Matej Hronec – velmistr cest po světových lékárnách

Co si myslíš, že je na tobě unikátního, skvělého, zajímavého, že jsem tě oslovil pro titulní rozhovor pro prázdninové číslo Časopisu českých lékárníků?

Nabídky na rozhovor pro stavovský časopis si moc vážím, ale objektivně nedokážu posoudit, co a jestli vůbec je na mně něco tak unikátního, či skvělého a zajímavého pro kolegy, abych si takovou poctu zasloužil.

Tak prostě řekni, co tě napadne jako první.

Určitě by to mohla být má velká záliba v cestování a poznávání světa.

No vidíš, bingo. To je přesně ten důvod, proč jsem tě oslovil. Tak můžeme rovnou začít tím, jak se z tebe stal cestovatel?

Můj zájem o cestování má počátky před desítkami let, když jsem jako malý kluk téměř každou sobotu dopoledne ve vysílání Československého rozhlasu poslouchal Zápisník zahraničních zpravodajů, který přinášel postřehy a příběhy z celého světa. Pak jsem samozřejmě četl rozličné cestovatelské knížky a miloval časopis 100+1. A díky cestopisům Zikmunda a Hanzelky mě k cestování lákala i taková maličkost jako plakát Tatry 87 z jejich první z úspěšné mise Cesta kolem světa. A co teprve, když jsem její zmenšený model dostal jako dítě. Určitě si budeš pamatovat, jaká to byla vzácnost, když se k nám po revoluci dostaly první výtisky časopisu National Geographic. Lidé si je vzájemně půjčovali zabalené v obalu jako školní sešit a střežili jako oko v hlavě. Opravdová vášeň ale začala někdy v roce 2002, kdy jsem se jako student Farmaceutické fakulty dostal do USA v programu Work&Travel. Byla to moje první cesta mimo Evropu. Půjčil jsem si peníze na letenky a dostal pracovní vízum J1, díky kterému jsem tam mohl o prázdninách pracovat, vydělat si relativně slušné peníze a následně za ně cestovat. No a od té doby jsem postupně navštívil víc než 120 států a autonomních území na všech sedmi kontinentech.

Slyšel jsem, že díky tomu máš dokonce nějaký cestovatelský titul.

Jsem členem Zeměpisného a cestovatelského sdružení, které mi nedávno udělilo titul Velmistr světových cest a údajně jsem se stal nejzcestovalejším zdokumentovaným lékárníkem v České a Slovenské republice. To však není podstatné, protože cestování není prioritně o počítání navštívených zemí a skutečně jsem je x-let ani nepočítal. Mým cílem nikdy nebylo navštívit všech 197 zemí na světě.

Takže jsi je počítal jenom kvůli tomu titulu? A máš ho na vizitkách před jménem nebo za jménem? Díval jsem se dokonce na stránku Zeměpisného a vlastivědného sdružení a rekordman má titul Supervelmistr světových cest za 416 zemí, tolik jich přeci na světě není, uvádí se 195 až 197 zemí a zhruba padesátka autonomních území.

Ani jsem nemusel počítat, už při vstupu do sdružení jsem vyplňoval speciální geografické tabulky. Ani jsem nevěděl, že se za to nějaký titul uděluje. Systém započítávání zemí je například ve srovnání s National Geographic Society značně specifický, aby se zohlednilo i určité místní členění země. Zeměpisné a vlastivědné sdružení například v USA započítává každý z 51 států. Podobně je to i s Mexikem, Argentinou, Nigérií, Venezuelou nebo Brazílií apod. a samotná Antarktida se člení na 4 zóny. Cestovatelský titul používáme jenom v rámci té komunity a já sám jsem ho z legrace použil snad jenom párkrát v životě, třeba když jsem nedávno na adresu sdružení posílal pohled z Podněsterské autonomní republiky.

Co ti cestování dává? Co ti bere?

