, mám tady pacienta, pojď mu to rozmluvit. Je to pro ně obrovská úleva a opravdu je tam vztah farmaceut a lékař na úplně jiné úrovni, ať už je to díky práci doktorky Nely Chrapkové, Stanislava Gregora a dalších klinických farmaceutů, kteří jsou s lékaři denně, nebo i tím, že i my z lékárny díky konzultacím a edukacím na jednotlivá oddělení už taky chodíme pravidelně. 

Už se vám podařilo někomu rozmluvit kouření?

Mám za ty tři roky asi šest nebo sedm pacientů, ze kterých se stali nekuřáci. Takže daří se to…

Jaký je to pocit?

Vnímám, že co jsem vložila do pětiletého studia a dalších garantovaných kurzů, které sbírám jak zlaté bludišťáky, mám pocit, že odbornost má nějaký smysl, že naše práce může mít dopad a není jenom o tom najít nejlevnější krabičku, ale o tom, že se zdravím pacienta můžeme něco dokázat.

Je to taková záchranářská profese, máte taky obecně záchranářské sklony?

Rozhodně. Až tak velké, že se z toho snažím přece jen trochu vymanit. 

Neděláte toho aktuálně až moc? Potkávali jsme se na kongre­sech a konferencích, vyhrála jste i s posterem na kongresu nemocniční farmacie v Hradci…

To byly výsledky našeho projektu na adherenci pacientů. ­Přesně se to jmenovalo: Rok edukací pacientů po transplantaci srdce –⁠ jak se zlepšila adherence k imunosupresivní léčbě. 

Budete si ještě přidávat, nakládat další aktivity?

Přidávát už nejspíš ne, už teď mám rozpracovaných několik projektů najednou. Jsem kreativní člověk a můj relax je přechod z jednoho projektu do druhého. Jsem vděčná, že jsem si budovala tuto síť aktivit, ať už jde o to, co se mi daří v IKEM nebo co se mi povedlo skrz nějaké kontakty dokázat ve spolupráci Komora a náš spolek. Momentálně se do toho připojuje i mindfulness. To všechno mi udělalo během prvních tří let ve farmaceutické praxi nějaký základ, na kterém budu dál stavět. Místo toho, abych pořád rozšiřovala oblast působení, budu si vybírat, co je pro mě opravdu důležité a na čem chci pracovat nejvíc.

A nenarušuje to nějak váš soukromý život?

Zatím se mi to daří prolínat. Já se ve volném čase hodně věnuju focení a malování. V jedné kavárně jsem oslovila baristu a ze­ptala se, kdo jim fotí na Instagram a sociální sítě, a on hned reagoval: A chceš nám fotit? Tak jsem to zkusila a už půl roku pro ně jednou za měsíc něco fotím. Jde to propojit, je to časově náročné, ale vybalancovat se to zatím daří.

A jaké jsou vaše představy do budoucna, tři roky máte za sebou, jak si představujete svůj život za 30 let?

To ani nevím, jestli ve farmacii budu, jestli nějaká farmacie ještě bude. J Nějaká bude, otázka je, jestli bude v té podobě, ve které chci pracovat. Pro mě je nejpřínosnější, a čím dál víc se mi to potvrzuje, individuální kontakt s pacientem, ať už jde o individuální konzultace nebo zkoušení mindfulness. Většinu času, co jsem v IKEM, mám taky na starosti studenty, kteří přicházejí na praxi. První rok jsem plánovala je­jich programy, teď už pro ně dělám semináře a beru si je k sobě na expedici, když zrovna vydávám léky. Snažím se je namotivovat, když vidím, že jsou aktivní, ptají se, snaží se opravdu něco naučit, tak jim říkám: „Tohle je ten správný přístup, který si hlídejte a který vás udrží v oboru.“

Jak byste zhodnotila za Mladé lékárníky katastrofy, které se řítí na lékárníky jako stav a obor?

Občas možná reagujeme trochu jedovatě, když nám někteří starší kolegové něco vyčítají. Když třeba říkají: „Podívejte se, co se nyní s tou farmacií děje!“ Ale my jsme dva tři roky v oboru a současný stav není naše vina. My se snažíme pracovat s tím, co máme. Že jsou řetězce rozjeté tak, jak jsou, s tím jednotlivec nebo spolek bude těžko bojovat, ale, co se nám podle mě daří a pořád se snažíme na to tlačit, je být na nejrůznějších jednáních parťákem Komory. Aby bylo slyšet, že nejde jen o Komoru, ale i o další subjekty v lékárenství, kterým na tom záleží, a o co nám jde. Je třeba se mnohem víc probojovat mezi mladé lékaře a učit je: „Hele, jsme vaši kolegové a nechceme si pořád jenom vzájemně házet klacky pod nohy.“ Proto teď vznikla spolupráce s doktorem Daliborem Veselým, právě jsme dávali na facebook informaci, že proběhla jednání mezi prezidenty komor. Na začátku roku jsme na sebe s Daliborem reagovali ve dvou článcích pro zdravotnický deník, které samozřejmě vyvolaly i vyhrocené debaty –⁠ proto jsme se s Daliborem sešli na kafe, probrali v čem se naše zájmy prolínají a díky tomu se rozběhla přínosná spolupráce. Díky tomu a díky Filipovi Škardovi se stalo, že si prezidenti obou komor spolu sedli a některé věci si vyříkali. Bude to náročný boj, ať už mezi lékárníky, nemocnice versus řetězec versus soukromí lékárníci, nebo mezi doktory a lékárníky, vždycky tam budou věci, na kterých se neshodneme.

