Hubnu, hubneš, hubneme

Na tomto místě má být v časopise osobní pohled na seminář popisovaný v předcházejícím článku. Co je osobnějšího než hubnutí? Moc toho nezbývá. Budu tedy osobní. Narodil jsem se jako fyzicky zdatný jedinec –⁠ 3,65 kg a 51 cm. V některých letech brzkého dětství se mi sestra posmívala výrazy jako „buřte, otesánku apod.“, i když jsem třeba zrovna v tu chvíli stál na lyžích nebo jinak aktivizoval spalování tuků. Nicméně se v našem dětství tloustlo nepoměrně hůře než v dětstvích pozdějších, asi i proto, že topinambur a další laskominy z vlastní zahrádky byly obden na talíři. Většinu dětství jsem také strávil někde venku, na loukách, odstavených parních mašinách, v lesích, přinejhorším v tělocvičně Sokola. Jako gymnazista jsem pak připomínal přeživší válečných hrůz a ani jsem si toho vlastně nevšiml a nevšímal.

Teprve o řadu let později jsem si nemohl nevšimnout, že kila přicházejí, aniž byla pozvána, a vždy platilo, že nezvaného hosta se těžko zbavuje. Zvlášť při náročné televizní práci a intenzivní střídavé péči o malého synka. A od té doby určitý boj o únosnou váhu a rozměry trvá a asi už nikdy neskončí. Utěšuji se pohledem nebo vzpomínkou na předky a blízké, kteří měli „nějaká ta kila navíc“, ale dožili se v rodě nejvyššího věku. Což odpovídá i informacím, které zazněly na kurzu v IKEM a zaznívají při mnoha dalších příležitostech, že totiž na zdravotní dramata, která přicházejí zejména v pozdním věku, je dobré mít patřičné zásoby energie. I podle statistik lépe přežívají nemocní, které by BMI kamenoval označením „s nadváhou“ nebo „mírně obézní“. Potvrzuje se tak tisíciletá pravda, že nic se nemá přehánět. Ani hubenost, ani nadváha. A nejdůležitější je pohyb. Jakýkoliv a všemi směry.

Kurs byl perfektní. Pestrý, obsahově mohutný až obézní, s nácvikem měření vlastního břicha, testy i bohatou diskuzí. Také pozvání hvězdné a trochu kontroverzní doktorky Kateřiny Cajthamlové mělo nepopiratelný význam. Jednak některé její kritické až nenávistné postoje, například k BMI indexu, měly svoji logiku a smysl, jednak nás kontroverze vždy nutí k důkladnějšímu přemýšlení.

A přepínám na osobno. Moje exchoť Martina byla dramaturgyní a spoluautorkou pořadu Jste to, co jíte. Zatímco já v té době spíš přibíral, ona trávila celé dny a noci s doktorkou Cajthamlovou a za přítomnosti kamer probíraly lidem lednice. Výsledek se zákonitě dostavil na obou frontách. Rozpad manželství na jedné straně a na druhé odstartovala hvězdná kariéra doktorky Cajthamlové. Nicméně mě potěšilo, že tolikrát tento televizní pořad během přednášky zmiňovala s tím, že je stále v kontaktu zhruba se třetinou tehdejších hlavních hrdinů a pořád se o ně nějakým způsobem stará. Aspoň že tak.

Každá přednáška kurzu Zásady správné životosprávy se zaměřením na snižování hmotnosti měla své kouzlo. Kouzlo měl i tajemný pokus, kdy jste u vstupu dostali malou čokoládičku s tím, že ji nesmíte sníst do konce kurzu. Prozrazovat, co se nakonec s čokoládou stalo, nebudu. Musíte přijít.

I sponzorská prezentace doktora Šoupala o přípravku Mounjaro překvapila svou otevřeností a neskrýváním problematických stránek.

Legrace se užila při nácviku měření obvodu pasu, osobně jsem do toho ale nešel, nepatřím k těm, kteří o sobě musí vědět všechno, zvlášť ne to, co by mi zkazilo náladu minimálně po zbytek dne.

