Hradec plný srazů Bývalí studenti vzpomínali a loučili se s původní hradeckou fakultou

Poslední květnovou sobotu se v Hradci Králové sešly hned dva absolventské ročníky, konkrétně 1996 a 2006.
Čas neošidíš, takže nejde ani předstírat, že jsme byli ti mladší. Sešli jsme se po 30 letech od promoce jednak proto, že je to takové kulaté výročí, ale hlavně byl nejvyšší čas, abychom to stihli i s návštěvou stávajících budov fakulty. K těm novým, do kterých se má fakulta v létě přestěhovat, nemáme žádnou vazbu ani sentimentální vzpomínky. Přišli jsme se potkat, rozloučit s posluchárnami i laborkami a rozčarovaně zavzpomínat, že koridor bez stolů „benzenů“ už nemá to kouzlo jako tenkrát a nemohou mu jej vrátit ani plyšové molekuly.

Prohlédli jsme si zahradu léčivých rostlin, ta byla v době našeho studia teprve ve výstavbě, a pro naši spolužačku Janu Karlíčkovou jsme v počtu sedmdesáti účastníků prý byli dosud největší a nejmilejší skupinou na provádění. Zbývající program zahrnoval grilování, kytaru, klávesy, přípitky a nekonečné rozhovory v restauraci Na Biřičce. Taky máme na její sál nostalgické vzpomínky ze studií a taky jsme tam možná byli naposledy, za rok už se prý na jejím místě budou stavět bytové domy.

Stanislav Havlíček

Ve dnech 29.–30. května se uskutečnil sraz absolventů Farmaceutické fakulty v Hradci Králové, kteří promovali v roce 2006. Setkání po dvaceti letech mělo mimořádnou atmosféru i proto, že se konalo v prostorách původní fakulty, kterou instituce již v letošním roce opustí. Výuka i další činnosti se přesunou do nového společného kampusu Lékařské a Farmaceutické fakulty.

Součástí programu byla prezentace jednoho z našich absolventů, současného děkana fakulty doc. Jaroslava Roha, PhD., který účastníky seznámil s vývojem studijního programu farmacie, změnami v organizaci výuky a zkoušek i s aktuálním děním na fakultě. Informoval také o průběhu výstavby nového kampusu, který si účastníci mohli alespoň zvenčí prohlédnout. Zároveň měli jedinečnou příležitost projít si známá zákoutí stávajících budov, zavzpomínat na studentská léta a strávit příjemné chvíle ve společnosti svých spolužáků.

Odpolední a večerní část setkání proběhla v jedinečném prostředí Zahrady léčivých rostlin. Součástí programu byl společný raut, degustace vín i promítání fotografií a videí ze studentských let, které vyvolaly řadu úsměvných vzpomínek. Prostor byl také pro neformální rozhovory se spolužáky, jež po dvaceti letech plynule navázaly na někdejší studentská přátelství. Přátelská a uvolněná atmosféra vytvořila ideální podmínky nejen pro sdílení profesních i osobních zkušeností, ale také pro obnovení starých vazeb a návrat do časů studia.

Vyzvali jsme účastníky k zavzpomínání a zodpovězení několika otázek.

1. Jaká studentská příhoda vám utkvěla v paměti dodnes?

2. Jaká byla vaše profesní cesta od promoce až do současnosti?

3. Jak se podle vás změnil obor farmacie za posledních 20 let?

4. Jakou radu byste dali sami sobě v den promoce?

5. Co pro vás znamená setkání spolužáků po dvaceti letech?

Jaká studentská příhoda vám utkvěla v paměti dodnes?

Příhod ze školních let je spousta a je dobré si je občas připomenout, třeba právě na setkání po letech. Když jsem po maturitě odcházel studovat na Farmaceutickou fakultu, bylo mi řečeno, že to budou nejlepší roky mého života. V tom množství studia se mi to tehdy moc nezdálo, ale nakonec to byla pravda. Přátelství a zážitky, které jsme v té době získali, jsou nenahraditelné.
Proto si na tato léta vždy rád zavzpomínám, když je příležitost.