Dohodnou se lépe mladí s mladými než ti staří mezi sebou? Není to trochu u lékařů i lékárníků už i generační problém?

V první řadě je potřeba přestat po sobě pořád házet, kdo co dělá špatně, a proč nemůžeme spolupracovat. To je přesně cesta, kterou chceme razit a jsem ráda, že to Dalibor vidí podobně. Spíš hledat věci, které nás spojují, říct si: „Hele, tohle potřebujeme a tohle nás taky štve, a tak s tím pojďme něco společně udělat.“ Troufnu si říct, že je většina lékárníků nešťastná, když jim pacienti ještě před podáním občanky hlásí „hlavně mi nic nevyměňujte“. „Já vám nic měnit nebudu,“ říkám. Generická substituce je obrovské téma a doktoři jsou kvůli tomu opravdu nepříčetní a není jich málo. A když si uvědomíme, že nás kolikrát trápí stejné věci, tak ten rozhovor funguje jinak. My jsme se s doktorem Veselým krásně zakecali o lékovém záznamu a o tom, jakým způsobem se doktoři do systému musí kolikrát složitě proklikat, aby našli naši poznámku třeba po nějaké záměně. Pro lékaře je to pak ztráta času, a nakonec najdou seznam léků a firemních názvů, které jim stejně nic neřeknou. Proto i Dalibor přišel s tím: „Mně by tak pomohlo, kdybych já mohl zvednout telefon a domluvit se s farmaceutem. Mám tady pacienta, bere 12 léků, já nemám kapacitu to řešit, posílám ti ho, prosím tě udělej lékovou konzultaci a pak mi dej vědět, co s tím uděláme.“ Já říkám, že tohle lékárníci chtějí, ale nemůžou to pořád dělat zadarmo. Proto vznikla i shoda, pojďme zkusit za to udělat nějaký výkon, který bude podpořen lékárníky i lékaři. 

Kdybyste se setkala s ministrem, co byste od něj chtěla? 

Jste mladá lékárnice, on taky patří spíš k ministrům juniorům… 

Za mě by bylo strašně milé, kdyby změnil to, co se často říká: „A další nelékařské profese včetně farmaceutů…“ Tak se třeba jako naučil, že farmaceut je lékařská profese, taková připomínka zazněla i v poslanecké sněmovně, za kterou jsem byla ráda… Myslím, že by bylo třeba podpořit povědomí o tom, co lékárenství a farmacie je. A samozřejmě to musíme dělat každý z nás, to jsem říkala i na sjezdu, že P. R. lékárníkům nedělá jenom Komora, ale každý, když s pacientem hovoří při výdeji a je to asi trochu klišé a nepříjemné slyšet, ale za mě je to tak. A mám to vyzkoušené i v každodenní praxi. Podle toho, jak s pacientem jednám, takovou mám i zpětnou vazbu. Bylo by fajn z nás přestat dělat jenom někoho, kdo nemá kompetence a není na stejný úrovni jako lékař. Jasně, umíme jiné věci, nikdy bych nekecala doktorovi do diagnózy, ale ve chvíli, kdy mám přehled o lécích, kdy umím řešit režimová opatření a nějaký životní styl člověka, tak do toho kecat budu. Je to naše práce. Myslím si, že doktoři nemají ani představu, kolik problémů vyřešíme v lékárně při samoléčbě za ně. A tohle je třeba víc prezentovat a víc uznat. Je hezké, že nám teď přistane do klína očkování, nebo alespoň to pan ministr hlásá, ale k čemu nám to bude, když nemáme dobře ohodnocenou naši základní zdravotní péči, což jsou lékové konzultace a výdeje. Spíš se zaměřit na to, v čem jsme opravdu nezastupitelní. To podpořit, víc o tom seznamovat další zdravotnické odbornosti i laickou veřejnost a snažit se, aby péče byla udržitelná. Zabránit věcem jako je Rx online, což spoustě pacientů zní skvěle, luxus, ale myslím, že skutečný luxus je na­opak péče farmaceuta za tárou. Pokud to pacienti nevidí v praxi, neznají, tak to logicky nikdo neprosadí.

Jaký by byl pro vás ideální pacient?

Ideální pacient, ty jo… To asi ani neexistuje, asi bych ani nechtěla ideálního pacienta, co bychom s ním potom v lékárně dělali? J Dnes jsem byla zjišťovat adherenci u jedné pacientky, která měla transplantovanou ledvinu, byla v rámci diabetologie, ale máme ji v našem adherenčním programu. Používáme standardizovaný dotazník na adherenci z Basilejské univerzity. Procházela jsem s ní znalostní dotazník, který máme připravený jen my interní, ona na to kouká a říká: „A víte, že ty otázky máte jako dost pro lidi, kteří na to kašlou?“ Tak jsem jí odpověděla: „To byste se divila, kolik pacientů nedodržuje doporučení lékaře“. A ona: „Tak snad jde o moje zdraví! Jde o to, že když ty léky budu brát, tak mi ten orgán vydrží. Tak když mi řekli doktoři, že to mám brát hodinu před jídlem, tak to budu brát hodinu před jídlem…“ Znala krásně režimová opatření, dávala si pozor na interakce, a i když neprošla naší edukací, uměla všechno, co bylo potřeba…

Kolik je takových ideálních pacientů?

