Odešel nestor farmacie a komorový ministr zahraničí

Na začátku března, krátce po svých 97. narozeninách, zemřel v Kyjově RNDr. PhMr. Jiří Dlouhý. Nestor česko-švýcarské farmacie, nadšený kyjovský lékárník, emeritní člen představenstva ČLnK a komorový „ministr zahraničí“. Byl i pravidelným čtenářem Časopisu českých lékárníků. V březnovém čísle roku 2023 jsme s ním otiskli velký rozhovor. Nebude na škodu si Jiřího „Juru“ Dlouhého připomenout krátkou ukázkou.

Co byste na závěr vzkázal lékárníkům?

Aby neházeli flintu do žita. Aby se snažili férově provozovat lékárnu, čestně, a aby uvažovali, jestli některého potomka přesvědčí, zda bude ochoten převzít řemeslo po rodičích po tátovi nebo po mamce. To si musí každý uvážit sám, jestli potomkovi chce budoucnost spíš ulehčit nebo zkazit. Záleží taky na místní situaci. Každý musí zvážit, jaká je perspektiva té které konkrétní lékárny. Upřímně, kdybych já měl potomka nebo potomkyni, tak nikdy neřeknu, aby se snažila lékárnu udržovat, protože to je šichta. Já to držím, že mám renomé, že tady jsme byli někdo, když jdu tady třeba ven, potkávám lidi, kteří říkají: Jirko, nebo pane doktore, byli jsme v té lékárně a v té lékárně, ale už budeme chodit jenom k tobě, máš výborný lidi, máš prvotřídní službu, výborný i poradenství, u tebe jsme prostě v dobrých rukách, tak to je prostě to, proč to člověk dělá.

A máte dneska ještě nějaké přání, touhu?

Vy se budete smát a říkat, že jsem nerealistický, ale doufám, že vydržím do sta let! S tímto životním stylem, s tím, že nikam nespěchám, neriskuju, cvičím a jsem finančně zajištěný, by se to mohlo podařit.

Poslední přání se Jiřímu Dlouhému o fous nesplnilo. To ale myslím není žádná vada na kráse jeho života, osobnosti i nesmrtelné duše. Řekl bych, že se nám odněkud dívá přes rameno a říká: „Pěkně to tam napište, kluci.“

Posbírali jsme pár vzpomínek na tuto jedinečnou osobnost.



Jak to ten chlap dělá, že tolik let vypadá skoro pořád stejně?

Tu otázku jsme si opakovaně kladli snad všichni, kdykoliv se doktor Jiří Dlouhý dostavil na komorovou akci. Kdo se ho zeptal přímo (Vy jste snad pro sebe objevil elixír mládí, pane doktore!), obvykle si vyslechl, že stačí držet se osvědčených a léty prověřených pravidel: hlavně se zbytečně nerozčilovat, žít slušně, aby se člověk před nikým nemusel stydět, a stýkat se jen s lidmi, kteří si jeho čas zaslouží. Sem tam se i moudrý zklame, ale to je zkušenost k nezaplacení, příště už bude vědět, že někomu podruhé ruku nepodá.

S Jiřím Dlouhým jsme si volali zřídka, ale pokud si jeden z nás chtěl s tím druhým poklábosit, trvaly naše hovory dlouho. ­Mluvili jsme o různých věcech, zcela výjimečně i o politice. Doktor Dlouhý byl nepochybně známá osobnost. Vážili si ho kolegové v Česku i v zahraničí a těšil se úctě občanů nejen v Kyjově, městě, které miloval. Proč se nikdy nechtěl stát politikem, ačkoliv by jistě našel spoustu voličů? Vysvětlil to stručně: „Tolik lidí zapomnělo na svoje sliby, sotva se vydrápali nahoru, a já bych se tomu papalášství nenaučil. Nemám na to povahu.“

Netajil se tím, že byl „finančně gramotný“, takže na důchod je zajištěný. Ale mluvil zcela otevřeně, že kdo má více než potřebuje, bude se mu lépe žít, když se o část financí podělí s těmi, kterým se z kdoví jakých důvodů příliš dobře nedaří. A Jiří Dlouhý byl opravdu štědrý, opravdový mecenáš s otevře­nou dlaní, což sám o sobě neprozradil, ale v Kyjově se o tom vědělo. Každý dobrý skutek se počítá. Proto snad nikdo ne­po­chyboval, že Cenu města Kyjova si tento lékárník tělem i duší zasloužil. Moc si toho uznání považoval.

Čeho naopak litoval?

„Je těžké zůstat na stáří sám. Přežil jsem svou milovanou manželku, se kterou jsme měli celý život stejné zájmy. Byli jsme pokorní obdivovatelé hor, jezer, různých krásných míst. Dovedli jsme se s nadšením procházet známými městy i neznámými městečky. Ale nebylo nám líto vydat se světa kraj třeba do některých významných operních domů, abychom si poslechli nádhernou hudbu. Jsem šťastný, že jsme se našli a byli si celý život vzájemně oporou.“

Jiří Dlouhý přežil i jediného syna a mrzelo ho, že se nedočkal vnoučat. Byl hluboce věřící a řekl, že pokud je to vůbec možné, právě víra mu pomohla se s tou smutnou skutečností vyrovnat.