Jaká byla vaše profesní cesta od promoce až do současnosti?

Po promoci jsem nastoupil do rodinné lékárny ve Znojmě a poměrně brzy jsem převzal její vedení. Nebylo to vždy jednoduché. Náš obor je krásný, ale zároveň čelí řadě výzev. Provozování lékárny je náročná disciplína. Měl jsem však ště stí na skvělé kolegy, díky nimž se nám dařilo poskytovat lékárenské služby na vysoké úrovni a obstát v konkurenci stále silnějších korporátních společností.

Mrzí mě, že dnešní absolventi už často nemají možnost uvažovat o vlastní lékárně. Přitom nezávislé zdravotnické služby mají v systému své důležité místo. Ve snaze dát prostor hlasu mladé generace lékárníků jsem spoluzakládal sdružení Mladí lékárníci a působil jsem také v Představenstvu ČLnK. Dnes jsem předsedou Sekce lékárenství při České farmaceutické společnosti a předsedou OSL Znojmo.

Odborné a nezávislé vzdělávání lékárníků považuji za klíčovou součást našeho oboru a za důležitý předpoklad pro udržení vysoké úrovně lékárenské péče. Lékárník by měl být spolehlivým partnerem lékaře i pacienta a přispívat k vyšší efektivitě a bezpečnosti farmakoterapie i celkové zdravotní péče.

Jakou radu byste dal sám sobě v den promoce?

Nebrat některé věci tak vážně. Čas běží rychle a některé starosti nestály za tolik pozornosti a energie. Soustředit se více na pozitivní hodnoty, smysluplné cíle, a především na lidi kolem sebe.

Jak jste si užil setkání spolužáků po dvaceti letech a co pro vás znamenalo?

Bylo to úžasné. Bylo skvělé vidět spolužáky, některé i s jejich dětmi. Myslím, že jsme si to všichni opravdu užili. Člověk ani nestihne pořádně promluvit se všemi, ale už samotné setkání má velkou hodnotu. Byl jsem rád za každého, kdo si našel čas a přijel.

Které setkání během srazu vám udělalo největší radost?

Největší radost mi udělalo vidět, jak se všichni baví. Štěbetání a smích nad starými fotografiemi, přátelská atmosféra a radost ze společně stráveného času. Bylo to opravdu krásné setkání.

PharmDr. Antonín Svoboda

 

Jaká studentská příhoda vám utkvěla v paměti dodnes?

Těch příhod a historek je tolik, že by to dalo na celou knihu. Současně by bylo nutné mnohé z nich anonymizovat, a některé ani zveřejňovat nejde. No a teď jedna z mých oblíbených příhod přímo z výuky. Jednomu mému spolužákovi, říkejme mu třeba Láďa (ani redakce skutečné jméno nezná), se obvykle nedařilo připravit na cvičeních z Farmaceutické technologie zadanou mast bez hrudek či jiných nedokonalostí. Frustrován z dalšího neúspěchu při přípravě masti se jal imitovat vykonání velké potřeby do třecí misky a její následné rozetření do ­ideálního ­homogenního ­cílového stavu, pochopitelně s patřičným odborným komentářem. To jsme však netušili, že nás během té cca minuty jeho konání celou dobu sledovala paní doc. Zdeňka Šklubalová, která tiše stála asi dva metry za našimi zády. O to větší šok byl, když nám nečekaně vstoupila do děje… Vždycky se musím smát, když si na tuto příhodu vzpomenu.

Jakou radu byste dali sami sobě v den promoce?

Vzhledem k tomu, že jsem vlastní promoci skoro nestihl, tak bych doporučil nespoléhat na vlakové spojení s přestupem. Tenkrát jsem byl nucen jet z Havlíčkova Brodu taxíkem do Kolína, kde mi došly prakticky veškeré peníze, které jsem měl připraveny na Základní letní kurz, na který jsem jel hned z promoce. Z Kolína jsem dojel rychlíkem do Prahy plus sprint z nádraží do Karolina. Dámy ze studijního oddělení mě naště stí přeřadili až na poslední běh promoce, kam jsem na poslední chvíli doběhl, kompletně propocený a utahaný, ale vše nakonec dobře dopadlo.