Pro mě je cestování určitá forma životní filozofie a hluboký opakující se pozitivní zážitek hraničící se závislostí. Už při plánování cesty mě zaplaví vlna endorfinů a harmonizuje se mi dopamino-serotoninová rovnováha. Benefit poznávání nových zemí, lidí, kultur, jejich historie mi přináší obohacení, které je nesrovnatelně hodnotnější než pozemské statky. Velkou část zemí jsem navštívil s manželkou a mám obrovskou radost, že se mnou cestovatelské nadšení sdílí i starší syn. Ve svých 11 letech se mnou už navštívil asi 60 zemí na 4 kontinentech.

Jsem rád, že můžeme svobodně cestovat, ale protože je prioritou při výběru lokality i bezpečnost, není to svoboda bezbřehá. Měl jsem opakovaně možnost se vydat na cestu po zemích Západní Afriky, ale i když jsem si mohl do seznamu připsat 8 až 10 nových zemí a dostal jsem na tuto expedici velkou slevu, odmítl jsem to. Kvůli konfliktu na Blízkém východě jsem také prozatím odložil cestu po Íránu, Iráku a Kurdistánu plánovanou na podzim 2026. Teď jsem kvůli výskytu Eboly přehodnotil účast v expedici do Etiopie, Konga, Ugandy a Tanzanie plánovanou na rok 2027.

A co mi cestování bere? Především čas, který bych mohl strávit s rodinou. Snažím se to ale částečně kompenzovat společným cestováním. Minulý rok jsme společně s rodinou navštívili Japonsko a Čínu, na podzim projeli Island a rok předtím jsme udělali roadtrip po jižní Evropě. Občasně však na cestách dochází i k stresujícím situacím. V roce 2024 mě v Libanonu vyslýchali kvůli podezření, že spolupracuji s Mosadem. Pravděpodobně přišli na to, že jsem opakovaně navštívil Izrael (i když jsem to tajil) a pro jistotu taky střídám český a slovenský pas. Je však klidně možné, že na internetu našli můj článek, jak v roce 2001 jeden z mých příbuzných dostal od státu Izrael ocenění Spravedlivý mezi národy za záchranu židovské rodiny na Slovensku za druhé světové války. V té době nebyli v Libanonu téměř žádní turisté, takže měli dostatek času si mě proklepnout hned po příletu. Naště stí pro mě se tehdy vojenský konflikt týkal jen jihu Libanonu a já byl jen na severu, například v křesťanském poutním místě Annaya. To je horská vesnice s klášterem svatého Marona, kde žil a je pohřben svatý Šarbel Machlúf, známý po celém světě zázraky a uzdravující mocí. Prokázat mi to pomohly až detailní fotografie z cesty a časová osa GPS lokalizace v mobilu.

A jak ti cestování pomáhá v profesním životě?

Cestování mi dává větší rozhled a taky inspiraci, jak je možné pracovat lépe. Často se vracím k Japonsku, kde jsem navštívil minulý rok několik lékáren a byl jsem fascinován vstřícností a profesionalitou lékárníků, kteří se i přes jazykovou bariéru snažili udělat první poslední, aby vám pomohli a bylo to pro ně úplně přirozené. Skvělou inspirací je taky pozitivní přístup s upřímným úsměvem při komunikaci s pacientem, který jsem opakovaně zažil např. v Brazílii, Libanonu, Tunisu, nebo nedávno v Itálii, kde mě po vzájemném představení pozvali i za táru a chtěli se se mnou vyfotografovat jako celý team lékárny. Taky mi umožnili nafotit si komplet oficínu. Optimistická komunikace a zájem o pacienta nepochybně přináší lepší compliance a pacient se pak do lékárny rád vrací. Mnoho kolegů zná ze sociální sítě moje příspěvky o lékárnách ze všech koutů světa, od Argentiny a Arktidy přes Indii, Island a Peru až k Zimbabwe. Z profesního hlediska je zajímavé v jednotlivých zemích sledovat třeba dostupnost léků bez receptu, roli lékárníka ve společnosti, ale i úroveň lékárenské péče.
Někde je lékárník klíčová autorita, jinde spíš prodavač.

Jsem rád, že to zmiňuješ, protože jestli se nepletu, můžeme i v Časopise očekávat tvůj cestovatelský seriál o lékárnách z celého světa.

