EDITORIAL

Za necelých 28 let trvání samostatné České republiky se v křesle ministra zdravotnictví vystřídalo zatím celkem 23 osob. Prvenství v nejkratším trvání ministerské funkce překvapivě nepřipadlo Romanu Prymulovi. Ten je s 38 dny ve funkci těsně druhý za Zdeňkem Škromachem, který v roce 2005 šéfoval ministerstvu zdravotnictví pouhých 22 dní.

Úřadující ministr má před sebou nanejvýš 6 měsíců, čímž se průměrná délka funkce mistra zdravotnictví propadla pod hranici 15 měsíců. Za tak krátkou dobu se mnoho koncepčních změn udělat nedá a české zdravotnictví proto vypadá, jak vypadá. A nedá se to svádět jenom na covid. Jsou to 3 dekády chaotických ad hoc rozhodnutí motivovaných ve stínu šedé ekonomiky především politicky, případně z druhé strany nátlakem odborů.

Celkem 9 ministrů strávilo ve funkci méně než 6 měsíců a s trochou nadsázky by se funkce ministra zdravotnictví mohla v agenturách nabízet a prodávat jako zážitkový kurs. Státní rozpočet by ušetřil na platu ministra a možná by i při takovém nahodilém řízení bylo zdravotnictví v lepší kondici.

Určitě si všichni vzpomenete na jméno nejhoršího ministra, jakého jsme jako lékárníci měli. Dokážete ale označit toho nejpřijatelnějšího? Já za něj považuji Tomáše Julínka. Možná je jím trochu nezaslouženě, protože k dobru pro lékárníky přišel jen kvůli napravování nejhorších zákeřností svého předchůdce. I když byl s počtem odsloužených let a měsíců druhým nejdéle sloužícím ministrem, slibně rozjetou reformu zdravotnictví a s ní spojenou změnu odměňování lékárenské péče dokončit nestihl. Aspoň se snažil.

Jen o délce trvání funkce to ale není. Nejdéle sloužící ministr totiž nestihl kromě slibů vůbec nic. I na sliby rychle zapomněl, popřel sám sebe a návrhem na zásilkový výdej léků na recept lékárníkům zaškodil a přidělal vrásky. Věřím, že to v parlamentu dobře dopadne a doufám, že s trochou ště stí budeme mít za půl roku po volbách férového ministra s odvahou a vizí.

Stanislav Havlíček