Jak se vám líbilo setkání spolužáků po dvaceti letech?

Musím říct, že setkání bylo úžasné, připadalo mi, jako bychom promovali včera. Celý sraz provázela pohodová atmosféra jako za našich studentských let. Ještě jednou děkuji všem za účast a těším se na další setkání už v novém kampusu!

Současně využívám této příležitosti a chtěl bych pozvat všechny absolventy a přátele fakulty k návštěvě a symbolickému rozloučení se se stávajícími budovami na Akademika Heyrovského 1203. Akce je plánována na sobotu 17. října a bude to v ­uvozovkách den zcela otevřených dveří. Využijte příležitosti setkat se se spolužáky a kolegy a projít se po známých i neznámých prostorách dlouholetého domova naší fakulty. Detailnější informace včas zveřejníme na webu a sociálních sítích.

Doc. PharmDr. Jaroslav Roh, Ph.D.



Jaká studentská příhoda vám utkvěla v paměti dodnes?

Každodenní „zevlování“ u benzenů, na vysvětlenou, jednalo se o dřevěné vyvýšené stolky ve spojovací chodbě, které měly trefný tvar odpovídající vzorci C6H6.

Když jsme s kamarádkou v rámci „laborek“ vždy ke konci příprav sepisovaly protokoly, měla kamarádka ve zvyku během ­přemýšlení okusovat ze zadní strany používané pero. Jednoho dne ji však vidím u výlevky, jak si v panice omývá jazyk! Že by byl na vině fakt, že pero bylo uloženo na místo, kde se nám před chvílí rozlila kyselina sírová? Všechno naště stí dobře dopadlo a obě jsme se tomu dost nasmály. Od té doby už byla při manipulaci s tužkou během přemýšlení opatrnější.

Jaká byla vaše profesní cesta od promoce až do současnosti?

11. 9. 2006 –⁠ po zasloužených letních prázdninách, jsem nastoupila do svého prvního zaměstnání, malé soukromé lékárny poblíž Smíchovského nádraží, která se jmenovala trefně U nádraží. Perfektní kolektiv, rozmanitost práce, celkově škola života, ale taky minimum pacientů a absence vedoucího... trochu zvláštní pocit pro absolventa. Snila jsem o oficíně plné pacientů, o nejrůznějších léčivech, zkrátka o pořádné farmacii aneb zúročit těch 5 let dřiny a tvrdého studia. Takže moje následující kroky vedly jednoznačně k nemocniční farmacii. Mojí první nemocniční lékárnou byla pražská FNKV, dále IKEM (zde jsem si udělala atestaci z nemocniční farmacie) a po svatbě a nejkrásnějším období svého života –⁠ mateřské dovolené –⁠ jsem nastoupila do Fakultní Thomayerovy nemocnice, kde moc spokojeně pracuji dodnes.

Jakou radu byste dal(a) sám/sama sobě v den promoce?

Nebát se jít za svým cílem, vykonávat svou profesi s nejlepším vědomím a svědomím, mít ráda pacienty a věřit v krásný smysl lékárenství –⁠ umět a chtít pomoci bližním a nemocným lidem.

Jak jste si užil(a) setkání spolužáků po dvaceti letech a co pro vás znamenalo?

Nejen díky faktu, že současný děkan Farmaceutické fakulty v HK je Jarda Roh, náš blízký kamarád a spolužák, byl sraz naprosto úžasný, promyšlený a skvěle zorganizovaný do nejmenších detailů. Páteční setkání poblíž původního Knihomola, sobotní oficiální přednáška v posluchárně a už od 14 probíhal program v zahradě léčivých rostlin a my vzpomínali, tančili a hodovali až do rána.

Které setkání během srazu vám udělalo největší radost?

S těmi nejbližšími, s kterými mám vysokoškolské studium ­ne­odmyslitelně spjato a mám je moc ráda.