Po dohodě s panem šéfredaktorem plánujeme hned od  příštího čísla sedmidílný seriál o lékárnách na jednotlivých kontinentech, od Austrálie až po Antarktidu. Věřím, že to bude určité osvěžení obsahu našeho časopisu a že se čtenáři budou těšit na všechna pokračování. Již začínám připravovat osnovu.

Kterou ze svých cest považuješ za nejlepší, nejextrémnější nebo nejdůležitější, prostě za tu nej?

Neumím asi vybrat jenom jednu. Největším cestovatelským zážitkem asi zůstává 11denní expedice na Antarktidu, kde jsem měl kromě poznávání toho fascinujícího bílého kontinentu možnost i organizovat a odehrát mezinárodní šachový turnaj. Jeho finále se uskutečnilo na argentinské základně Almirante Brown Antarctic Base a informace o něm dokonce publikovala i Mezinárodní šachová federace FIDE. Součástí této expedice byly i doprovodné aktivity jako kayaking, horolezecké túry na ledovce, trekingové výlety na sněžnicích po pobřeží, fotografické workshopy, vyhlídkové plavby na zodiac člunech spojené s pozorováním kolonií tučňáků, ptactva a tuleňů, camping v bivacích na sněhu, ale i tzv. polar plunge –⁠ možnost dobrovolného skoku i koupání v ledovém Antarktickém oceánu. Vidět zblízka tučňáky nebo velryby v jejich přirozeném prostředí je nepopsatelná zkušenost. Úžasné vzpomínky mám na vodopády v Národním parku Canaima ve Venezuele, kde jako průvodci fungují domorodí indiáni kmene Pemón. Rád vzpomínám na cestu po Austrálii s potápěním na Velkém bariérovém útesu i na návštěvu Antelope Canyon na severu Arizony v rezervaci indiánského kmene Navahů. A když zmiňuji domorodá etnika, bylo skvělou zkušeností kempování s Tuaregy v saharské poušti na jihu Alžírska nedaleko hranic s Libyi, stejně jako čas strávený s kmenem Masajů v Keni. Nejoblíbenější destinací pro mě zatím zůstává Japonsko. Fascinuje mě svojí kulturou, životní filozofií, historií, pracovitostí a perfekcionalismem ve všech oblastech, ať už namátkou vyberu botanické zahrady, bonsaje, vlaky Shinkansen nebo elektrotechniku.

K tomuto rozhovoru jsi dodal i spoustu fotografií, ne všechny se sem vejdou, ale zaujalo mě, že máš i nějaké z ptačí perspektivy.

Zhruba šest let už na focení používám kromě zrcadlovky a mobilu i dron. Letos jsem si udělal pilotní zkoušky The Federal Aviation Administration (FAA) i pro létání s dronem v USA. Dron používám především pro natáčení videí. Postupně jsem měl možnost nasnímat videa od Arktidy v oblasti nad severním polárním kruhem) kolem finského Rovaniemi až po pobřeží u Kapského města v Jihoafrické republice. Pokoušel jsem se vzít s sebou dron i na expedici do Antarktidy, ale mezinárodní asociace IAATO mi zamítla žádost kvůli ochraně unikátního ekosystému, bezpečnosti vědeckého výzkumu a extrémním klimatickým podmínkám, kdy hrozí ztráta kontroly nad dronem.

Cestování spojené s těmito koníčky, to všechno přijde na dost peněz.

Ano a ne. Cestování znamená, že doma jezdíme téměř 20 let starou a naště stí spolehlivou Škodou Octavii 1. generace s nájezdem odpovídajícím vesmírné misi Artemis k Měsíci. Ale cestuji levně a na vlastní pěst za zlomek ceny cestovních kanceláří. Daří se mi to díky rozličným akcím leteckých společností a občas se mi podaří využít i chybně naceněné letenky tzv. error fares. Při troše ště stí a trpělivosti se dá pořídit zpáteční letenka do Peru za 7 tisíc korun, do Alžíru nebo Pákistánu za polovinu té částky a do Skandinávie klidně pod tisícovku.

Co ti dělá v životě radost? Jaké máš koníčky?

