Občas si při přípravě i zazpíváme

Říkat v tomto časopise, že je práce lékárníků a farmaceutů velmi pestrá, by byla asi velká banalita. Všichni vidíme, jak farmacie jako Titán Atlas drží nebesa celého zdravotnictví a podpírá všechny obory a specializace. Do letošního cyklu, ve kterém představujeme farmaceutickou práci na osobních příbězích jednotlivých lékárníků, jsme vybrali mladou farmaceutku Mgr. Kamilu Šugerekovou, která provádí nejnebezpečnější přípravy v motolské nemocniční lékárně.

Co si myslíte, že je na vás unikátního, skvělého, zajímavého, že byste měla být na obálce Časopisu českých lékárníků?

Zákeřné otázky nemám ráda… J Myslím si, že je na mně nejlepší, že ačkoliv jsem prošla poměrně těžkým životem, jsem stále velmi pozitivní člověk a také moje okolí mě vnímá jako takové sluníčko, které se snaží pomáhat lidem a nechce být sobeckým člověkem, který myslí jen na sebe. Snažím se opravdu komunitu farmaceutů spojovat, protože když jsme tým, dokážeme víc, než jako každý jednotlivec sám. Myslím taky, že jsem ambiciózní, nemám ráda stereotypy a ráda se někam posouvám a hledám nové možnosti, nové postupy. V tom myslím, že jsem asi trochu jiná, než ostatní.

Co si myslíte o lékárnickém sebevědomí? Jací jsou farmaceuti v tomto smyslu? Já jsem například vypozoroval, že mezi lékárníky je hodně introvertů, kteří jsou rádi zalezlí v koutech laboratoří nebo lékáren a na rozdíl od mnohých lékařů se jim příčí nějaké velké sebeprosazování?

Ano, to je pravda, především rádi držíme krok a… ústa. Myslím, že nám opravdu chybí větší a zdravější sebevědomí. Naopak jsou ale i lidé, kteří mají sebevědomí a ego postavené opravdu velmi vysoko a nenacházíte důvody a odpovídající kvalitu takového ega. Ale to je asi v každém oboru. Nám chybí sebevědomí, jaké mají právě doktoři a je to vidět na různých změnách, když doktoři si prosadí svoje věci a my se někdy jen tak jako vezeme.

Teď je asi načase prozradit, že jste Slovenka, bavíme se česko-slovensky, byť celý rozhovor vyjde nakonec v češtině. Ale je nějaký rozdíl mezi Čechy a Slováky v sebevědomí, v chápání týmové práce apod.?

Mně přijde, že jsme si velmi podobní. Tady i jinde v lékárnách je poměrně hodně Slováků, že splýváme s českými kolegy a že kolikrát na to úplně zapomeneme. Přijde mi, že v Čechách jsou o hodně lepší podmínky, zdravotnictví je na lepší úrovni, i když se to třeba někomu nezdá. Bohužel to v Čechách je trochu jinde než na Slovensku, a proto sem i Slováci přicházejí, za lepšími podmínkami, za lepším životem.

Jak tady drží Slováci při sobě?

Mně přijde, že se jako národ spíš snažíme zapadnout, při­způ­sobit. Mnoho kolegyň například mluví česky a je pravda, že když jsem na expedici, když mám noční služby, taky se snažím mluvit česky. Nejde mi to ještě úplně plynule, neberu to jako úplně jiný jazyk, ale má svá specifika a přestěhovala jsem se do Čech a žiju tady, takže si myslím že bych měla s pacienty mluvit česky, aby mi rozuměli ve všem, co říkám. Mladší generace Čechů už ne vždy dobře rozumí slovensky, tak se snažím aspoň ta slova, která jsou jiná jako zánět–zápal, ledviny–obličky a další říkat česky. Snažím se expedici provádět česky.

A setkala jste se s nějakým neporozuměním?

Pokud si dobře vzpomínám, tak já zatím ne. Ale je to možná i tím, že jsem hodně pozitivní člověk. Snažím se dát lidem co nejvíc dobré energie, takže lidé pak jazyk nevnímají jako problém. Ale mám mnoho známých, ať už z oboru nebo ne, kteří se často setkávají s tím, že jim lidé různě nadávají, že se mají vrátit na Slovensko, že když přišli do Čech, mají mluvit česky a podobné urážky. Přiznávám, že mně se to ještě nestalo. Setkávám se spíš s tou druhou stránkou: Jé, vy jste ze Slovenska, tak to na mě klidně mluvte slovensky, já mám ten jazyk ráda.