Zazněl i pohled psycholožky, zdůraznění pohody a nesebe­trýznění. Pokud už zhřeším a dám si kus dortu, nemá žádný smysl se tím trápit, nebo nedejbože kvůli tomu přerušit snažení o úbytek hmotnosti a režimové změny. Kousek dortu není dědičný hřích. Mít se víc rád je pro hubnutí a zdravý život to podstatné.

Po celou dobu kurzu se o zázemí starala milá Ukrajinka středního věku jménem Anhelika. Když jsem se jí u kávovaru a špinavého nádobí ptal, jak to dělá, že rozhodně netrpí nadváhou, odpověděla: „Jsem pořád v jednom kole. Až tady skončím, jdu ještě do další práce. Nezastavím se. Taky si pak ráda zajdu do kavárny…“ Vlastně esence hubnutí. Být co nejaktivnější a občas se rozmazlovat.

Zdeněk Pokorný

Jak vnímáte lékárníky a jejich roli v osvětě zdravé životosprávy?

MUDr. Kateřina Cajthamlová: Nesmírně si vážím lékárníků a líbí se mi, že dělají v současné době i poradenství, protože si myslím, že třeba lidi, kteří se bojí doktorů, půjdou radši k lékárníkovi. A lékárník v oblasti dietních doplňků, interakcí léků s dietními doplňky nebo s potravinami apod. je ten nejerudovanější, a to musím přiznat, že my doktoři takový přehled nemáme. Když člověk s důvěrou přijde do lékárny a zeptá se: Piju třezalkový čaj, co to dělá s viagrou? A lékárník mu to vysvětlí. Nebo řekne: Nezapíjejte viagru grapefruitovým džusem... Lidi moc nečtou příbalové letáky a pak se bojí. Laskavý lékárník může pacientovi změřit tlak, cholesterol a lidi ani k doktorovi nemusí, když se ho bojí.

A vy máte svého lékárníka?

MUDr. Kateřina Cajthamlová: Ano, mám! Já chodím na Jarov a tam jsou všichni strašně hodní. Tam je poliklinika, já ji mám kousek, nebudu říkat, jak se jmenuje, ale mám s nimi dobrou zkušenost, mám tam už slevu a kdykoliv tam přijdu, tak mi vždycky poradí.

Hubnou známé osobnosti, celebrity, jednodušeji, když jsou pořád na očích veřejnosti?

MUDr. Kateřina Cajthamlová: Oni berou kokain. Oni to i řeknou, že ho berou…

Věra Boháčová, DiS.: Jsem moc ráda za tuto příležitost a kurz. Lékárníci by neměli fušovat do řemesla nám, nutričním terapeutům, což je specifická nelékařská profese, ale zároveň mají velkou možnost pomáhat, protože většina lidí má nějaké stravovací prohřešky a tu váhu řeší. A drobnými, úplně nenáročnými úpravami stravování jde docílit docela výrazné změny. Stačí jen vědět, jak na to, na co se dotyčného ptát, co ten člověk odpovídá a jakou odpověď mu dát, kam to posunout k lepšímu. Lékárníci jsou ve výhodě, že mají bílé pláště, mají důvěru lidí, a přece jenom je to v lékárnách trošičku anonymní. Nemyslím si, že by měli lékárníci suplovat preventivní návštěvy u lékařů, ale na takovou tu první dobrou je to hodně príma. A samozřejmě se setkávají s tím, jak lidé pořád chtějí něco
na hubnutí a zázraky na počkání, a když mají v lékárníky důvěru, proč toho nevyužít.

Kde je hranice, kde by měla končit práce lékárníka a začínat práce nutričního specialisty nebo lékaře?

Věra Boháčová, DiS.: Obecně podle české legislativy smí lidem radit jen nutriční terapeut. To znamená, že když přijde pacient, který má spoustu komorbidit nebo opravdu už morbidní obezitu, tak bych se přikláněla k tomu odeslat ho k odborníkovi. Ale jestliže někdo chce jenom regulovat svoji hmotnost tak, že potřebuje jen něco málo změnit, nebo nastartovat nový režim, tak se mu můžeme kouknout na jídelníček a na jeho režim a říct, hele, dělej to trochu jinak, zkus to, a pokud to nepůjde, tak existuje samozřejmě řada odborníků, na které je možné odkázat. Pokud jde ale o hodně nemocného člověka, tak bych se tomu bránila.