Podle mě první taková pacientka za poslední půlrok. Spíš jde o to, že pacient má určitou zdravotní gramotnost a uvědomuje si, že jeho zdravotní problémy za něj nevyřeší zdravotnictví. Ano, je to záchranná síť, ale zdraví je zodpovědnost každého z nás. K tomu by se měli lidi víc vychovávat. 

Když se bavím s Daliborem z Mladých lékařů, tak mu říkám, že farmaceut má i tu edukační roli a my jsme tady od toho, abychom to řešili, proto máme screening diabetu, proto máme měření cholesterolu. Neříkám, že to je pro diagnostiku fajn, ano, třeba se to měření dělá i zbytečně dvakrát, ale jde o to, že pacient vidí nějakou hodnotu a já mu na tom můžu mnohem lépe ukázat, proč je to důležité a dovysvětlit mu, co a jak může řešit samoléčbou, jaký má mít životní styl, co dělá špatně. Ze spousty pacientů, kteří si u nás vyzvedávají dnes populární přípravky na hubnutí, se jen málokdo zamyslí, jaké má složení jídelníčku a že když ho nezmění, lék samotný nic nezachrání. To samé denně už dva roky řeším, kdykoliv vidím na předpisu zolpidem nebo jakékoliv jiné hypnotikum, ptám se: „Jak dlouho to berete?“ a slyším: „Už půl roku.“ „Co vám k tomu doktor řekl?“ A místo odpovědi ticho… Takže říkám: „Máte tu lék, který funguje tak a tak…“ a vysvětluji. A mám připravené informace podle nejnovějších guidelinů k závislosti na těchto lécích, co dělat, když je člověk závislý, jaké jsou jiné léky na nespavost, jaký je princip léčby, jaká je spánková hygiena, ale to nejde odbýt jednou pilulkou… Mnoho pacientů mi děkuje a říká: „To nám vlastně nikdo nevysvětlil, neřekl, nenapadlo nás to…“ A já se ptám: „Kdy si dáváte poslední kafe?“ „V pět večer…“ „A v kolik tak usnete?“ „Ve dvě ráno…“ „Hm a čím to asi bude?“ „To bude tím kafem… To jsem vůbec neřešil, aha…“

Myslím, že máme v hlavě hromadu informací nejenom o lécích, ale i o lidském zdraví, a ideální farmaceut by měl být schopný tyto informace pacientům předávat.
A nechtěla jste být spíš lékařkou než lékárnicí, když vás tady tak poslouchám? J
Ne, to jsem nějak vždycky věděla, že medicínu ne. 
Medicína a práva ne. Asi bych nezvládala věci jako je chirurgie, ani ne krev, ta mi nevadí, ale jsem hodně soucitný člověk a měla bych problém se vypořádat s tím, že pacientovi jdu říct nějakou oprav­du nehezkou zprávu, ten stres je v těchto případech úplně jiný než u farmaceuta.
Představování zajímavých farmaceutů pokračuje i v květnu. Asi jste ji už mnozí někde potkali. Nechybí téměř na žádné lékárnické akci a je velmi aktivní místopředsedkyní spolku Mladí lékárníci. PharmDr. Lucie Malečová z lékárny pražského IKEM. 
Na začátku rozhovoru je dobré, když se zpovídaný trochu lekne. To připoutá i čtenářovu pozornost. Začnu proto mírně indiskrétní otázkou. 
V pořádku. 

My jsme se před časem potkali na hotelové snídani a ne­mohl jsem si nevšimnout, jak ve skrytu provádíte nějaký předsnídaňový rituál. Říkal jsem si, že se asi modlíte. 
Pak jsem ale četl, že jste absolvovala zahraniční kurzy mindfulness a že se tomu chcete věnovat i tady a v rámci české farmacie… Souviselo to?
Jestli to bylo v Hradci Králové, tak je pravděpodobné, že to bylo vloni, kdy mě v sobotu čekala přednáška o našem projektu v IKEM a já se snažím se stresem nějak pracovat. Od kolegů vždycky dostávám zpětnou reakci: „Vypadáš taková uklidněná, žádná nervozita, stres, prostě v klidu přednášíš…“ Já říkám: „Jo, ale já mám den předtím úzkosti, stresy, jsem vynervovaná!“ Ale právě pro mě je to moment nějakého zastavení se, nějakého ukotvení sama v sobě a zpracování toho, že i ten stres je v pořádku, protože to, co mě čeká, je pro mě důležité. Takže jestli to vypadalo, že se modlím, tak to nebylo modlení, ale spíš šlo o nějaký druh meditace.

