Editorial

Potká lékárník farmaceuta. A farmaceut se ptá… Tak by mohl začínat nějaký vousatý lékárnický vtip. Ale neznám pokračování. Vím jen, že se lékárníci rádi potkávají. Nejradši na jaře a na podzim. To máte Poradu předsedů, Lékárnické dny, Konferenci Mladých lékárníků, Sjezd ČLnK, Kongres nemocniční farmacie, Sympozium René Macha, Vánoční setkání… Všude se kromě odborného a oficiálního programu konají společenské večery, tančí se, hoduje a diskutuje. Osmělil se i šéfredaktor a nechal se vtáhnout do kola. Přes všechny problémy, které nás obklopují, je třeba žít, nechat žít a umět žít.

Lékárníci se ovšem rádi potkávají i se svými pacienty. Bez osobního kontaktu nemá jejich práce valný smysl. Většina se proto netěší na zásilkový výdej. Je škoda, že mnozí, kteří o zdravotnictví rozhodují, nechápou zásadní význam setkání dvou lidí, dvou živých bytostí. Už od vstupu pacienta do lékárny nabíhá v hlavě lékárníka identifikace možných problémů a zdravotních rizik. Jak pevnou a energickou má chůzi, jestli se zadýchá, zrudne, zakašle, zaváhá… Pokračuje to po první větě, kterou pacient pronese. A dál, jak pacient vnímá, co mu lékárník vysvětluje, jak na to reaguje, jak se u toho tváří, jak vidí, slyší, mlčí, voní, to vše se počítá. Obrovskou hodnotu osobního setkání nelze schovat ani do správně klimatizovaného boxu. Nelze ji ani nahradit telefonním rozhovorem a už vůbec ne online komunikací. Proč mi to přijde tak samozřejmé a proč otěže českého zdravotnictví stále třímají lidé, kteří za modernost a pokrok pokládají falešnou tvář digitálního světa? Po svém nedávném návratu do tanečního kola si nedovedu představit, že bych držel nějakou uměle inteligentní bytost, dodanou zásilkovým výdejem, že bych se uměl radovat z léčivého kontaktu s ní, že bych se uměl stydět za nemotornější taneční kroky. Člověk potřebuje člověka. Na tom stojí lidstvo, s tím začíná a jednou skončí.

Potká lékárník farmaceuta. A farmaceut se ptá…
Pokračujte sami a své nápady nám pošlete. Zdeněk Pokorný