Jak se díváte na to, že se v lékárnách prodávají nejrůznější diety?

Věra Boháčová, DiS.: To, co je volně prodejné, se pochopitelně prodávat může a nakupovat také. Je potřeba spíš uvědomění lidí, které v dnešní době bohužel moc neshledáváme. Když je člověk zdravý, bez dalších onemocnění a má nadměrnou tělesnou hmotnost, tak mu vyzkoušení nějaké diety může pomoct. Jsou to často velmi striktní přísné diety, které ale můžou nastartovat trend v duchu „doteď se mi nedařilo zhubnout, ale teď to najednou jde“. Pak je ale potřeba zásah odborníka, protože diety, které jsou doporučované třeba na týden, tak lidé, kteří po nich zhubnou, tak řeknou: fajn, ono to jde, budu to držet tři týdny… a pak se velmi snadno stávají karenčními a může to být pro ně i hodně rizikové.

Co dělat a co nedělat při poradenství přes táru, co byste poradila lékárníkům?

Věra Boháčová, DiS.: Možná říct pacientovi: A zkoušel jste se už někdy s někým poradit? A buď ta možnost je přímo v lékárně, nebo doporučit nutričního terapeuta. Říct pacientovi, hele, možná jsi na to jen šel špatně. Možná bys měl upravit jídelníček, ale je třeba ho upravit tak, aby to pro tebe bylo udržitelné. Zázračné diety neexistují, tak je potřeba to brát. Je třeba brát diety a přípravky jako něco podpůrného, co může někdy pomoct, ale nezachrání nás to. Je důležité, aby zaznělo, že pomůže teprve trvalá změna režimu, která ale může být velmi reálně nastavena, aby z toho člověk nebyl deprimovaný, že musí držet nějakou striktní nepříjemnou dietu.

Říkala jste, že chlapi, co pravidelně hrají fotbal, si mohou v klidu dát i svíčkovou s hromadou knedlíků…

Věra Boháčová, DiS.: Člověk, který chce nebo je donucený něco změnit, je většinou compliantní, připravený dodržovat pravidla. A když se k tomu rozhodnou chlapi, je ta vůle obecně pevnější, ale bylo by špatné to chápat tak, že teď něco změním, dosáhnu svého cíle, a pak si jako oddechnu. Mělo by to být tak: Pojďme něco změnit, co třeba nebudu tolik pociťovat jako újmu. Paradoxně se mi občas stává, že lidé, se kterými konzultuji jejich stravování, se třeba cítí dotčeni: „Tohle má být ta dieta, která mi pomůže, vždyť to v podstatě změna není?“ A pro mě je to obrovská pochvala, protože vidím, co mu doporučuju a jak obrovské změny ho čekají, co ten člověk sní, jak energeticky, tak po nutričních hodnotách. Je třeba to nastavit tak, aby to člověk nevnímal jako katastrofu. A pak, když vidí pozitivní změny a je jedno, jestli na váze, obvodu nebo jiných zdravotních parametrech, je víc motivovaný a snaží se zkusit něco dalšího… Každý je jiný, ale v naprosté většině případů se najdou úskalí ve stravě, kde je možné začít, a to si myslím, že klidně můžou dělat i lékárníci, pokud budou vědět, jak na to.

Není hubnutí něco jako partnerské vztahy, o kterých se taky prakticky nedá nic říct v obecné rovině, protože všechno záleží na individualitě jedinců?

PhDr. Tamara Starnovská: Určitě se dá říct u obézních jedinců obecně to, že jejich příjem energie je nadbytečný a měl by se snížit. Obecně se taky dá říct, že se dá bez většího rizika snížit příjem energie o 500 kcal na den a dá se člověku ukázat, co má hodnotu 500 kcal a co může vynechat. Velmi dobře se dá obecně říct, že pijete-li sladké nápoje, tak je pijte méně nebo je úplně nahraďte těmi, ve kterých je cukr nahrazen sladidlem. Když ho tedy nenaučíte na první dobrou, aby pil vodu… Když pije sladké limonády a vy mu řeknete, aby pil vodu, většinou to nezabere. Vyměnit a postupovat po jednotlivých krocích. Když normálně vypijete 2,5 litrů koly za celý den, tak postupně snižovat 2 l, 1,5 l, litr a pak si třeba dáte jen tu třetinku a ta už může být i oslazená. Určitě se dá taky říct: jezte víc zeleniny, protože tu většina populace přijímá v nedostatečném množství a neví, jak to udělat. Většina lidí nebude mít problém jíst jednu kedlubnu denně. Dřív se říkalo dvě jablka denně jsou pro zdraví, to se taky dá použít.