Přiznám se, že jsem o mindfulness mnoho nevěděl, ale díky vám jsem si našel nějaké informace. Proč se tomu věnujete? K čemu to může být dobré lékárníkovi? 
Pro mě je to taky poměrně nová věc, víc se tomu věnuji poslední rok a dostala jsem se k tomu spíš skrz volný čas, skrz nějakou práci s jógou a obecně snahou zvládnout stres. Všichni víme, že práce lékárníka je dost stresující, pracujete s emocemi jiných lidí, potřebujete umět si to nějak zpracovat a doma být zase v pohodě a nebýt vystresovaná z toho, co se dělo v práci. K mind­fulness jsem se dostala i přes mé dva kamarády, kteří měli ve svém podcastu hosta Michala Dvořáka, jednoho z prvních učitelů mindfulness v ČR, který získal licenci v USA. Konkrétně program Mindfulness-Based Stress Reduction (MBSR), což je poměrně nová metoda, která vznikla v 70. letech v USA. Jde o metodu založenou na poznatcích o meditacích a budhismu, nejde však o nějaký „ezo přístup“, ale o evidence based techniku, která má již nyní řadu klinických studií v oblasti léčby depresí, úskostí, nebo potížích s kardiovaskulárním systémem. Není to nějaká ezozáležitost, je to práce se stresem, práce s pocity v dnešním uchvátaném světě, kdy má člověk kolikrát pocit, že ztrácí kontrolu. Tak je to o tom trochu tu kontrolu získat sami pro sebe a dostat se do nějakého klidu. Sama jsem jako účastník MBSR prošla loni na jaře. Proto jsem letos v březnu absolvovala Mindfulness Teachers Training na UK College of Mindfulness Meditation v Edinburghu. V tuto chvíli pracuji na získání licence, ale nějaké poznatky a postupy už šířím mezi kamarády a používám je i během svojí praxe v lékárně při konzultacích.

A k čemu to teda je, jak se to dá konkrétně použít v lékárně?

Mám teď krásný příběh z lékové konzultace. Přišla paní, taková rozklepaná, bylo vidět, že je dost unavená, ve stresu a obavách, a přišla se mnou řešit léky, že jí teď trápí hodně srdíčko, řeší se u ní arytmie a je to spojené s úzkostmi a podobně. A ­chtěla hlavně vědět, jestli má v pořádku léky. Samozřejmě úplně běžná medikace, kterou má kdekdo s hypertenzí a arytmií, takže v lécích nebyl vůbec žádný problém. Ale jedna z prvních věcí, která se stane, když si pacient sedne v konzultační místnosti a zjistí, že ho někdo poslouchá, je, že začne vyprávět a dozvíte se o tetičkách, sestřenkách a bůhvíco. A paní mi řekla, no víte, mně maminka umřela v 73 letech právě na arytmie, na srdeční zástavu a já, kdykoliv cítím nějakou dušnost nebo bolest na hrudi, tak už se děsím a pomalu volám sanitku. Postupně jsem to s ní probírala, vysvětlila jsem jí, jak funguje medikace, proč ji má postavenou tak, jak má. Uklidnila jsem ji, že léky jsou v pořádku a ke konci jsme se dostali ke zdravému životnímu stylu. Dělám to tak vždycky. Ptám se, jak pacient sportuje, jestli pije kávu, jak se stravuje, co spánek. Hodně je způsobeno tím, jak nad tím pacientka přemýšlí a že ji ovládá strach. Říkám jí, podívejte, já vidím, že se snažíte pro tělo i mysl dělat to nejlepší, dám vám takový dáreček, jednoduchou techniku, kterou můžete dělat kdykoliv, třeba vystresovaná v čekárně u doktora. Provedla jsem ji poměrně jednoduchou a krátkou meditací, nazývanou často jako „breathing space“ –⁠ jde o to se usadit, zavnímat si tělo, zasoustředit se na dech, a potom pozornost z dechu rozšířit zpátky na tělo a mysl. Tam se člověk zastaví a dojde mu, že tělo dělá spoustu věcí samo a vlastně funguje a je to tak v pořádku. A pak se zase pozorností vrátí na to tělo a postupně ho probudíme z meditačního stavu. Během konzultace se pacientka ocitala čím dál víc v obavách o léky, jejich účinky a co teda to srdíčko. Ale když otevřela oči po té „rádoby“ meditaci, bylo vidět, jakoby z ní někdo shodil kámen a najednou byla uklidněná, uvolněná a říká: a ono to vlastně bude dobrý a poděkovala mi na konci, že je hrozně ráda, že se jí někdo věnoval, že to s ní někdo v klidu probral a že ví, že tu techniku může použít kdykoliv. Je to otázka minutky nebo pěti, je to na ní, jestli a kdy to využije, ale má něco, co může použít sama pro sebe každý den. 

Dal by se z toho udělat oficiální program pro lékárníky?

V USA existuje již několik klinik, kde se MBSR používá jako běžná součást léčby. První z nich je Stress Reduction Clinic at the University of Massachusetts Medical Center, kde John Kabat-Zinn metodu MBSR vyvinul. V Čechách to nemá moc obdobu, je tady pár učitelů, ať už MBSR nebo MBCT, kteří mají nějaké svoje komerční programy. Ale nemyslím si, že je zdravotnictví připravené jít do takové alternativní techniky. Ale klinická data to má a já mám v plánu to přes workshopy mezi farmaceuty dostat, ať už proto, aby to mohli používat sami pro sebe, nebo pak pro své pacienty.

Co se děje u Mladých lékárníků, vy jste místopředsedkyní, jaký je tam aktuální stav? 