Jaroslava Hořanská



S Jurou Dlouhým jsme si potykali až v našem docela pokročilém věku. Zajímal se o moje aktivity ve farmacii a začali jsme si povídat. Byli jsme se ženou na krátkém pobytu na Bukovanském mlýně u Kyjova. Osvítilo mne, že pod kopcem žije v apatyce Jura Dlouhý. Zavolal jsem mu a pozval nás na krátkou návštěvu. Dlouho jsme si povídali, jeho vzpomínky na život farmaceuta ve Švýcarsku byly krásné. Pracoval ve firmě Ciba Geigy, kde se podílel na vývoji přípravku Voltaren Emulgel, a v důchodu působil jako sekční šéf na švýcarském ministerstvu zdravotnictví. Pak přišel politický zlom u nás a Jura restituoval lékárnu na náměstí v Kyjově, krásně ji za 12 milionů zrekonstruoval, je to nejkrásnější dům na kyjovském náměstí. Pochlubil se nám svou obří sbírkou jazzových gramodesek. Bohužel byl již na vozíčku po zranění, které si způsobil pádem z podia při přednášce v Žilině, musel ukončit i kariéru tenisty. Druhou a poslední návštěvu u Jury jsme realizovali spolu s Martinem Doležalem, Jirkou Kotlářem, jeho ženou Janou a mojí paní u příležitosti udělení Šedivého medaile ČFS. Měl velkou radost. Zažil jsem i pár jeho přednášek, vždy bez papíru a počítače, byl brilantní řečník. První byla o jeho působení na Slovensku v Trenčíně, kde jsme společně oslavili 100. výročí republiky a druhá na sympoziu KF v Mikulově, kde se rozpovídal o výzkumu a vývoji Voltarenu.

Pavel Grodza



Na dr. Jiřího Dlouhého by bylo možné dlouho vzpomínat. Na setkávání na různých komorových akcích, na jeho typická vystoupení. Na to, jak nám v počátcích Komory otevřel cestu mezi evropské lékárníky. A především na jeho přátelský a kama­rádský přístup k ostatním, kde nikdy nevadil ani případný velký věkový rozdíl.

A tak si dovolím aspoň malou vzpomínku formou fotografickou. Nedalo mi, a ponořil jsem se do svého archivu a našel foto­grafii z našeho posledního setkání –⁠ v listopadu 2021 v jeho bytě v Kyjově. Tehdy jsme se za ním společně s předsedou České farmaceutické společnosti prof. Doležalem vypravili, abychom mu osobně předali medaili Emila Šedivého, kterou mu ČFS udělila.

Na Juru Dlouhého, jak jsme mu říkali, není možné zapomenout.  

Mgr. Jiří Kotlář



Doktora Jiřího Dlouhého jsem potkal při výše zmiňovaném rozhovoru v roce 2023. Myslím, že by se nezlobil, kdybych vzpomínku na něj využil k malému zamyšlení nad úlohou „nestorství“ a potřebou osobností pro přežití české farmacie.

Farmaceuti, prosím vás, pracujte na sobě a svém lidském i profesním životě! Ať na vás budoucí generace mohou vzpomínat jako na nestora. Nemít ve stavu nestora, je smutné a beznadějné. Už od školních let jsem se potkával s lidmi, kteří žili jako legendy nebo se k nestorství blížili. Zkusím trochu paušalizovat a říct, jaký je takový typický nestor, jak na mě ti lidé působili, když jsem s nimi dělal rozhovory pro školní časopis nebo jiná dospělejší média.

Nestor je většinou dobře naladěn, když už k sobě pustí okolní svět, snaží se být milý. Nestor rád vypráví o svém životě, když ho moc nepřerušujete, dozvíte se unikátní informace. Nestor příliš nepochybuje o tom, co se kdy mělo nebo nemělo stát, prostě se to stalo a příběh šel dál. Život jako dočítaná kniha, která nelze napsat znovu. Nestor ví, že v minulosti nic nezmění, tak se někdy rád zasměje i tragickým historkám a tomu, co evidentně kdysi udělal špatně. Nestor je přes veškerou sebejistotu pokorný, i když se tak nejmenuje. Nestor vám nikdy neřekne všechno, každý má právo na 13. komnatu, proto není vhodné se do ní dobývat. Nestor se nadšeně hlásí ke své profesi, ke svému stavu, k tomu, co dokázal, a jaký z toho byl obecný užitek. Rád se hlásí ke slavným známostem z jiného oboru. Někdy máte pocit, že se nestor vytahuje. Když se nad jeho slovy ale zamyslíte víc, zjistíte, že má právo se vytahovat a skoro bych řekl i povinnost. Nestor může mít kuriózní záliby, které do hlavního příběhu nepatří, třeba sbírá modely aut, unikátní fotoaparáty nebo švýcarské hodinky. Má radost, když alespoň předstíráte velký zájem o tyto věci. Nestor je lidský, chápavý, protože už mu máloco stojí za rozčilování. A většina z těch, které jsem poznal, měla také zvláštní smysl pro humor.

Když to shrnu, tak hlavní znaky nestorství jsou sebevědomí, pokora a smysl pro humor. Takový byl bezesporu i doktor Jura Dlouhý z Kyjova.

Milí farmaceuti, vidím mezi vámi osobnosti, které by mohly budoucí generace nosit na ramenou a oslavovat jako nestory. Pracujte na tom, nevykašlete se na to. Česká farmacie může přežít zásilkový výdej, nikdy ale nepřežije bez osobností,
které z generace na generaci přenášejí profesionalitu, sebevědomí i laskavost.

Zdeněk Pokorný