Jak jste se ocitla tady v Motole? Jestli můžete říct stručné kurikulum, jaká cesta vedla ze Slovenska až sem a jak dlouho tady chcete setrvat?

Ideálně do konce života… Ale vážně. Studovala jsem farma­ceutickou fakultu v Bratislavě. Přítel, když dostudoval úplně jiný obor, si našel práci v Praze, takže já jsem za ním jezdila už během studia do Prahy a našla jsem si hned brigádu v řetězcové lékárně. Moc se mi tam líbilo, bylo mi v tu dobu i jedno, že pracuji za pár korun. Líbila se mi praxe v lékárně, velmi ráda jsem chodila do laborky, i když mi dali třeba jen rozvažovat ambiderman. Už tehdy jsem milovala laborku, ale v tu dobu jsem si ještě neuvědomovala, že i můj profesní život povede do laboratoře. Po škole jsem v té lékárně zůstala a do Prahy se odstěhovala natrvalo. Doteď si pamatuju, jak jsem v 21 letech oznamovala mamince, že se chci odstěhovat do Prahy už během praxe, že jsem si našla brigádu a že si trochu vydělávám, aby mi nemusela dávat peníze navíc. Ona se na mě tak podívala: Kamila, co se stalo? Jak tě to napadlo?

Tak tam hrál roli asi nejvíc váš přítel, ne?

Ano, ona s tím už počítala, ale i tak byla v šoku a ptala se: Už  se to děje? Já to čekala, ale už teď? No tak dobře… Během praxe jsem chodila do dvou lékáren a v jedné z nich jsem nakonec po škole zůstala pracovat. Druhý rok jsem ale začala cítit, že to není pro mě úplně ideální, že asi potřebuji trochu jiný směr a veřejná lékárna pro mě nebude to pravé ořechové.

Kde to bylo? Pořád v Praze?

Ano, celou dobu jsem byla v Praze, lékárna byla na poliklinice v centru. Asi není adekvátní říct, že už jsem byla po dvou letech práce vyhořelá, ale chodila jsem do práce nervní, s obavou, co bude, jak bude. Tak jsem prostě dala výpověď, i když jsem neměla nic nového domluveného. Prostě si jdu oddychnout. Otec z toho měl hrozný stres, jak můžu dát výpověď a nemít nic sehnaného. No nic, reagovala jsem, půjdu na úřad práce, na podporu a uvidím. Ale už třetí den na podpoře jsem byla na pohovoru v Motole… Poslala jsem životopis, motivační dopis, přišla jsem na pohovor. Doktor Horák mi to tady trochu ukázal a nabídl mi nějaký čas na rozmyšlenou, ať se ozvu, jestli jejich nabídku přijmu. Ale já jsem mu hned řekla, že to beru. On byl úplně v šoku, ptal se, jestli si to nechci promyslet? A já ne ne, já to beru, můžeme se na všem dohodnout. Začínala jsem s tím, že bych chtěla časem dělat klinickou farmacii. Šla jsem nejdřív na kolečko, týden na každém oddělení, a když jsem odešla z IPLP, hned jsem šla za vedoucí Markétou Petrželovou, že klinika pro mě nebude úplně ideální, ale příprava se mi líbí. Jenomže na oddělení nebylo volné místo, tak jsem první rok chodila spíš vypomáhat a byla jsem hlavně ve výdejně pro veřejnost. A když se konečně uvolnilo místo na individuální přípravě, přesunula jsem se a jsem tu doteď.

Takže co jste teď, nemocniční farmaceutka a částečně ve veřejné lékárně?

Ano, naprostou většinu času jsem na oddělení přípravy a jednou, dvakrát do měsíce chodím sloužit pohotovostní služby na oddělení výdeje pro veřejnost.

