Editorial

Přesně před dvěma lety jsem v editorialu psal o statečných lékárnících, svádějících bez patřičného vybavení urputný boj s covidem. Srovnával jsem s válkou, východní frontou, psal jsem o důležitosti „lidí, kteří jsou ochotni a schopni se plazit po bojišti“. Když to teď po sobě čtu, mrazí mě. Skutečné bojiště máme za humny a je těžké myslet na cokoliv jiného.

Jako dítě a dospívající jsem cestou do školy potkával ruské vojáky i nekonečné kolony jejich techniky. Moji spolužačku ze základní školy několik sovětských vojáků znásilnilo a přivedlo do jiného stavu. Pamatuju si, jak se to ve třídě řešilo a ona pak už nikdy nepřišla. V roce 1991 jsem jako parlamentní zpravodaj Lidových novin velmi intenzivně sledoval odchod okupačních vojsk z naší země. „My musíme zůstat přáteli, i kdyby snad někdo nechtěl!!!“ Hřímal tehdy jeden sovětský generál. Možná i díky těmto zkušenostem jsem měl pořád za krkem zvláštní pocit, že co se stalo jednou, může se stát i podruhé, a že ani zimní spánek medvěda netrvá věčně. Poslední dny ukázaly, že se konec dějin nekoná. Nekončí ale ani české lékárenství a, jak doufám, ani náš časopis. Už dlouho na jeho stránkách zdůrazňujeme, že lékárna musí, coby zdravotnické zařízení první linie, umět fungovat bez internetu, dokonce i bez elektřiny. Je krátkozraké si myslet, že chvíle, kdy to bude potřeba, už nikdy nepřijdou. Přijdou. Lékárníci prokázali, že jsou osobně připraveni na nejhorší alternativy. Zasloužili by si výrazně větší důvěru státu, pojišťoven, SÚKL a dalších. Oni se budou plazit po bojišti, stát tváří v tvář zraněným a měli by mít možnost pomáhat za všech okolností. Ve válkách se vše zrychluje, rychleji přicházejí špatné i dobré zprávy, rychleji dochází ke špatným i dobrým změnám. Uvnitř čísla přinášíme rozhovor s ministrem zdravotnictví Vlasti­milem Válkem. On sám mluví o mnoha potřebných změnách. Rozloučím se jednou z nich: „Být představitelem lékárnické komory… velmi bych bojoval proti tomu, aby byli lékárníci nuceni vlastníky lékáren k různým ›prodejním taktikám‹…“

Dobré počtení přeji. Ale hlavně: Míru zdar! Ještě nedávno by nám takový pozdrav přišel asi dost legrační. I to je změna.

Zdeněk POKORNÝ