Sociální lékárny

Sociální lékárny se začínají objevovat v některých evropských zemích od konce 19. století a vznikají v důsledku snahy usnadnit chudším vrstvám společnosti přístup k léčivům organizací sociální péče.

Tyto snahy se v některých zemích datují do dřívějšího období: v západní Evropě lze nalézt několik příkladů úředních opatření již v 18. století (např. Londýn, Edinburgh, Kodaň), jejichž cílem bylo zajistit cenově přístupnější léčiva pro společensky slabší vrstvy obyvatelstva a efektivnější financování nákladů na takovou léčbu z veřejných zdrojů. V této souvislosti byly úředními autoritami (stát, město) vydávané a nařizované úřední sbírky standardizovaných předpisů na léčivé přípravky a speciální lékopisy (Pharmacopoea pauperum – Lékopis pro chudé, Norma pauperum), obsahující i jednotlivé farmaceutické suroviny jako levnější alternativy drahých cizokrajných drog a další pokyny k předepisování a přípravě léčivých přípravků. Tyto standardy se v některých případech používaly lokálně, při poskytování zdravotní péče ve státem zřízených a provozovaných nemocnicích (například lékopis pro královskou nemocnici v Edinburghu nebo lékopis pro londýnské veřejné nemocnice), nebo v souvislosti s rozsáhlými epidemiemi, kdy bezplatné poskytování léčivých přípravků bylo v zájmu ochrany veřejného zdraví. Některé z nich (například Norma pauperum, Uhersko, 19. století) zohlednily i potřeby zvěrolékařství a uváděly přípravky a pravidla jejich poskytování v případě vybraných onemocnění hospodářských zvířat. Na konci 19. století na tato opatření ideově navazoval systém nově zaváděného nemocenského pojištění ve vyspělejších zemích kontinentální Evropy, včetně tehdejší rakousko-uherské monarchie.

Československá republika si po převzetí říšského zákona z roku 1906 osvojila myšlenku, že se má při vydávání lékárnických sazeb přihlížet k tomu, aby byly nařízeny přiměřené slevy pro potřebu veřejného chudinství, pro potřebu nemocenských a humanitních ústavů a nemocenských pokladen, jakož i pro osoby, jejichž chudoba je potvrzena úředním vysvědčením. Ve zkratce pro strany úlev požívajících.

Dne 7. listopadu 1961 vznikla v Bruselu Evropská unie sociálních, vzájemných a družstevních lékáren (Union européenne des pharmacies sociales, mutuallistes et coopératives). V té době sdružovala zástupce 53 francouzských vzájemných lékáren, 140 italských municipálních (městských) lékáren a 30 družstevních lékáren, 4 nizozemské vzájemné lékárny, 1 050 anglických družstevních lékáren, 37 švýcarských lékáren vzájemné pomoci a 340 belgických družstevních lékáren. Její současný název – Evropská unie sociálních lékáren (European Union of the Social Pharmacies, EUSP) – byl přijat v roce 1989. EUSP někdy bývá též označována jako Svaz evropských sociálních lékáren. K členům patří například OPHACO (Belgie), MUTUALITE FRANCAISE a FILIERIS (Francie), FEDERAZIONE AZIENDE E SERVICI SOCIO-FARMACEUTICI = A.S.SO.FARM (Itálie), GENO APOTHEKEN a PHARMACIE POPULAIRE (Švýcarsko).

Cíle EUSP

Podporovat rozvoj družstevních a sociálních lékáren v zemích EU, kde existují, a jejich vznik tam, kde dosud neexistují.

Sociální lékárny jsou výsledkem úsilí jejich zakladatelů usnadnit sociálně nejméně zajištěným obyvatelům přístup k léčivům.

Při příležitosti 30. výročí své existence EUSP zveřejnila desetibodový dokument – Chartu evropských sociálních lékáren, přičemž se počet členských států, v nichž působí vzájemné, družstevní a sdružené lékárny, které se později začaly označovat jako sociální lékárny, rozšířil o Portugalsko. V současnosti existují sociální lékárny ve více zemích světa.