Největší radostí je moje rodina a společně vzájemné trávení času. Nejde jen o společné cesty do dalekých zemí, jsou to i „obyčejné“ výlety do přírody, návštěvy muzeí, koncertů… a taky běžné činnosti jako společná péče o zahradu, či víkendové grilování. S dětmi se věnujeme sbírání mincí a bankovek z celého světa a sbíráme i minerály a zkameněliny. Já navíc sbírám krabičky od starých především československých léků z minulého století, průmyslových i magistraliter.

S manželkou se v Praze věnujeme taky městskému včelaření, tzv. urban beekeeping. Máme úly třeba na střeše Hotelu Volcano v Centrálním parku ve Stodůlkách, ale i jinde. Med od našich včelek získal již několik významných ocenění za kvalitu, čistotu a delikátní chuť díky velké rozmanitosti flóry v dané lokalitě. Taky se už 13 let věnuji genealogickému bádání po našich předcích a dohledávání příbuzných po světě (USA, Austrálie, Kanada, Německo, Argentina, Norsko atd). Teď bloudím v matrikách ze 17. století.

Každá tvoje záliba nebo mimopracovní činnost by vydala na samostatný rozhovor, a to jsem ti ještě skočil do řeči, protože ses nadechoval k pokračování…

Chtěl jsem ještě říct, že speciální radost mi přináší „cimrmanologie“. Velmi rád chodím na představení divadla Járy Cimrmana a šířím po světě jeho stopy, letos v dubnu jsem umístil pamětní desku v domě Ernesta Hemingwaye v městečku Key West na Floridě. Bylo mi ctí, že jsem byl pozván i na oslavu 90. narozenin Zdeňka Svěráka v Žižkovském divadle Járy Cimrmana. Všem kolegům tento druh relaxace doporučuji i proto, že se ve hrách Járy Cimrmana jako důležité postavy opakovaně objevují i lékárníci, třeba magistr Šofr v mé nejoblíbenější hře Dobytí Severního pólu nebo lékárník Hoffmann ve hře Švestka.

To mi připomíná příběh krnovského lékárníka cestovatele „Špacíra“, o kterém jsi také psal na sociální síti. Když jsem to četl, myslel jsem si, že je to fikce ze zapomenutého nebo fanouškovského odkazu Járy Cimrmana.

To ne, jeho příběh je pravdivý. Krnovský lékárník Convall Spatzier byl významný vlastivědný badatel a cestovatel, který se do historie zapsal svou cestou kolem světa. Jeho odkaz je v Krnově navíc stále živý, protože z té cesty kolem světa, konkrétně z Číny, přivezl v roce 1899 semeno stromu Ginkgo biloba. A strom vypěstovaný z toho semene dodnes roste ve Vodní ulici v Krnově. Convall Spatzier na cestě navštívil desítky zemí, mezi nimi i Spojené státy americké, kde se seznámil s vynálezcem Thomasem Alvou Edisonem, u kterého nějaký čas pobýval.

Jak říkám, úplně jako Jára Cimrman. Jenže Spatzier byl kromě toho taky dobrým lékárníkem. Co ty a práce v lékárně?

Práce v lékárně mi dělá radost. A myslím to bez jakékoliv ironie a upřímně. V lékárně jsem začínal před 22 lety a po sérii různých pozic v lékárně i mimo ni jsem se do ní po letech zase vrátil. Moje kariéra se tím jako by cyklicky vrátila na začátek, ale já to vůbec nevnímám jako downgrade.

Myslíš jako degradaci předchozí kariéry? Tak mi to vysvětli.

Po škole jsem jako každý nastoupil do jedné lékárny jako lékárník asistent, pak jsem jezdil do několika lékáren jako létající lékárník v řetězci. Po atestaci jsem pro řetězec pracoval jako vedoucí lékárník a odborný zástupce lékárny; následně jako regionální manažer. Současně jsem souběžně studoval ekonomickou nástavbu na Vysoké škole ekonomie a managementu a po dokončení studia jsem pracoval jako obchodní ředitel lékáren­ského řetězce a později jako Key Account Manager ve farma­ceutické firmě. A relativně nedávno jsem se zase vrátil do lékárny za táru a od roku 2024 pracuji jako vedoucí lékárník v lékárně na ruzyňském letišti. A musím říct, že mě to baví a práce mě naplňuje. Beru naše povolání jako poslání a možnost pomáhat lidem mi přináší dobrý pocit a smysl života.