Mám pocit, že jsme všichni zaneprázdněni tak moc, že na Mladé lékárníky ani nebývá čas. Ale nějakým způsobem ho nakonec vždycky najdeme, v sobotu ve dvě odpoledne nebo v úterý v osm večer po práci. Snažíme se chodit na nejrůznější jednání, v březnu jsem byla v poslanecké sněmovně na kulatém stolu ohledně kompetencí lékárníků. Chodíme i na různé pracovní skupiny, ať už na SÚKL nebo na ministerstvo právě o zásilkovém výdeji. Snažíme se ukázat, že se i mladá generace farmaceutů o dění v oboru zajímá. Předseda Milan Rydrych byl na začátku dubna na veletrhu v Brně na akci, kterou pořádala fakulta a Unie studentů. My jsme se na konci dubna s kolegyní Táňou Ryantovou v Hradci účastnili Veletrhu bioanalytiky a farmacie. Ještě si pamatujeme, jaké to bylo vylézt ze školy do lékárny, takže jsme chtěly studentům pomoct a trochu víc lidsky a méně pedagogicky na základě vlastních zkušeností vysvětlit, že existuje nějaká Komo­ra a proč by se měli registrovat a že se platí nějaké poplatky a proč Komora vlastně funguje a co od ní mají čekat a požadovat. Zároveň jim budeme pomáhat se systémem administrace kvůli atestaci. Nás se to sice netýká, my pořád pojedeme se svými starými papírovými logbooky, jak jsme zvyklí, ale chceme studentům víc pomoct, jak si to najít, jak to dohledat, co třeba mají chtít i po zaměstnavateli. Chceme jim připomenout, že jít na 12hodinovou směnu a nemít půl hodinu na oběd, není v pořádku, že by na to neměli přistupovat.

To trochu nahrazujete odborovou organizaci…

To nechceme, ale rádi bychom studenty upozornili na pracovně právní hlediska a představili jim odborné věci, existenci Komory, IPVZ atd.

Jak se liší spolek ML a Komora? Kde je obsahově rozdíl, čím se liší to, co chcete pro své členy dělat?

Jsme tady pro ně spíš jako podpora v začátku, pomáháme vysvětlit základní principy, co si myslím, že historicky funguje nejlíp. Existuje slavná facebooková skupina Mladých lékárníků, kde je 5 tisíc členů, přitom registrovaných členů spolku máme v tuto chvíli asi 500. Takže reálných členů není tolik…

Ano, já jsem v té facebookové skupině taky a nejsem ani lékárník, ani mladý. 

Máme to rozdělené na členy a sympatizanty, ti jsou důležití. 

Určitě jsem sympatizant.

Za mě je to o tom, aby se lidi trochu rozkoukali, pokud je člověk v předsednictvu, měl by si vyzkoušet, jak fungují různá jednání a měl by nahlídnout do zákulisí, co se v rámci zdravotnictví a legislativy děje a plánuje. Myslím, že je to dobrá průprava pro to se pak pustit třeba do větší aktivity v ČLnK. My jsme jenom volnočasový zájmový spolek a rozhodně nejsme někdo, kdo má nějak extra velké slovo v legislativních věcech, od toho tady je Komora. 

Přemýšlím, jestli by mohl existovat Spolek Starých lékárníků…

Když ho někdo založí, tak asi proč ne… 

Z předchozích vět soudím, že se dá počítat, že budete brzy kandidovat do komorového představenstva…

Nejste první, kdo se mě na to ptá. Vnímám určité lákání a to, že by to byl žádoucí postup. Ale sama ještě uvidím, nedokážu to v tuto chvíli nějak jednoznačně rozhodnout.

Jsou lékárnice–farmaceutky natolik konzervativní, že respektují vedení mužů?

Nebylo by spíš lepší se ptát, jestli vůbec někdy dostaly ženy příležitost a dostatečně podporující prostředí na to, aby ve vedoucích pozicích vůbec mohly být?

Neláká vás být první komorovou prezidentkou?

Když to řeknete takhle, tak to zní jako velká čest a lhala bych, kdybych řekla, že se mi ta představa nelíbí. Nicméně jde o ohromnou zodpovědnost, a určité obětování se –⁠ ­časově i energií. Zatím si nepřipadám dostatečně zkušená na to, abych měla na takovou pozici odvahu.

Nehodilo by se, aby v čele Komory stanula žena, když většina členů jsou ženy?

To nejspíše ano. Za mě je mnohem důležitější, aby byl v čele někdo z mladé generace. To, o čem se rozhoduje nyní ovlivní především nás, mladé lékárníky. Takže nevidím důvod, proč bychom hlavní slovo nemohli mít my, samozřejmě v souladu s doporučeními a zkušenostmi služebně starších farmaceutů či členů představenstva. Navíc žena by to měla mezi politiky na ministerstvu asi o dost náročnější.

Jakou největší hrozbu vidí Mladí lékárníci pro sebe jako spolek a pro obor jako takový?