Která z diet, které jste tady komentovala, je nejnebezpečnější?

PhDr. Tamara Starnovská: Jednoznačně keto dieta, protože lidi jsou schopni ji dodržovat třeba šest měsíců nebo i rok.

Dá se pak takové hubnutí vůbec zastavit?

PhDr. Tamara Starnovská: Dá, většinou je to spíš o tom, že takové hubnutí je současně příznakem nějakého onemocnění. Člověk má nadváhu, začne cíleně hubnout, daří se mu to, najednou ale jí míň a míň, protože má technickou závadu v konzumaci a pak se třeba ukáže, že má nádor jícnu… Mám podobnou zkušenost z vlastního okolí. Redukce, když by byla nekontrolovaná směrem dolů, znamená mentální problém typu anorexie. Ale standardní hubnutí nevede obvykle k tomu, že se přehodí výhybka na mentální anorexii, takže ve většině případů to není problém.

Mé dojmy a zážitky z kurzu

Rád bych začal s tím, proč jsem se na tento kurz přihlásil. V poslední době se o obezitě a nadváze mluví asi více než kdy jindy. Je to způsobeno především tím, že boj s tímto omezením na plné čáře prohráváme. Více než polovina dospělé populace trpí pod tíhou těchto onemocnění, extrémně rychle narůstá také obezita u dětské populace. Ročně přispěje k úmrtí více než milionu osob. Je tedy více než na místě, aby se do boje s touto zákeřnou nemocí zapojilo, pokud možno co nejvíce zdravotníků, včetně nás lékárníků.

Ale teď už zpátky ke kurzu. Byly to velmi intenzivní a nabité dva dny. Pořadatelům se podařilo prostřednictvím přednášejících přiblížit posluchačům boj s obezitou z mnoha různých pohledů. Podstatná část byla věnována výživě a skladbě stravy. Kromě teoretického základu jsme se seznámili i s praktickými postupy, jak nenásilně a postupně zlepšit skladbu jídelníčku a přitom nehladovět.

Další část byla samozřejmě věnována i pohybu a jak ho začlenit do běžného života. Obzvláště u pacientů, kteří nemají s pohybem (ať už přirozeným či dokonce se sportem) žádné nebo minimální zkušenosti, to může být celkem oříšek.

Zmíněny byly také další možnosti léčby, jakými jsou bariatrické operace a nová léčiva typu GLP-1 agonistů. I když my, lékárníci, nejsme ti, kdo by pacientům tyto postupy indikovali, můžeme se s nimi setkat v lékárně. Mají specifické potřeby a musí dodržovat režimová opatření, k čemuž může pomoci i odborník v lékárně.

Posledním, ale určitě ne z hlediska důležitosti, je psychologický aspekt poradenství při správné životosprávě. Pacienti bojující s obezitou či nadváhou jsou často terčem ostrakizace, která se může podepsat na jejich psychickém stavu a také sabotovat jejich snahu o pozitivní změnu. Lékárník tak může být prvním člověkem, který nebude pacienta škatulkovat, a naopak u něj může empatickým přístupem pomoci nastartovat udržitelnou a trvalou změnu.

A co nejdůležitějšího jsem si z kurzu vzal? Že není žádný jednoduchý a univerzální recept pro každého a jediné, co opravdu funguje, je individuální a citlivý přístup. No a především to, že zdravěji a šťastněji může žít kdokoliv. Nejtěžší bývá především ten první krok. A zde může pomoci právě lékárník jako rádce a průvodce na této nelehké cestě.

Mgr. Martin Hemzal, účastník akce