Je lékárna na letišti něčím specifická? Máš nějaké speciální školení?

Jako lékárník na letišti musím mít letištní identifikační kartu (IDC), která obsahuje podobně jako občanka nebo pas i bio­metrické údaje. Taky jsem musel udělat speciální zkoušky a než mě k nim pustili, musel mou spolehlivost ověřit Úřad pro civilní letectví. Na letišti mám obrovskou výhodu, že můžu sdílet i vlastní zkušenosti z cest od očkování do exotických destinací až po dostupnost některých léků v zahraničí. V kanceláři lékárny mám na zdi repliku vzácné mapy světa Typus Orbis Terrarum z roku 1587.

Takže jsi spojil profesi a koníček a mezi tvé pacienty a klienty patří zejména cestovatelé.

Ne všichni, ale značná část pacientů, ať už jsou to cestovatelé, turisté nebo lidi těšící se na dovolenou, má velmi podobné myšlenkové nastavení, jak se moderně říká mindset, jako já. V jiných lékárnách se asi nestává často, že byste kromě poradenství k cestovní medicíně řešili i optimalizaci cestovního itineráře z Guatemaly do Panamy.

A nějaké plány do budoucna?

Při studiu na fakultě jsem přes prázdniny jako dobrovolník vypomáhal na lůžkovém oddělení pro dlouhodobě nemocné v Nemocnici milosrdných bratrů v Bratislavě. A když se mě na plány ptáš zrovna ty, úplně přirozeně mě napadá, že bych se v budoucnosti, až děti odrostou, nebránil účastnit se nějaké charitativní nebo humanitární zdravotnické mise v zahraničí. Pro to bych snad našel pochopení i u manželky. Je taky lékárnice a pra­covala několik let v Nemocnici sester Karla Boromejského na Malé straně v Praze. Pokud se dožiji důchodu, láká mě myšlenka napsat knihu cestovatelských vzpomínek. Budu k tomu muset najít šikovného editora, protože na psaní zrovna nemám talent. Ale už mám pracovní název „Lékárník na cestách po světě“.

Co si myslíš o lékárnickém sebevědomí? Jací jsou farmaceuti v tomto smyslu? Zvenku to vypadá, že je mezi lékárníky hodně introvertů, kteří jsou rádi zalezlí v koutech laboratoří nebo lékáren a na rozdíl od mnohých lékařů se jim příčí nějaké velké sebeprosazování?

Slovní spojení lékárnické sebevědomí mi zní do značné míry jako oxymóron, a to nejen v kontextu veřejné publicity. Jsem z toho smutný. Bohužel právě proto se lékárenství v České republice i na Slovensku dostalo do pozice, v jaké v současnosti je. Protože nejsme jednotní a současně si velmi často dostatečně nevážíme ani své práce ani našeho postavení, neváží si nás a naší práce ani značná část pacientů a tím i velká část společnosti. Přitom za Rakousko-Uherské monarchie i za první Československé republiky patřila profese lékárníka mezi nejváženější povolání (farář, doktor, učitel a apatykář…).

Značnou roli v oslabení našeho povolání přirozeně sehrál i vývoj farmacie od IVLP k HVLP, ale velmi se na tom podepsala právě i naše nejednotnost, nezájem o dění, neschopnost se prosadit a vybojovat si lepší pozici v zdravotnickém systému země, jako se to prostřednictvím České stomatologické komory povedlo zubařům. Je pravda, že mezi farmaceuty je hodně introvertů. Náš obor k tomu možná i přirozeně tíhne, protože je postavený na přesnosti, analytickém myšlení, zodpovědnosti. To nejsou vlastnosti, které by automaticky vedly k výraznému sebeprosazování. Na druhou stranu si myslím, že je škoda, když se naše odbornost takhle schovává. Lékárník má potenciál být mnohem viditelnější součástí zdravotního systému.

