Za svobodu se musí bojovat

Přiznám se, že by mě ještě před několika měsíci nenapadlo, co bude hlavním tématem březnového úvodníku. Ve druhé polovině února se mé obavy o osud svobodné Ukrajiny a jejích obyvatel začaly naplňovat v souvislosti s vyjádřeními některých politiků a bezpečnostních analytiků. Přesto jsem si ani v nejhorším snu nedokázal představit rozsah toho, co se stalo ve čtvrtek 24. února 2022 a pokračuje v době, kdy píši tento text.

Mgr. Aleš KREBS, Ph.D., prezident ČLnK

Nedokážu najít dostatečně výstižná slova pro brutální a vražednou invazi ruských vojsk na území svrchovaného státu Ukrajiny. Z průběžných zpráv médií i lidí přímo z míst bojů je zřejmé, že ruští vojáci páchají válečné zločiny, útočí na civilní cíle, vraždí děti, napadají uprchlíky i zdravotnická zařízení. Zcela bezohledně a cíleně. Jakákoliv bagatelizace nebo relativizace takových zločinů je naprosto nepřijatelná, neomluvitelná.

Nikdo z nás nedokáže přesně předpovědět události příštích dní, ani do doby vydání tohoto čísla časopisu. Mohu-li však krátce připomenout posledních zhruba deset dní u nás, pak je úžasné vidět, jak velká míra solidarity a odhodlání se zvedla. Mezi většinou politiků i občanů. Snaha pomoci okamžitě zaplavila prakticky celou republiku, zpočátku v ne úplně koordinované podobě, zejména co se způsobu pomoci týká. Jakkoliv se ihned zapojily renomované humanitární organizace a informovaly veřejnost o konkrétních formách a způsobech, kterými mohou občané pomáhat.

Také proto jsme se, s ohledem na administrativní náročnost a pro nás ne příliš operativní řešení, rozhodli namísto organizace vlastní lékárnické sbírky doporučit členům, aby finančně podpořili konkrétní požadavky na pomoc prostřednictvím humanitárních organizací nebo přímo na Velvyslanectví Ukrajiny v ČR. Hned od prvních dnů invaze jsme konzultovali s Ministerstvem zdravotnictví a VZP způsob úhrady zdravotní péče uprchlíkům z Ukrajiny na našem území a řešení humanitární pomoci formou léčivých přípravků, zejména s ohledem na léky sbírané od občanů a nutnost zajištění jejich bezpečného skladování a přepravy. Průběžně jsme také řešili dotazy na způsob zajištění materiální pomoci pomocí léků a zdravotnického materiálu, dotazy nejenom od členů Komory a provozovatelů lékáren, ale také od dalších organizací, které materiálové sbírky organizovaly.

Kromě finančních a materiálních příspěvků celá řada z vás pomáhala a pomáhá s dopravou nebo ubytováním uprchlíků, angažuje se prostřednictvím dalších organizací. Všem, kteří jste se jakoukoliv formou zapojili, a ještě zapojíte do pomoci Ukrajině, z celého srdce děkuji a rád tlumočím poděkování od našich kolegyň a kolegů z Ukrajiny. Mezi členy Komory jich máme více než dvě desítky. Bezprostředně po začátku invaze se mi povedlo naprostou většinu z nich telefonicky kontaktovat, vyjádřit jim naši podporu a nabídnout pomoc Komory.

Považuji za zásadní, aby věděli, že za nimi stojíme a jsme připraveni jim pomoci, že mají svou organizaci v ČR a mohou se na ni kdykoliv obrátit. Ani oni sami rozhodně nesedí se založenýma rukama a snaží se mnoha různými způsoby pomáhat, materiálně, organizačně, překládáním textů. Jsou velmi silní a odhodlaní. To nejdůležitější, nejvážnější, co se prolínalo mnoha hovory, byly obavy o jejich rodiny a přátele, kteří jsou na Ukrajině, někdy v místech, kde probíhají skutečně brutální zásahy ruské okupační armády. Je to nepopsatelné, nesdělitelné. Není dne, abych na ně nemyslel.

Povolání lékárníka je povoláním svobodným, obdobně jako celá řada dalších profesí, zastřešených stavovskými komorami. Skutečná svoboda, včetně svobody výkonu zmíněných povolání, byla vždy potlačována totalitními, diktátorskými či jinými podobnými režimy. Historie našich zemí o tom svědčí zcela jasně. Mimo jiné také historie spojená se Sovětským svazem a mnohaletou okupací naší země. Přestože mnozí z nás nezažili události roku 1968, zůstávají navždy mementem. Už jen proto, kdyby pro nic jiného, nemůžeme zůstat nečinně přihlížet událostem nedaleko našich hranic. Sám jsem velmi zvědavý, jak dlouho a v jaké míře vydrží tak velká míra solidarity, jak se mnozí dokáží vyrovnat s výrazně sníženým vlastním komfortem a zda aspoň část z něj dokážeme obětovat ve prospěch svobody, své i ostatních.

Neměli bychom se vracet ke strkání hlavy do písku, což je přesně to, co se diktátorům putinovského střihu a ruské páté koloně v ČR hodí. Zdá se, že už to konečně došlo i evropským a světovým politikům, firmám nebo sportovním organizacím. Bude to náročné a pravděpodobně i velmi dlouhé, ale musíme vydržet. Naše uskromnění se v důsledku změn našich priorit je a bude v porovnání s hrůzami na Ukrajině naprosto nicotné.

V hlavě mi zní i otázky směřující k budoucnosti, k tomu, co mohu kromě nepřímé finanční pomoci jako občan udělat, abych nepodporoval ruský nebo jakýkoliv jiný režim obdobného střihu. Stejně jako jsem ze svého života dokázal zcela vytěsnit jeden obchodní řetězec, před jehož reklamními panely začaly při jeho vstupu na náš trh mizet stromy, zboží některých firem či států, nad jejichž aktivitami jsem nedokázal mávnout rukou, hledám logicky způsob i v tomto případě. Přiznávám, že moc možností není, protože naprostá většina toho, co nás obklopuje, je z jiných zemí. Ale něco se určitě najde, když už i politici otevřeně varují před energetickou závislostí.

Ještě jednou vám všem upřímně děkuji za pomoc Ukrajině a jejím obyvatelům. Potřebují ji nyní a nepochybně ji budou ještě nějakou dobu potřebovat. Proto je důležité, abychom ve svém úsilí nepolevili ani v dalších měsících. Hájíme i svoji vlastní svobodu.