Co vás na té přípravě baví? Slyšel jsem, že děláte tu nej­nebez­pečnější přípravu…

Mě příprava baví, děláme hodně čípky (čapíky slovensky) pro dětičky a z těch nejnebezpečnějších se připravují hlavně tobolky a tím, že se Motol se ve velké míře věnuje dětským pacientům, děláme tobolky o různé velikosti, nebo různé barvy. Někdo by řekl, že je to hloupost, ale když máme nějakého maličkého pacienta, nemohou mu dát velké kapsle. Kolikrát po nás chtějí nějakou tekutou formu, kvůli snadnějšímu polykání, nebo podání do sondy, takže se snažíme vymyslet, abychom jim vyhověli, připravíme tekutou lékovou formu, aby lék do dítěte dostali. A atraktivní na nebezpečné přípravě je, že to nedělá každý, ne všude se s tím potkáte. Je to takové jiné. Řekla bych, že pro práci v izolátoru musíte mít manuální grif. Přece jen je člověk trochu neohrabaný. Nasadí jedny rukavice, navleče se do těch rukávů, do druhých rukavic, má omezený pohyb, musí si dávat pozor, co a jak s tím provádí…

Jak moc je výjimečné, co děláte?

V mém okolí, mezi mými známými, se tomu nikdo nevěnuje. Ve větších nemocničních lékárnách to samozřejmě dělají také, ale v menších typech lékáren si asi těžko budou pořizovat izolátor za spoustu peněz, zvlášť když jim takový typ příprav nechodí běžně. Tady se ale takové přípravy koncentrují. Navíc tento typ příprav je nebezpečný z hlediska karcinogenity, teratogenity nebo reprotoxicity.

A co vlastně v tom izolátoru připravujete?

Připravujeme perorální roztoky nebo suspenze, například roztok pro děti i dospělé se spinální svalovou atrofií, kde je složitější mechanismus účinku, takže je doporučené se chránit, aby přípravek nepřicházel do styku s pokožkou nebo dýchacími cestami. Tím, že máme izolátor, využíváme ho i k této přípravě. Co se týče perorálních roztoků, tak poměrně často připravujeme   i roztoky s cytostatikem, biologikem nebo s imunosupresivem. Dále připravujeme hlavně pro dětičky různé tobolky, onkologické, antivirotické, imunosupresivní. Často musíme vysypávat obsah tobolek a připravit pro dětičky jiné s nižší dávkou. Nebezpečné je to podle toho, jak často s tím člověk pracuje, jak dlouho trvá navážka nebo s jakou lékovou formou se pracuje, například při vysypávání 50 tobolek imunosupresiva ve srovnání s navážením práškové účinné látky.

Ne všechno se musí dělat v izolátoru. Abychom v izolátoru byli co nejkratší dobu a co nejvíc si to ulehčili, můžeme si předem nachystat strojek a naplnit jej tobolkami. Ale když máme přijít do kontaktu přímo s léčivem, to už musíme v izolátoru. Naplnit tobolky, uzavřít a všechno po sobě vyčistit, dekontaminovat. Teprve pak tam přichází sanitář, který to uklidí, ten je sice chráněný, ale nemůže tomu být taky přehnaně vystavovaný. Myslím, že jsme jedna z mála lékáren v Čechách, která má na nesterilní přípravě izolátor. Onkologické léky je pro jejich karcinogenitu doporučeno přeplňovat (rozplňovat) v izolátorech a my jsme zatím jedni z mála, kteří umí pomoct většině dětských onkologických pacientů, kteří potřebují nižší dávku. Často se stává, že volá pacient, že ho poslali k nám, že jsme jediní, kteří to umí pře­plňovat. Sterilní onkologická příprava by se neměla míchat s tou nesterilní.

Hraje pro vás roli, že je to svým způsobem adrenalin dělat nebezpečnou přípravu? Vzrušuje vás nebezpečí?

Ano, možná trošku. Adrenalin určitě, že je to takové vzrušující, že je to jiné. Možná asi i proto, že se člověk cítí tak výjimečně a důležitě. Ale v takovém zdravém smyslu. Když si jdu se známými sednout někam ven, oni se mě na to ptají a já o tom velmi ráda a zaníceně (slovensky zánětlivo) vyprávím…

Nejen se známými, i teď, pro časopis o tom vyprávíte velmi zánětlivo. J

Já velmi ráda předávám zkušenosti…

Co na to říkají známí?