Souhlasím, lékárníci potřebují podporu veřejnosti pro naplnění plánů na rozvoj oboru a růst kompetencí a měli by být vidět a slyšet na všech úrovních společnosti. Je něco na co by se měli ve veřejném prostoru zaměřit?

V současnosti mám značné obavy ze zásilkového výdeje léků na recept. Vidím, jak po revoluci dopadla liberalizace domácího lékárenského trhu a zároveň samozřejmě vnímám i dopady, které pro lékárenství znamenalo zavedení distančního výdeje Rx léčiv například v USA. Teď je nesmírně důležité, aby u nás byla nastavena přesná a přísná pravidla, která nebude možné obcházet. Klíčové je, abychom jednali v úplné shodě, bez ohledu na to, jestli se jedná o lékárníky nezávislých, řetězcových nebo nemocničních lékáren. Nemůže to být pasivní postoj. Nesmí to být v duchu památného výroku Járy Cimrmana: „Můžeme o tom vést spory, můžeme s tím nesouhlasit, ale to je asi tak všechno, co se s tím dá dělat.“

A kdybys měl taková pravidla vyjmenovat, jaká by to měla být?

I když se z ekonomického hlediska považuji za liberála, v lé­ká­renství jsem konzervativním zastáncem nejenom jednotných doplatků za regulované léky, ale taky důležitosti ochrany trhu, ať už mluvíme o velikosti spádové oblasti pro otevření nové lékárny, podpoře venkovských lékáren nebo o vyšším finančním ohodnocení farmaceutických služeb ze strany Ministerstva zdravotnictví, respektive zdravotních pojišťoven. Paradoxně mám pocit, že čím vyspělejší země, tím méněcennější pozici lékárník má, a není to dáno jenom nedostatkem lékařů v zemích třetího světa, kde lékárník velmi často supluje právě lékařskou péči. V značné míře je to dáno komercionalizací lékáren ve stylu drugstore. Na výraz „retail“ jsem ve spojitosti s lékárenskou službou alergický, protože tím lékárna ztrácí pozici zdravotnického zařízení a stává se běžným obchodem, kterým není a nesmí být. Jako hrozbu vnímám i testování a zavádění výdejních automatů v lékárnách s podporou AI a možnost expedice Rx léků po načtení QR kódu receptu.

Viděl jsi něco takového ve světě?

Viděl a dokonce tam, kde bych to rozhodně nečekal.
Vidět výdejní automat na léky v Argentině pro mě rozhodně bylo velké překvapení. Mám radost, že aspoň tento negativní trend devalvace našeho oboru částečně zpomalily nové programy na podporu péče o zdraví pacienta v lékárnách, ať už jde o odborné poradenství v oblasti interakcí nebo kontraindikací medikace, při odvykání od kouření, hubnutí a zdravého životního stylu, měření krevního tlaku; hladiny glykémie, cholesterolu, kyseliny močové a podobně.

A co by sis v tomhle směru přál do budoucna?

Bylo by úžasné, pokud by se povedlo efektivně využít vlnu většího zájmu pacientů o vlastní zdraví, značného rozvoje testů pro samodiagnostiku a taky moderního trendu longevity. Mým přáním je, aby lékárny mohly opět soutěžit kvalitou svých služeb a ne slevami. Myslím, že by pomohlo více komunikace směrem ven, k pacientům i k ostatním zdravotníkům. Pozitivně vnímám otevřenou diskusi k možnosti zavedení očkování v lékárnách. Když jsem byl minulý rok v Kostarice navštívit místní kolegy, zrovna si v lékárně pacientka vyzvedávala antimalarika a další léky na nějakou expedici do Afriky a po jejich vydání jí lékárník ve speciální místnosti za tárou aplikoval vakcínu proti žluté zimnici.

Klíčové je ukázat, že lékárník není „poslední článek řetězce“, ale plnohodnotný partner lékařů. Takže sobě i všem kolegyním a kolegům přeji lepší lékárenské časy a více odvahy a optimismu.

S PharmDr. Matejem Hroncem, MBA, si v lékárně Benu na Letišti Václava Havla povídal    Stanislav Havlíček