Největší ohrožení pro náš obor vidím v tom, že z něj začíná být čím dál více komerční obor, než zdravotnický. Jen při pohledu na statistiku, kolik je řetězcových lékáren, kolik soukromých, kolik nemocničních, je většinou jasné, že když student stráví většinu času v řetězcích, ztrácí přehled, jaká je odborná role lékárníka. Snažím se hodně tlačit na to, aby studenti chodili do nemocnice, aby chodili do malých zapadlých lékáren, kde se třeba nebude nic dít, ale je důležité, aby viděli i tuto stránku věci. Lékárník v soukromé lékárně bojuje úplně jiným způsobem o přežití než někdo, kdo je v gigantickém řetězci. Tam se nemusí bát o ekonomickou stabilitu a spíš si řeší, co na příprodejích získá pro sebe, což za mě s odborností moc nesouvisí. Zažila jsem práci ve všech typech lékáren, už v průběhu praxe jsem se snažila nahlídnout ke všemu, abych si vybrala, co mi nejvíc sedí a kde se budu moci nejvíc realizovat, a proto jsem teď v nemocnici.

Není volba pro nemocnici taková nejpohodlnější?

Dá se říct. 

Zvlášť třeba IKEM…

Ano, to slýchávám často: IKEM, to nemůžeš srovnávat s ostatními lékárníky, to je specifické místo. A já říkám: Ano, je…

A v čem je to specifické v IKEM?

Určitě je to skladbou pacientů. To je úplně jiný přístup. Když ­vydávám, mám průměrně 8 léků na jednoho pacienta, minimálně. Jsou tam samozřejmě náročnější léky, když jde o transplantace.

Já myslel, že řeknete, že tam je skvělé vedení lékárny. 

Jedna věc je pracovní obsah a druhá věc je, že v IKEM je člověk podporovaný, aby na své odbornosti trvale pracoval. Osobně mám volnou ruku na projekty, na péči o pacienty i nástavbově, ať už jde o edukační projekty pro pacienty po transplantaci nebo momentálně teď odborné intervence přímo u pacientů po infarktu. Chodím na oddělení s letáčkem vysvětlovat, co obnáší odvykání kouření a opravdu si mě doktoři volají, posílají žádanky, mám tady pacienta, pojď mu to rozmluvit. Je to pro ně obrovská úleva a opravdu je tam vztah farmaceut a lékař na úplně jiné úrovni, ať už je to díky práci doktorky Nely Chrapkové, Stanislava Gregora a dalších klinických farmaceutů, kteří jsou s lékaři denně, nebo i tím, že i my z lékárny díky konzultacím a edukacím na jednotlivá oddělení už taky chodíme pravidelně. 

Už se vám podařilo někomu rozmluvit kouření?

Mám za ty tři roky asi šest nebo sedm pacientů, ze kterých se stali nekuřáci. Takže daří se to…

Jaký je to pocit?

Vnímám, že co jsem vložila do pětiletého studia a dalších garantovaných kurzů, které sbírám jak zlaté bludišťáky, mám pocit, že odbornost má nějaký smysl, že naše práce může mít dopad a není jenom o tom najít nejlevnější krabičku, ale o tom, že se zdravím pacienta můžeme něco dokázat.

Je to taková záchranářská profese, máte taky obecně záchranářské sklony?

Rozhodně. Až tak velké, že se z toho snažím přece jen trochu vymanit. 
Neděláte toho aktuálně až moc? Potkávali jsme se na kongre­sech a konferencích, vyhrála jste i s posterem na kongresu nemocniční farmacie v Hradci…
To byly výsledky našeho projektu na adherenci pacientů. ­Přesně se to jmenovalo: Rok edukací pacientů po transplantaci srdce –⁠ jak se zlepšila adherence k imunosupresivní léčbě. 

Budete si ještě přidávat, nakládat další aktivity?

Přidávát už nejspíš ne, už teď mám rozpracovaných několik projektů najednou. Jsem kreativní člověk a můj relax je přechod z jednoho projektu do druhého. Jsem vděčná, že jsem si budovala tuto síť aktivit, ať už jde o to, co se mi daří v IKEM nebo co se mi povedlo skrz nějaké kontakty dokázat ve spolupráci Komora a náš spolek. Momentálně se do toho připojuje i mindfulness. To všechno mi udělalo během prvních tří let ve farmaceutické praxi nějaký základ, na kterém budu dál stavět. Místo toho, abych pořád rozšiřovala oblast působení, budu si vybírat, co je pro mě opravdu důležité a na čem chci pracovat nejvíc.

A nenarušuje to nějak váš soukromý život?

Zatím se mi to daří prolínat. Já se ve volném čase hodně věnuju focení a malování. V jedné kavárně jsem oslovila baristu a ze­ptala se, kdo jim fotí na Instagram a sociální sítě, a on hned reagoval: A chceš nám fotit? Tak jsem to zkusila a už půl roku pro ně jednou za měsíc něco fotím. Jde to propojit, je to časově náročné, ale vybalancovat se to zatím daří.

A jaké jsou vaše představy do budoucna, tři roky máte za sebou, jak si představujete svůj život za 30 let?

