Chcete se dozvědět, jak vypadá každodenní život v Jemenu - v zemi, kde hrozí největší humanitární krize v dějinách lidstva? S jakými problémy se potýkají místní obyvatelé a jaké zdravotní potíže řeší zdejší zdravotníci?
Dne 6. ledna byla vylosována PharmDr. Nikola O. Gratulujeme!
Vyjedeme ze základny a noříme se do víkendového mumraje. Chlapi mají za pasem tradiční dýky jambiya. Míjíme ale i borce, co tam namísto ní má dva mobilní telefony. Holt i tady ustupuje tradice mobilní digitální demenci. Domy podél ulice vypadají tak trochu jako z městečka na Divokém západě. Ale místo Saloon tu mají nápisy v arabštině a počítám, že pivo tu nečepujou. Doprava zhoustla natolik, že se pohybujeme krokem. Oběma směry proudí nekonečná řada nejrůznějších aut. Převládá toyota tak jako ve všech Jemenu podobných zemích. Co řidič, to standardně přilepená ruka na klaksonu. My to máme dokonce s policejním doprovodem. Postarší policista kráčí na levoboku našeho hilluxu a pro mě trochu komicky „odhání“ auta v protisměru. Občas dokonce zahrozí prstem a přísně se zamračí. Výsledek je, že jsme nezrychlili ani o minutu. Ale velice uctivě děkujeme a kyneme mu, když po deseti minutách a dvou stech metrech jízdy opouštíme hlavní a zabočujeme k nemocnici…
Tomáš Šebek však ve své knize nepíše jen o životě, tradicích, radostech i strastech místních obyvatel, které měl možnost sledovat. Popisuje zde i úrazy a zdravotní problémy, které musejí zdravotníci v místní nemocnici denně řešit. Právě jeho povolání chirurga jej totiž do Jemenu přivedlo – loni tu několik měsíců působil v rámci mise mezinárodní humanitární organizace Lékaři bez hranic.
Až v druhé době následuje pacient Hamza. Hamza není dítě Štěstěny. Mladý kluk, který zapřel úraz. První chirurg v břiše nic nenašel. Druhý vyndal prasklou slezinu. Třetí mimo naši nemocnici jenom nevěřil těm dvěma předchozím. Výsledek je, že Hamza má kompletně rozpadlé břicho, vyhřezlá střeva přes ránu poslepená do jedné velké koule a okraje břišní stěny už řádně sežrala infekce. Snažím se kouli střev nerozplétat a jemně ji postupně vracet do břišní dutiny pomocí stehů na fascii v horním a dolním pólu. Překvapivě se to neprořezává. Střed rány přes kouli zavřít nejde. Jistě, teoreticky by šel. Silou je možné cokoliv. Jsem silný. Jen bych ale způsobil další zvýšení bránice a snížil prostor pro rozpětí plic, které už teď sotva lapají po dechu a minimálně dolní část pravé stihl zápal plic. Zbytek střev vracím do břicha už jen pomocí podkoží a kůže. Okraje shnilé kůže ořežu, jak kdybych ořezával gyros. Tohle není pěkná a čistá chirurgie. Nakonec je všechno vypláchnuté, čisté a dostatečně to zároveň větrá. Méně je více, to je stará chirurgická moudrost. Překvapivě jsme Hamzu probudili a překvapivě sám dýchá. Sice rychle a povrchově, ale dostatečně na to, aby se stačil sám okysličit. Inšalláh, tedy „dá-li Bůh“, pak tohle všechno přežije. Ale já zůstávám ve střehu a čekám spíš další komplikace…
Zajímá vás, jaký byl další osud Hamzy a jaké zážitky si Tomáš Šebek ze svých cest ještě přivezl? Pak se zapojte do naší soutěže.
Jeden vylosovaný výherce získá autorem vlastnoručně podepsaný výtisk knihy.