Charta zohledňuje potřebu komplexního a účinného zdravotního pokrytí evropské populace, sociální význam zdraví, význam role lékáren jako dostupného zdravotnického centra a účasti lékárníků při dispenzaci léčivých přípravků a zajišťování jejich bezpečného užívání, podporuje kontinuální vzdělávání farmaceutů – to vše založené na etické koncepci profese.

Za třetí významný mezník se po letech 1961 (vznik Unie) a 1991 (přijetí Charty) považuje rok 2001, kdy došlo k přijetí šesti závazků zaměřených na poskytování vysoce kvalitních lékárenských služeb. Jsou reakcí na vývoj a změny, ke kterým v lékárenství došlo od přijetí Charty. Za čtvrtý předěl ve svém vývoji považuje EUSP „Workshop o přístupu ke kvalitním lékárenským službám“ z roku 2008. Obsahovou část tvořily tři celky:

- nezávislost lékárníka a kvalita lékárenských služeb,

- přístup k lékárenským službám,

- ekonomická dostupnost lékárenských služeb.

Šest závazků pro poskytování kvalitních lékárenských služeb představuje nástroj, který by lékárníkům napomáhal zvyšovat úroveň služeb poskytovaných pacientům ve všech oblastech.

Závazek       Obsah

1.                  identifikace očekávání zákazníků, pokud jde o služby

                    Vztahy mezi pacienty a poskytovateli zdravotní péče, zejména lékárníky, se mění. Je proto důležité přizpůsobit nabízené služby stávajícím i nově vznikajícím potřebám a pravidelně je přehodnocovat. Je však nutné poznamenat, že potřeby pacientů, jak je sami vyjadřují, je potřebné kombinovat s požadavky veřejné zdravotní služby, které jsou samozřejmě součástí skutečných potřeb pacientů, ať už si to plně                            uvědomují, nebo nikoliv.

2.                neustálé zvyšování kvalifikace lékárníků

                   Průběžné vzdělávání je často zdůrazňovanou nezbytnou součástí profese.

3.                nezbytná komunikace mezi lékárníkem a ostatními poskytovateli zdravotní péče, zejména lékaři.

4.                proaktivní úloha lékárníka při poskytování informací obyvatelstvu

                   Zvyšování zdravotní gramotnosti obyvatelstva.

5.                kvalita oboustranného vztahu mezi lékárníkem a pacientem, který musí být založen na naslouchání, porozumění a diskrétnosti.

6.                poskytování správných a úplných informací o vydávaném léčivém přípravku pacientovi, poradenství

                   Jádro role lékárníka.

Vývojem sítě sociálních lékáren v ČR a působením společnosti Euromedica, spol. s r. o., se v našem příspěvku nezabýváme.

Řecko

Zastřešující organizací je společnost Equal Society (Rovná společnost) se silným zastoupením po celém Řecku, která byla založena v únoru 2010 jako nezávislá a nezisková organizace, jejímž cílem je uskutečňovat akce zaměřené na boj proti sociálnímu vyloučení, nezaměstnanosti a chudobě. Jejím hlavním cílem je informovat občany o otázkách souvisejících s rovným zacházením a nediskriminací ve všech oblastech společenského života a podporovat je při řešení jejich problémů. V Řecku se můžeme s jinak pojatými sociálními lékárnami setkat na pevnině (Atény) i na ostrovech, například na Korfu, Lefkadě; pouze ojediněle je zmíněn Zakynthos.

Atény – sociální lékárna poskytuje bezplatně léčivé přípravky, zdravotnické potřeby a parafarmaka osobám s omezeným nebo žádným přístupem k národnímu systému zdravotní péče, mimo jiné jimi jsou nezaměstnaní, nepojištění, nemajetní, staří lidé, důchodci s nízkým důchodem, bezdomovci, migranti, rodiče samoživitelé nebo početné rodiny, osoby se zdravotním postižením.

Municipality Korfu, Lefkady – sociální lékárna zde obdobně poskytuje pravidelně a bezplatně léčivé přípravky a zdravotnické potřeby příjemcům, kteří je potřebují. Cílem sociální lékárny je podporovat sociální začlenění a boj proti chudobě a všem formám diskriminace, a zejména poskytovat kvalitní zdravotní a sociální služby.