To ani nevím, jestli ve farmacii budu, jestli nějaká farmacie ještě bude.  Nějaká bude, otázka je, jestli bude v té podobě, ve které chci pracovat. Pro mě je nejpřínosnější, a čím dál víc se mi to potvrzuje, individuální kontakt s pacientem, ať už jde o individuální konzultace nebo zkoušení mindfulness. Většinu času, co jsem v IKEM, mám taky na starosti studenty, kteří přicházejí na praxi. První rok jsem plánovala je­jich programy, teď už pro ně dělám semináře a beru si je k sobě na expedici, když zrovna vydávám léky. Snažím se je namotivovat, když vidím, že jsou aktivní, ptají se, snaží se opravdu něco naučit, tak jim říkám: „Tohle je ten správný přístup, který si hlídejte a který vás udrží v oboru.“

Jak byste zhodnotila za Mladé lékárníky katastrofy, které se řítí na lékárníky jako stav a obor?

Občas možná reagujeme trochu jedovatě, když nám někteří starší kolegové něco vyčítají. Když třeba říkají: „Podívejte se, co se nyní s tou farmacií děje!“ Ale my jsme dva tři roky v oboru a současný stav není naše vina. My se snažíme pracovat s tím, co máme. Že jsou řetězce rozjeté tak, jak jsou, s tím jednotlivec nebo spolek bude těžko bojovat, ale, co se nám podle mě daří a pořád se snažíme na to tlačit, je být na nejrůznějších jednáních parťákem Komory. Aby bylo slyšet, že nejde jen o Komoru, ale i o další subjekty v lékárenství, kterým na tom záleží, a o co nám jde. Je třeba se mnohem víc probojovat mezi mladé lékaře a učit je: „Hele, jsme vaši kolegové a nechceme si pořád jenom vzájemně házet klacky pod nohy.“ Proto teď vznikla spolupráce s doktorem Daliborem Veselým, právě jsme dávali na facebook informaci, že proběhla jednání mezi prezidenty komor. Na začátku roku jsme na sebe s Daliborem reagovali ve dvou článcích pro zdravotnický deník, které samozřejmě vyvolaly i vyhrocené debaty –⁠ proto jsme se s Daliborem sešli na kafe, probrali v čem se naše zájmy prolínají a díky tomu se rozběhla přínosná spolupráce. Díky tomu a díky Filipovi Škardovi se stalo, že si prezidenti obou komor spolu sedli a některé věci si vyříkali. Bude to náročný boj, ať už mezi lékárníky, nemocnice versus řetězec versus soukromí lékárníci, nebo mezi doktory a lékárníky, vždycky tam budou věci, na kterých se neshodneme.

Dohodnou se lépe mladí s mladými než ti staří mezi sebou? Není to trochu u lékařů i lékárníků už i generační problém?

V první řadě je potřeba přestat po sobě pořád házet, kdo co dělá špatně, a proč nemůžeme spolupracovat. To je přesně cesta, kterou chceme razit a jsem ráda, že to Dalibor vidí podobně. Spíš hledat věci, které nás spojují, říct si: „Hele, tohle potřebujeme a tohle nás taky štve, a tak s tím pojďme něco společně udělat.“ Troufnu si říct, že je většina lékárníků nešťastná, když jim pacienti ještě před podáním občanky hlásí „hlavně mi nic nevyměňujte“. „Já vám nic měnit nebudu,“ říkám. Generická substituce je obrovské téma a doktoři jsou kvůli tomu opravdu nepříčetní a není jich málo. A když si uvědomíme, že nás kolikrát trápí stejné věci, tak ten rozhovor funguje jinak. My jsme se s doktorem Veselým krásně zakecali o lékovém záznamu a o tom, jakým způsobem se doktoři do systému musí kolikrát složitě proklikat, aby našli naši poznámku třeba po nějaké záměně. Pro lékaře je to pak ztráta času, a nakonec najdou seznam léků a firemních názvů, které jim stejně nic neřeknou. Proto i Dalibor přišel s tím: „Mně by tak pomohlo, kdybych já mohl zvednout telefon a domluvit se s farmaceutem. Mám tady pacienta, bere 12 léků, já nemám kapacitu to řešit, posílám ti ho, prosím tě udělej lékovou konzultaci a pak mi dej vědět, co s tím uděláme.“ Já říkám, že tohle lékárníci chtějí, ale nemůžou to pořád dělat zadarmo. Proto vznikla i shoda, pojďme zkusit za to udělat nějaký výkon, který bude podpořen lékárníky i lékaři. 

Kdybyste se setkala s ministrem, co byste od něj chtěla? 

