Ze života právníka v Komoře – díl sedmdesátý devátý, za volantem

Život právníka, tedy i ten můj je naplněn hodinami a hodinami vysedávání nad texty. Některé čtu, některé chápu a jiné zase ne. Některé pochopím po čase a jiné po čase chápat přestanu. Některé píšu. Píšu tak,
abych je chápal. Myslím si, že je chápu, ale nevím, jestli si to jen nenamlouvám. Snažím se psát tak, aby je chápali i ostatní. Netuším, jestli se mi to daří. Občas někdo utrousí, že pochopil, občas se někdo zeptá tak, že je jasné, že nepochopil.
Chyba samozřejmě není na jeho straně. Měl jsem to napsat lépe. Tolik psaní.

Mgr. MUDr. Jaroslav MARŠÍK

Další hodiny života právníka, tedy i toho mého, naplňují jednání s jinými lidmi. Bylo by na dlouhé povídání, kdo a jak při tom chápe, o čem je řeč, a kdy a jestli vůbec má čas strávený řečmi smysl. Někdy jednání s jinými lidmi plyne oběma směry, jindy je zase převážně jednosměrné. To třeba, když vyrazím přednášet o aktuální legislativě pro lékárníky, tedy pardon, pro farmaceuty. Právě o tom vyrážení bych dnes rád ztratil pár slov. Tak trochu poeticky a jarně.

Jednou, dvakrát za rok mám tu čest objet pár míst a po ve­če­rech, mezi šestou a půl devátou, pravidelně prodloužené do deváté, se setkat s těmi z vás, kteří jsou zvědaví, co jim mohu říct k novinkám ze světa paragrafů. Pracovní den, skoro všichni přicházíte z lékáren utahaní, ale přesto vydržíte, popovídáte s kolegy, které jinak nemáte příležitost vidět, dáte si kávu, na konci i zatleskáte, úsměvem zakryjete větší či menší zděšení z toho, co se chystá, a odcházíte domů. Mě to baví, snažím se vám vše podat živě a zábavně, i když jde o nudné paragrafy, a největší odměnou mi je, že vydržíte až do konce a neusnete. Za to vždy na konci poděkuji a děkuji i nyní.

Už ani nevím, kolik let takto jezdím. Jezdil bych i víc, kdyby na to byl čas. Jenže není. Přednášet mohu díky tomu, že mám o čem, a mám o čem, protože pracuji pro Komoru. Poměr času stráveného prací pro Komoru ku času strávenému přednášením musí být nutně výrazně ve prospěch práce. Ono to přednášení není jen o těch samotných třech hodinách. Je s tím spojené i cestování, které si vezme víceméně celý den. To si nestěžuji, naopak. Jen je to spousta času. Čili několik seminářů na jaře a několik na podzim je tak akorát. Kolik jsem najezdil kilometrů autem nebo vlakem, v kolika hotelích a penzionech spal, nespočítám. Některé zážitky se ale zapomenout nedají.

Takže se třeba stane, že přijedu do Břeclavi, snažíme se při plánování střídat větší i menší města, a dostane se mi tam tak milého uvítání, že jsem z toho do teď naměkko. Jindy, už dávno tomu, se při návratu autem z Ostravy, hned po skončení přestávky doslova propotácím na hraně spánku za volantem až domů do Teplic, což vede k rozhodnutí se z Moravy vracet vždy až druhý den ráno. Naproti tomu z takové Plzně jsou to jen dvě hodinky, tak proč nevyrazit hned. Martin Mátl, který se mnou kdysi přednášky objížděl se svými farmakoekonomickými okénky, by věděl proč. To když se právě na cestě z Plzně na pomezí oblasti žateckých chmelnic probral na místě spolujezdce v okamžiku, kdy před jeho zraky defilovala hlava paroháče sráženého v ten moment mým železným ořem. Domů jsme dorazili nad ránem v kabině vozu odtahové služby s naloženým vrakem.

Nicméně nejde jen o dramatické zážitky. Ty nejsilnější v sobě žádné drama nemají. Letošní březnové semináře mi připomněly, jak prosté a krásné mohou být docela obyčejné chvíle. Považte sami. Výjimečně jsme nevybrali žádné velké město. Volba padla na Litomyšl, Jihlavu a Karlovy Vary. Pondělí, úterý, středa. Obavy, aby se přihlásilo dost zájemců, se s výjimkou Varů nenaplnila. Zpětně se Varákům znovu omlouvám, mrzí mě to.

Litomyšl a Jihlavu jsem si naplánoval s přespáním a úterním přesunem. Takové netypické dny jsou příležitostí si zpestřit program něčím neobvyklým. Potřeboval jsem něco odpracovat a chtěl jsem něco nachodit v přírodě. Z hotelu jsem musel být pryč do deseti, takže jsem si vzpomněl na crowdfunding. Na litomyšlském Zámeckém návrší v jedné z historických budov něco takového nabízejí. Zkusil jsem tam zajít a opravdu, za 120 korun jsem získal přístup do otevřené kanceláře s výhledem na zámek s jeho slavnou omítkou s psaníčky, která jsou každé jiné. Po čtyřech hodinách pilné práce jsem dole u náměstí našel přívětivé veganské bistro, v němž jsem u ořechového rizota přemýšlel nad mapy.cz, jestli mohu stihnout dojet na šestou do Jihlavy a po cestě se někde ve Žďárských vrších zastavit a obejít nějakých deset dvanáct kilometrů.

Propočty předpověděly, že to stihnu. Jimranov a nádherná krajina kolem, zřícenina Štarkov, vrch Prosíčka. I těch dvanáct kilometrů padlo. Jen ta navigace pak ukázala dojezd do Jihlavy přesně v šest. Naště stí jsem věděl, že přicházím na řadu až kolem čtvrt na sedm po pánech z Kooperativy. Nevěděl jsem ale, že ta největší krása na mne teprve čeká. To když si tak před šestou odpolední v polovině března jedete po klikatých silnicích kolem Nového Města a Žďáru směrem na jihozápad a na obloze jsou rozprostřená oblaka tak, že se řítíte vstříc zářivě ohnivým paprskům zapadajícího slunce, které po blankytně modré obloze rozlévá pomerančovou oranž, pochopíte, ne to není správné slovo, ucítíte, že přes všechno pinožení se můžeme dotknout něčeho nadpřirozeného.

Nevadilo, že se setmělo. Jihlavu jsem stihl a děkuji všem, kteří tam přišli. A nejen jim. Nebýt Komory a vás, kteří ji tvoříte, toho zážitku by se mi nedostalo.