Sociální lékárna působí jako sociální intervenční struktura, jejímž cílem je zajistit kontinuitu léčby bezplatným poskytováním léčiv a zdravotnických potřeb lidem se zdravotními problémy, kteří nemají přímý přístup ke zdravotnickému systému, lidem, kteří se nacházejí v chudobě nebo jsou jí ohroženi, nebo příslušníkům zranitelných skupin, kteří potřebují okamžitou pomoc. Dokumenty potřebné pro zařazení do struktury sociální lékárny jsou následující:

- žádost žadatele,

- fotokopie občanského průkazu nebo cestovního pasu,

- stav závislosti,

- potvrzení o trvalém pobytu od obce,

- kopie posledního přiznání k dani z příjmu nebo daňového přiznání.

Sociální lékárny slouží nepojištěným nebo pojištěncům příslušného úřadu sociální péče (bezdomovci, nemajetní, nezaměstnaní). Pro řádné fungování a plnění cílů přijímá sociální lékárna dary jakéhokoli druhu včetně léčivých přípravků, přičemž se nevyžaduje celistvost jejich balení a léčivé přípravky mohou být i částečně použité.

Státy bývalého Sovětského svazu

Sociální lékárny nebo sítě sociálních lékáren jsou zastoupeny v mnoha státech bývalého Sovětského svazu, například v Bělorusku, Kazachstánu, Kyrgyzstánu, Moldavsku, Ruské federaci, na Ukrajině, v Uzbekistánu, a to pod různými názvy:

- sociální lékárna

- první sociální lékárna,

- 1. sociální lékárna,

- SОC / S.O.C. (zkr. sociální) lékárna,

- lékárny/sítě obdobného charakteru pod jinými názvy, např. Stolički, levné lékárny, lékárna ANC nízkých cen, lékárna minimálních cen, lékárna pro šetrné atd.

Ze stručného přehledu vyplývá, že řada lékáren vyjadřuje sociální zaměření již svým názvem, jiné používají k charakterizování sociálního rysu označení evokující podobný smysl. Tedy, že pro určitý pojem máme více výrazů.

Chápání náplně slova sociální je různé. Některé sociální lékárny odvádějí určité procento ze svého zisku (i 90 %) na sociální účely. Zisk nemusí nutně znamenat zisk finanční, může také znamenat uspokojení z pomoci pacientům v jejich obtížných situacích. Raison d‘être dalších sociálních lékáren lze odvodit z aktivit, které zahrnují obecně nabízení léčivých přípravků za velkoobchodní ceny nebo minimální obchodní přirážku, další slevy; slevy poskytované osobám s postižením (odlišné podle kategorie léčivého přípravku), bonusové karty, kdy jsou bonusy připisovány průběžně (diferencovaně podle kategorie návštěvníků lékáren – veteráni, zdravotně znevýhodnění lidé, důchodci, ostatní). Rozmanité jsou rovněž možnosti využití bonusů, kuponů.

Se sociálními lékárnami se můžeme mimo výše uvedených zemí také setkat např. v Rumunsku (Farmacia socială), Argentině (Farmacia social) a jinde.

V původní vizi a částečně i v současné době mají sociální lékárny stejné poslání. To vyjadřuje jejich úsilí o překonání nerovností v přístupu obyvatelstva, zvláště některých jeho skupin, k léčivům. Částečně proto, že některé sociální výhody popisovaných lékáren přejaly v rámci zlepšování péče o pacienty, dále z důvodu budování své image a prestiže, nebo získání konkurenčních výhod jak nezávislé lékárny, tak sítě lékáren. Nabízené a poskytované výhody lékáren mají povahu nesystémového řešení, systémová řešení představují ochranná opatření plátců zdravotní péče (např. ochranné limity zdravotních pojišťoven za započitatelné doplatky pro různé skupiny obyvatel zohledňující zdravotní stav – invaliditu a věk).

Doc. RNDr. Jozef KOLÁŘ, CSc.,

PharmDr. Tünde AMBRUS, Ph.D.

Ústav aplikované farmacie, FaF MUNI

Literatura u autorů.