Jste mladá lékárnice, on taky patří spíš k ministrům juniorům… 

Za mě by bylo strašně milé, kdyby změnil to, co se často říká: „A další nelékařské profese včetně farmaceutů…“ Tak se třeba jako naučil, že farmaceut je lékařská profese, taková připomínka zazněla i v poslanecké sněmovně, za kterou jsem byla ráda… Myslím, že by bylo třeba podpořit povědomí o tom, co lékárenství a farmacie je. A samozřejmě to musíme dělat každý z nás, to jsem říkala i na sjezdu, že P. R. lékárníkům nedělá jenom Komora, ale každý, když s pacientem hovoří při výdeji a je to asi trochu klišé a nepříjemné slyšet, ale za mě je to tak. A mám to vyzkoušené i v každodenní praxi. Podle toho, jak s pacientem jednám, takovou mám i zpětnou vazbu. Bylo by fajn z nás přestat dělat jenom někoho, kdo nemá kompetence a není na stejný úrovni jako lékař. Jasně, umíme jiné věci, nikdy bych nekecala doktorovi do diagnózy, ale ve chvíli, kdy mám přehled o lécích, kdy umím řešit režimová opatření a nějaký životní styl člověka, tak do toho kecat budu. Je to naše práce. Myslím si, že doktoři nemají ani představu, kolik problémů vyřešíme v lékárně při samoléčbě za ně. A tohle je třeba víc prezentovat a víc uznat. Je hezké, že nám teď přistane do klína očkování, nebo alespoň to pan ministr hlásá, ale k čemu nám to bude, když nemáme dobře ohodnocenou naši základní zdravotní péči, což jsou lékové konzultace a výdeje. Spíš se zaměřit na to, v čem jsme opravdu nezastupitelní. To podpořit, víc o tom seznamovat další zdravotnické odbornosti i laickou veřejnost a snažit se, aby péče byla udržitelná. Zabránit věcem jako je Rx online, což spoustě pacientů zní skvěle, luxus, ale myslím, že skutečný luxus je na­opak péče farmaceuta za tárou. Pokud to pacienti nevidí v praxi, neznají, tak to logicky nikdo neprosadí.

Jaký by byl pro vás ideální pacient?

Ideální pacient, ty jo… To asi ani neexistuje, asi bych ani nechtěla ideálního pacienta, co bychom s ním potom v lékárně dělali?  Dnes jsem byla zjišťovat adherenci u jedné pacientky, která měla transplantovanou ledvinu, byla v rámci diabetologie, ale máme ji v našem adherenčním programu. Používáme standardizovaný dotazník na adherenci z Basilejské univerzity. Procházela jsem s ní znalostní dotazník, který máme připravený jen my interní, ona na to kouká a říká: „A víte, že ty otázky máte jako dost pro lidi, kteří na to kašlou?“ Tak jsem jí odpověděla: „To byste se divila, kolik pacientů nedodržuje doporučení lékaře“. A ona: „Tak snad jde o moje zdraví! Jde o to, že když ty léky budu brát, tak mi ten orgán vydrží. Tak když mi řekli doktoři, že to mám brát hodinu před jídlem, tak to budu brát hodinu před jídlem…“ Znala krásně režimová opatření, dávala si pozor na interakce, a i když neprošla naší edukací, uměla všechno, co bylo potřeba…

Kolik je takových ideálních pacientů?

Podle mě první taková pacientka za poslední půlrok. Spíš jde o to, že pacient má určitou zdravotní gramotnost a uvědomuje si, že jeho zdravotní problémy za něj nevyřeší zdravotnictví. Ano, je to záchranná síť, ale zdraví je zodpovědnost každého z nás. K tomu by se měli lidi víc vychovávat. 

Když se bavím s Daliborem z Mladých lékařů, tak mu říkám, že farmaceut má i tu edukační roli a my jsme tady od toho, abychom to řešili, proto máme screening diabetu, proto máme měření cholesterolu. Neříkám, že to je pro diagnostiku fajn, ano, třeba se to měření dělá i zbytečně dvakrát, ale jde o to, že pacient vidí nějakou hodnotu a já mu na tom můžu mnohem lépe ukázat, proč je to důležité a dovysvětlit mu, co a jak může řešit samoléčbou, jaký má mít životní styl, co dělá špatně. Ze spousty pacientů, kteří si u nás vyzvedávají dnes populární přípravky na hubnutí, se jen málokdo zamyslí, jaké má složení jídelníčku a že když ho nezmění, lék samotný nic nezachrání. To samé denně už dva roky řeším, kdykoliv vidím na předpisu zolpidem nebo jakékoliv jiné hypnotikum, ptám se: „Jak dlouho to berete?“ a slyším: „Už půl roku.“ „Co vám k tomu doktor řekl?“ A místo odpovědi ticho… Takže říkám: „Máte tu lék, který funguje tak a tak…“ a vysvětluji. A mám připravené informace podle nejnovějších guidelinů k závislosti na těchto lécích, co dělat, když je člověk závislý, jaké jsou jiné léky na nespavost, jaký je princip léčby, jaká je spánková hygiena, ale to nejde odbýt jednou pilulkou… Mnoho pacientů mi děkuje a říká: „To nám vlastně nikdo nevysvětlil, neřekl, nenapadlo nás to…“ A já se ptám: „Kdy si dáváte poslední kafe?“ „V pět večer…“ „A v kolik tak usnete?“ „Ve dvě ráno…“ „Hm a čím to asi bude?“ „To bude tím kafem… To jsem vůbec neřešil, aha…“

Myslím, že máme v hlavě hromadu informací nejenom o lécích, ale i o lidském zdraví, a ideální farmaceut by měl být schopný tyto informace pacientům předávat.

A nechtěla jste být spíš lékařkou než lékárnicí, když vás tady tak poslouchám? 

Ne, to jsem nějak vždycky věděla, že medicínu ne. 

Medicína a práva ne. Asi bych nezvládala věci jako je chirurgie, ani ne krev, ta mi nevadí, ale jsem hodně soucitný člověk a měla bych problém se vypořádat s tím, že pacientovi jdu říct nějakou oprav­du nehezkou zprávu, ten stres je v těchto případech úplně jiný než u farmaceuta.
Zdeněk POKORNÝ