Jsou nadšení. A já jim vždycky říkám, tak pojď k nám…

Jaké máte další ambice, co dál, budete dalších 40 let pracovat s izolátorem?

Momentálně jsem opravdu spokojená a šťastná, tak nemám potřebu se rozhlížet po nějaké jiné práci. Za chvíli tu budu čtvrtým rokem a stále mám pocit, že se učím nové věci. Doktoři si na nás vymýšlejí stále něco nového, takže si nemyslím, že by to byl nějaký stereotyp. Dělám taky zástupce vedoucího oddělení, takže i to mě posouvá. Myslím si, že jsem pořád ve fázi, kdy se toho musím ještě hrozně moc naučit. Takže nevím, kde budu za deset let, možná budu tady, možná někde jinde, ale v tuto chvíli nemám ani potřebu se nad tím zamýšlet.

Vy jste se taky účastnila nějaké posterové soutěže…

Ano, na EAHP jsem posílala abstrakt, ale na poster ho nakonec nevybrali. To byl takový zvláštní případ. Chlapeček, který trpěl vrozeným onemocněním, padala mu tak rychle hladina cukru, že se ocital v hodně nebezpečných hypoglykemických stavech. Byly mu tři roky a naučil se plivat. Vyplivoval tobolky a všichni z oddělení byli zoufalí, protože nevěděli, jak to do něho dostat, a nemohli ho propustit domů, dokud se nestabilizuje. Takže jsme se snažili vypátrat, jak mu tobolky vysypat do něčeho tekutého, ladili jsme nejdřív tu dávku, připravili jsme ve stříkačkách večerní a ranní dávku. Z oddělení zavolali, jak to vypadalo přes noc, po víkendu nám zase zavolali, trošku jsme zvýšili dávku. Stabilizovali ho v průběhu nějakých 7 dní, takže ho mohli propustit domů. Teď už objednávají perorální suspenzi ze zahraničí, kterou toleruje, už jsou to asi dva roky.

Co to s vámi dělá být u těchto drsnějších příběhů s dětmi? Jak dlouho to vydržíte, do každého se to nějak zapisuje, byť jste „jen“ v lékárně…

Když jde o takovýto šťastný případ, tak mám takovou tu husinu (zimomriavky), jako wau, někomu jsme pomohli… Potom jsou samozřejmě náročnější případy, kdy jsme měli připravovat morfinové čípky pro malé miminko. Volali nám v pátek, že v pondělí ho chtějí propustit, doslova, aby to miminko zemřelo doma a že mu chtějí ulehčit bolesti, tak jestli bychom pro něj mohli připravit morfinové čípky. A pak nám zavolali, že už to není potřeba… To jsou těžké případy… Ale tím, že nevidím pacienty naživo, tak to člověk dokáže asi ještě poměrně snadno vypustit. Často při přípravě ani nevím, v jakém stavu ten pacient je, takže možná je to i díky tomu lehčí, že si člověk namlouvá: a určitě je to dobré… A on už nepotřebuje další léky, tak je to určitě dobré…

Co si myslíte o nových kompetencích pro lékárníky? Chybí vám nějaká nová kompetence? Jak o tom tady diskutujete?

Přiznávám, že jak jsme opravdu velká nemocnice, velká lékárna, tak té práce máme fakt hodně. Častokrát se nestíháme ani zastavit a bavit se o nějakých kompetencích nebo aktuálních změnách. Nechci to zlehčovat, ale mám tolik práce, že když přijdu domů, už nemám chuť řešit něco dalšího v tomto směru.

Takže si neříkáte: Kéž bych mohla ještě očkovat?

To si neříkám. U nás na oddělení přípravy to ani nedává úplně smysl, a navíc naše nemocnice má vlastní očkovací centrum. Ale myslím, že hlavně ve veřejných v lékárnách, prostě všude kde je to možné, je třeba podporovat, že prevence je základ. Já jsem určitě pro očkování v lékárnách a pro různé screeningy a prevenci a poradenství. My se tu snažíme konzultační činnost provozovat, ale věnují se tomu jiní kolegové na výdejně. Já si v prvním roce v lékárně udělala garantovaný kurz, chtěla jsem se věnovat konzultační činnosti, měla jsem i jednu pacientku, se kterou jsme se párkrát potkaly, ale pak jsem se dostala sem na přípravu a od té doby nemám prostor dělat konzultační činnost. Ale určitě to podporuji, i očkování na chřipku. Ve státech, kde to je už možné, je proočkovanost mnohem vyšší. Lékárna je nejdostupnější zdravotnické zařízení, ale na mém kmenovém oddělení, kde jsem, by se všechno, co děláme, těžko ještě skloubilo s očkováním. Nemám ráda rozdělování na veřejnou a nemocniční farmacii, ale bohužel si musíme přiznat, že je to jiné a všude se nedá dělat všechno.

