Kosmetika, přírodní kosmetika, bio a certifikovaná kosmetika, dekorativní, vlasová, tělová kosmetika a v neposlední řadě dermokosmetika představují sortiment, který už dávno není výsadou pouze drogerií. Současná lékárna je centrem nejen lékárenské péče, ale i místem, kde se čím dál častěji objevují specializované dermokoutky. Článek shrnuje některé aspekty kosmetických přípravků prodávaných v lékárnách.
Kosmetická péče úzce souvisí s péčí dermatologickou a hranice mezi nimi je pro laiky i odborníky mnohdy nerozlišitelná. Legislativa definuje kosmetický přípravek jako jakoukoliv látku nebo směs určenou pro styk s vnějšími částmi lidského těla (pokožkou, vlasovým systémem, nehty, rty, vnějšími pohlavními orgány) nebo se zuby a sliznicemi ústní dutiny. Používá se výhradně nebo převážně za účelem jejich čištění, parfemace, změny vzhledu, ochrany, udržování v dobrém stavu nebo úpravy tělesných pachů.
I když jsou kosmetické prostředky jednou z nejvíce regulovaných komodit v Evropské unii, vlastní definice dermatokosmetiky neexistuje, stejně jako vysvětlení pojmu lékařská kosmetika a dalších. V literatuře a na webových stránkách výrobců lze proto nalézt i označení dermaceuticals, skinceuticals nebo cosmeceuticals.
Z právního hlediska se léčebné účinky mohou přisuzovat výhradně hromadně vyráběným nebo individuálně připravovaným léčivým přípravkům, což je spojeno se značnými požadavky a nároky na kvalitu, bezpečnost a účinnost. Označení lékařská kosmetika či odkaz na dermatologickou specializaci v případě dermatokosmetiky může vést k mylným očekáváním pacienta a doporučení tohoto sortimentu farmaceutem k léčbě jako postup non lege artis.
Základní povinnosti výrobců kosmetických přípravků jsou stanoveny v čl. 5 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1223/2009, o kosmetických přípravcích. Z tohoto nařízení také mimo jiné vyplývá, že při označování, dodávání na trh a propagaci kosmetických přípravků nesmějí být používány texty, názvy, ochranné známky, vyobrazení ani názorné či jiné znaky, které by těmto přípravkům přisuzovaly vlastnosti nebo funkce, jež nemají. Uvedení kosmetického přípravku na trh podléhá pouze notifikační povinnosti.
Na druhou stranu existují látky s prověřenými terapeutickými účinky, které jsou obsaženy jak v léčivých, tak v kosmetických přípravcích. Příkladem může být močovina, využívaná jako součást dermatologik k léčbě pruritu a suchosti kůže u atopické dermatitidy. Ze stejných důvodů je obsažena ve speciálních řadách kosmetických produktů a doporučována pro každodenní ošetřování suché pokožky.
Nezávisle na evropské legislativě, jež se věnuje regulaci bezpečnosti, existují nadnárodní a národní autority a společnosti, jež určují standardy pro kosmetiku označovanou jako přírodní a bio. V České republice se původem a hodnocením složek v kosmetice zabývá společnost KEZ, o. p. s., (Kontrola ekologického zemědělství). Jako jediná česká organizace může udělovat produktům označení CPK (certifikovaná přírodní kosmetika) a CPK Bio (certifikovaná přírodní biokosmetika).
Není pochyb o tom, že dermatologická kosmetika může vhodně doplňovat klasickou medicínu a rozšiřovat možnosti tradiční kosmetiky v péči o pokožku. Farmaceutické firmy a lékárníci si uvědomují potřeby klientů i pacientů a rozšiřují nabídku sortimentu a poradenství. Je však třeba umět v rámci prodejních kompetencí rozlišit preventivní účinek kosmetických preparátů pro udržování stavu více či méně zdravé kůže a situaci, kdy je vhodné doporučit pacientovi odbornou lékařskou péči.
(zemt)
Zdroje:
1. Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1223/2009 ze dne 30. listopadu 2009 o kosmetických přípravcích. Dostupné na: https://eur-lex.europa.eu/legal-content/CS/ALL/?uri=celex:32009R1223.
2. Horák P. Volně prodejné přípravky v dermatologii. Kosmetika, nebo léky? Dermatologie pro praxi 2011; 5 (3): 164–166.
3. Biokosmetika. Kontrola ekologického zemědělství. Dostupné z: www.kez.cz/prirodni-a-bio-kosmetika.
