Zamyšlení nad distančním výdejem

V poslední době všude slyším o distančním výdeji. Zdravotnický deník přinesl zprávu, jak to lidi chtějí. Proč ne. Lidi chtějí spoustu věcí. Ve stejné době se ve facebookové skupině Mladých lékárníků otevřel problém s dividovaným zápisem jednodávkových forem (Divide tales doses).

Protože také učím budoucí farmaceutické asistenty, a i po absolutoriu s nimi komunikuji, pokud chtějí, vrací se mi zpět jejich ohlasy na výuku.

Věčným argumentem všech příznivců distančního výdeje je, že přece chronici nepotřebují, aby jim někdo říkal, jak to mají brát. „Po stopadesáté šesté mi někdo bude vykládat, že to mám brát na lačno.“

Moje, a jistě nejenom moje, zkušenost z praxe ale říká, že se pacienti často svěřují: „To mi nikdo nikdy neřekl.“ Když jsem tuhle větu slyšel poprvé, začal jsem se pýřit, jak jsem skvělej, jedinečnej a boží nejlepší lékárník na světě. Čím delší je však má praxe, tím větší mám dojem, že jim to někdo řekl, jen to nechtěli slyšet, protože zrovna spěchali na autobus nebo to prostě nebudou poslouchat nebo nemají náladu.

Studenti mají něco podobného. Říkají: „Tohle kdyby se učilo. To nám někdo měl říct ve škole.“ A já jim říkám, že je to někdo učil, že to někdo přednášel, že střípky toho se určitě zrcadlily i v mém výkladu. Jen jsme v té škole na to měli zaklínadlo, my stejně jako další a další generace, že „tohle přeci nikdy nebudeme potřebovat“. Poznáváte se? Já se z toho dávnověku slyším docela jasně a zřetelně. Slyším i tu aroganci s podtónem opovržení, proč vlastně ten vyučující říká takové kraviny.

Když ve škole ignorujete Pythagorovu větu nebo plusquam­perfektum, dá se s tím dost obstojně žít. Holt svůj život strávíte nad odvěsnami místo nad přeponou a nebudete ho umět předminule popsat. Když ovšem budete nesprávně brát své léky, budete se špatně léčit.

Někdy se dá špatná aplikace vyřešit zvýšením dávky. Někdy se stanete kolonkou farmakovigilanční statistiky, že na vás lék nezabírá. Ne vždy vám to pomůže, a ještě utratíte zbytečně prostředky veřejného zdravotního pojištění.

Proto se ptám, jestli není lepším řešením návod mé oblíbené filmové postavy. Pravá blondýnka totiž říká: „Jestli něco umím, je to opakovat a oplachovat.“

Je totiž v zájmu zdravotních pojišťoven a je v zájmu občanů této krásné země, aby lékárníci opakovali a opakovali, i když je z toho často omyje.

Přemysl Císař