            Absolventka studia 2001–2006, 6. skupina

Jana Ficnerová, za svobodna Kubišová

 

Jaká studentská příhoda vám utkvěla v paměti dodnes?

Příhod máme ze studií tolik, že bude hodně těžké vybrat ty nejlepší. Jedna z těch, co se zapamatuje, je z období prvního ročníku, botanika. Učili jsme se na poznávačku a v noci cestou z oblíbeného restauračního zařízení nedaleko kolejí jsme se rozhodli se spolubydlícím (JM) posunout poznávačku o level výš. Vyhlídli jsme si asi pětimetrový strom a po lítém boji jsme ho dopravili na kolej (neptejte se jak). Čtyřlůžák byl sice velký, ale na takovýto úlovek nedostačoval, a tak kus koruny koukal z okna a kořeny s hlínou ze dveří. Cestou jsme samozřejmě spícího spolužáka (JV) přetáhli větví po hlavě. Ten se jen lehce probudil, otevřel oko a říká: Sorbus aucuparia, malaceae. Výborně, můžeš dál spát.

Ne vždy jsme k zábavě potřebovali samozřejmě něco zničit, tohle byla spíše výjimka, tak se dnes všem ekologickým duším omlouvám.

Jaká byla vaše profesní cesta od promoce až do současnosti?

Profesně je to se mnou spíš nuda, vlastně jsem celou dobu v lékárně, i když je nutno podotknout, že jsem pták stěhovavý a vyzkoušel jsem si lékáren mnoho, včetně cizokrajných.

Jakou radu byste dal(a) sám/sama sobě v den promoce?

Stěhuj se ještě víc a cestuj ještě víc. A hlavně se ničeho neboj.

Jak jste si užil(a) setkání spolužáků po dvaceti letech a co pro vás znamenalo?

Setkání jsem si užil náramně, moc rád jsem všechny viděl. Připomněli jsme si mnoho krásných chvil a zážitků. Navíc mě to přimělo k zamyšlení, kam a jak jsem se za těch dvacet let dostal a jestli je to vlastně to, co chci.

Které setkání během srazu vám udělalo největší radost?

Všechna setkání mi udělala velkou radost, ale vypíchnul bych shledání kompletně našeho čtyřlůžáku z prvního ročníku, k němu se váže velká spousta skvělých zážitků.

Mgr. Jakub Hodan

 

Jaká studentská příhoda vám utkvěla v paměti dodnes?

Jak nám s Casusem (Jarda Roh) přímo před očima doc. Weisse blafla kádinka s odpařovaným éterem přímo nad plamenem (pro časovou tíseň na praktikách). No, nebyli jsme vůbec pochváleni.

Jaká byla vaše profesní cesta od promoce až do současnosti?

Po studiu jsem zkoušel Ph.D. na PřF MU (OCH), záhy jsem
ale skončil v lékárně, těch jsem vystřídal několik, i jako vedoucí,
nyní 4 roky na odd. klinické farmacie v KNL.

Jakou radu byste dal(a) sám/sama sobě v den promoce?

Položil bych si spíše otázku v den imatrikulace:
„Víš o tom, že farmacie je práce s nemocnými lidmi?“

Jak jste si užil(a) setkání spolužáků po dvaceti letech a co pro vás znamenalo?

Užil moc. Dovolilo mi to nahlédnout do osudů vrstevníků, kteří měli podobný start, a to je obohacující.

Které setkání během srazu vám udělalo největší radost?

Radosti ze setkání s lidmi bylo hodně, ale nejvíc za srdce mě chytil návrat do města, kde jsem se postavil na vlastní nohy a dokázal si, že se o sebe jsem schopný postarat.

PharmDr. Josef Vaníček

 

Jaká studentská příhoda vám utkvěla v paměti dodnes?

V paměti samozřejmě utkvěly především nepublikovatelné příhody, které se hodí na sraz, ale nikoli do časopisu. Teď už s úsměvem vzpomínám na praktika, některá z počátečních chemických, kdy jsme byli důsledně poučeni o práci s laboratorním sklem a aparaturami, načež mi praskl chladič a potupně jsem ho nesla do přípravny... to nezamaskujete, neslepíte.

