Přípravky s obsahem nesteroidních protizánětlivých léčiv (NSAIDs) zaznamenaly v posledních dekádách prudký technologický vývoj. Nové lékové formy pomohly zlepšit bezpečnostní profil léčiv, modifikován byl nástup účinku, biologická dostupnost i účinnost.
Nejčastěji preskribovaným nesteroidním antirevmatikem v celosvětovém měřítku je diklofenak. Na trh byl zaváděn v 70. letech 20. století a další vývoj přípravků s jeho obsahem je ilustrativním příkladem pokroku farmaceutické technologie.
Historie nesteroidních antirevmatik začíná u vrbové kůry, jejíž aktivní látka salicin se metabolizuje na kyselinu salicylovou. Ta byla na konci 19. století velmi populárním léčivem. Měla ovšem nepříjemnou chuť a silně dráždila žaludeční sliznici, proto byl vyvinut šetrnější derivát − kyselina acetylsalicylová. Na přelomu století byla patentována a tím začala moderní historie NSAIDs.
Na začátku 50. let se vývoj znovu rozhýbal. Byl vyvinut fenylbutazon, první nesalicylátová látka ze skupiny NSAIDs, a indomethacin. Také byl objeven biochemický princip zánětu a začaly vznikat další látky, např. ibuprofen a fenamáty. Diklofenak byl syntetizován v roce 1973 a nedlouho poté byl uveden na trh, avšak jeho vývoj se nezastavil. Retardované formy diklofenaku sodného byly vyvíjeny za účelem zvýšení bezpečnosti a pohodlí při léčbě chronické bolesti. Naproti tomu diklofenak draselný má rychlý nástup účinku, a proto byl preferován pro výrobu perorálních lékových forem s okamžitým uvolňováním, např. tablet, želatinových kapslí s tekutým obsahem a prášku pro přípravu perorálního roztoku.
Příchod topických přípravků s diklofenakem umožnil léčbu bolesti a zánětu s minimalizací systémové absorpce. Tím je dosaženo minimálního rizika nežádoucích účinků spojených s podáváním systémových NSAIDs. Ve formě organické kyseliny je diklofenak lipofilní, jeho soli jsou rozpustné ve vodě při neutrálním pH. Díky těmto vlastnostem proniká přes buněčné membrány včetně synoviální membrány a kůže.
Topicky podané NSAIDs obvykle dosahují jen 3−5% systémové absorpce systémově podaných přípravků, přesto jsou intersticiální koncentrace ve svalové tkáni při topické léčbě vyšší. Topické přípravky s diklofenakem sodným mají prokazatelně vyšší účinek než placebo, v některých studiích srovnatelný s perorálním podáním.
Jejich dlouhodobá bezpečnost je velmi dobrá, nejčastější nežádoucí účinky jsou suchost kůže a kontaktní dermatitida. Výskyt gastrointestinálních nežádoucích účinků je významně nižší než při užívání perorálních forem.
Epolaminová sůl diklofenaku má detergenční vlastnosti, což dále usnadňuje penetraci přes pokožku. Ve studiích se náplasti s diklofenak epolaminem ukázaly jako účinné, bezpečné a dobře tolerované. Jsou indikovány pro stavy s akutní bolestivostí, jako jsou distorze či kontuze.
Topicky aplikované NSAIDs jsou vhodné pro léčbu akutní bolesti následkem poranění nebo u osteoartrózy, kde je možná lokální aplikace gelu či roztoku. Na druhé straně se nehodí pro léčbu onemocnění, která postihují více kloubů, jež mohou být obtížněji dostupné, a k jejichž léčbě je vhodnější systémový přístup.
(pez)
Zdroj: Altman R., Bosch B., Brune K. et al. Advances in NSAID development: evolution of diclofenac products using pharmaceutical technology. Drugs 2015; 75 (8): 859−877, doi: 10.1007/s40265-015-0392-z.