Jaké máte vztahy k lékařům? U vás jsou zase podmínky úplně jiné, když jste součástí zařízení plného lékařů a jste de facto jedna firma.

Jsou dobré i špatné vztahy. Ale musím to zaklepat. I lékaři si nechají poradit, mohu ale mluvit jen za naše oddělení přípravy. Magistraliter příprava není mezi lékaři zas tak moc rozšířená. Občas bojují s tím, jak mají vypsat recept, takže oni si nechají poradit, jsou často rádi, když jim poradíme. Většinou zavolají sami, že na nás dostali kontakt, že by se chtěli poradit. Záleží taky, jak člověk podá nějakou informaci. Když ji podá arogantně a neslušně, tak se nedivím doktorovi, že jedná arogantně a neslušně. Když řekne slušně, že se omlouvá a že si chce ověřit dávku, tak proč ne. Jsou často velmi hodní a vysvětlí mi situaci s pacientem. Třeba: „Jo, my jsme si vědomi, že ta dávka je vyšší, ale máme to na té paní odzkoušené, že nižší dávka jí nezabírá.“ Musím říct, že já mám ve většině případů pozitivní zkušenost, ale samozřejmě najdou se i negativní, že se pohádáme, nebo že je lékař neslušný a arogantní, ale jsou to spíš externí mimo Motol.

Máte tady vůbec nějakého chlapa na přípravě?

Na IPLP oddělení ne, ale na oddělení centrální přípravy cyto­sta­tik je hodně chlapů, což asi vyplývá z toho, že k cytostatikům ženy inklinují méně.

Proč?

Když žena otěhotní, měla by to oznámit bezprostředně a ne­pokračovat v manipulaci s cytostatiky, protože je to ­nebezpečné pro miminko. Na nesterilní přípravě nejsou chlapi žádní, na ­oddělení centrální přípravy cytostatik jsou, na oddělení přípravy sterilních léčiv je, myslím, jeden a na výdeji pro veřejnost je pár kolegů, mužů.

Tak asi to vaření, hnětení, patlání není úplně obvyklá chlapská práce…

Já jsem přišla na to, že mám ráda manuální práci. A trpím při administrativní práci, kterou taky musím občas dělat. Například taxovat recepty musím sama, to je něco hrozného, já klidně budu od rána do večera připravovat, jen když mi někdo staxuje recepty… Ale chápu, že musíme být zastupitelní a musíme toho umět co nejvíc. A musíme umět mezi sebou komunikovat, aby všichni věděli o všem. Stávají se paradoxy, že odejdu na oběd a zrovna v té půlhodině se řeší věc, o které vím jenom já… Líbí se mi, že během přípravy je to u nás takové hlasité a veselé, různě na sebe křičíme, komunikujeme a občas si i zazpíváme, uděláme si srandu, a když je toho hodně, tak se vzájemně podpoříme, člověk tu není sám jako na expedici s pacientem…

Takže jste si vybrala dobře své povolání?

Jsem spokojená. Já bych šla farmacii znovu studovat.
Kdybych věděla, že mě ta cesta dovede do tohoto bodu, kde jsem teď, tak jdu hned znova studovat.

Co je podle vás zdraví?

Pro mě je to o psychickém zdraví, aby člověk nebyl každodenně ve stresu, v nervech. Má najít nějakou svoji pohodu, netvrdím, že to jde každý den, ale když si dá do poměru plusy a mínusy, tak musí cítit, že je spokojený tam, kde je. Že je šťastný, že mu to přináší radost, a to pak jde ruku v ruce s fyzickým zdravím.

A jsme zpátky u myšlenky našeho předškoláka, že zdraví je radost. Děkujeme za rozhovor a ať se vám vše daří.

Zdeněk POKORNÝ