Jaká byla vaše profesní cesta od promoce až do současnosti?

Protože jsem se po promoci přestěhovala do Prahy, měla jsem možnost vyzkoušet i jiná prostředí než lékárnu. Chtěla jsem nahlédnout do farmaceutického průmyslu a měla jsem ­ště stí na volné místo v týmu farmakovigilance. V té době se ještě farmakovigilance na fakultě tuším neučila, šlo o poměrně mladý obor. Pamatuji si, jak jsem se na výběrové řízení doučovala ­legislativu, povinnosti držitele registrace a co je to černý trojúhelník. Protože jde o dynamický obor, kde je stále co studovat a příliš nezevšední, pracuji v něm ráda dodnes. A farmacie je skvělý odrazový můstek nejen do farmakovigilance, ale mnoha dalších odvětví farmaceutického průmyslu.

Jak jste si užil(a) setkání spolužáků po dvaceti letech a co pro vás znamenalo?

Uvědomuji si, jak velké ště stí mám, že v našem ročníku vystudoval dnešní děkan farmaceutické fakulty. Sraz byl jedinečný v mnoha ohledech, od možnosti znovu navštívit a „nacítit“ laboratoře a posluchárny, ve kterých se odehrávalo 5 let našeho života, přes představení nových prostor kampusu až po program v zahradě léčivých rostlin. Osobních setkání bylo mnoho a díky za ně. Myslím, že jsme se všichni shodli, že se chceme vidět dříve než za dalších 20 nebo i jen 10 let.

PharmDr. Lucie Švédová

 

Jaká studentská příhoda vám utkvěla v paměti dodnes?

Není to příhoda. Je to směs pocitů, které si doteď dokážu naprosto přesně vybavit. Při nekonečně dlouhém čekání v dlouhé frontě před kanceláří, kde nám přidělovali pokoje na koleji, mi poprvé došlo, že začíná něco nového a dosavadní bezstarostný život na střední končí. Člověk nevěděl, jestli má mít strach nebo se těšit. Prolínalo se tam obojí. Příjemný bylo, že přede mnou stál pohledný blonďatý kluk s culíkem. To mě uklidnilo a řekla jsem si, že tady se mi bude líbit. A přesně stejný pocity se objevily, když jsem onoho spolužáka (už bez culíku) potkala po dvaceti letech.
Jako by se čas vrátil zpátky.

Jaká byla vaše profesní cesta od promoce až do současnosti?

Moje profesní cesta není zajímavá. Ale moc lidí asi nemůže říct, že mělo to ště stí pracovat v soukromých lékárnách, kde má na práci klid a dělá si to podle sebe.

Jak se podle vás změnil obor farmacie za posledních 20 let?

No děsně moc. Asi nejtěžší období pro mě bylo období za Ratha. Pacienti na nás koukali jako na zloděje, byli občas hodně zlí, během regulačních poplatků si vztek vybíjeli na nás. Jednou jedinkrát jsem od táry odešla, a to, když mi pacient sebral razítko a chtěl mi rozbít obličej. To bylo jedinkrát, kdy jsem měla strach.

Jakou radu byste dali sami sobě v den promoce?

Žádnou radu, to se musí zažít, žádná rada by neměla smysl.
I když jedna nepublikovatelná mě napadá.

Jak jste si užila setkání spolužáků po dvaceti letech a co pro vás znamenalo?

Znamenalo to strašně moc. Já ze srazu pořád žiju.
To bylo naprosto neskutečné. Ono nás to vrátilo v čase. Nevím, jak je to možné, ale najednou se těch posledních 20 let smazalo a všechno se vrátilo. A byli jsme mladí a bezstarostní a krásní a do krve se uvolnilo tolik endorfinů... Smáli jsme se a užívali si ten čas, vzali si na sebe kontakty, propojili se víc přes sociální sítě a dva dny po srazu si posílali fotky a vzájemné děkování. A bylo nám moc krásně. Byli jsme skvělý ročník.

Mgr. Veronika Mrkosová