Má svědomí právo se proti něčemu vyhrazovat?

Objeví-li se polemika ohledně výhrady svědomí, napadá mě spousta otázek, které bych ráda položila odpůrcům. 
A ráda bych si poslechla také jejich odpovědi.

Třeba proč se použití výhrady svědomí jeví tolika lidem jako neprofesionální? Nebo proč to obvykle vypadá, že výhradu svědomí uplatňují jen lidé s nějakým náboženským přesvědčením nebo (amorfním a potenciálně podivným) světonázorem? To v lepším případě. Jindy se zdá, že je přisuzována jen pánbíčkářům a tmářům z římskokatolické církve. Copak je svědomí jen pro věřící lidi? Svědomí přece aspoň někdy hryzalo každého člověka. Nebo odpůrci výhrady svědomí nemají svědomí? A co to vůbec je svědomí? Na tyto otázky zde hledám odpověď i já. Ano, jsem zastánkyní výhrady svědomí, a právě proto chci hledat odpovědi především na nekonfesním poli.

Jsou i otázky, které jdou blíž ke konkrétním problémům: Je početí dítěte a těhotenství nemoc? Užití (postkoitální) antikoncepce se vejde do zákona o léčivech jen proto, že kromě prevence a léčení se léčiva používají i k ovlivnění fyziologických funkcí. Do těchto odpovědí se nyní nechci pouštět.

Pojem svědomí

Definovat svědomí se pokouší různé vědní obory, 
například:

• filosofie (mlčenlivé volání – Heideger; praktický rozum  a hlas vnitřního soudu – Kant)
• sociologie (vnitřní mravní regulativ člověka, způsobilost jedince provádět sebekontrolu, samostatně formulovat mravní povinnosti (především vlastní) a provádět sebehodnocení vlastních činů – sociologická encyklopedie)
• psychologie (mravní vědomí, schopnost sebereflexe a schopnost rozeznat dobré od zlého a následně podle toho jednat – wikipedie, diplomová práce Výhrada svědomí ve zdravotnictví)
• teologie (katolická – vnitřní hlas, odkrývající člověku zákon, který si člověk sám neukládá, který ale musí poslouchat; jeho hlas člověka vybízí, aby miloval a konal dobro a vyhýbal se zlu – katechismus)

Definici svědomí nenacházíme v právních předpisech. 
V Listině základních práv a svobod je zaručena svoboda svědomí. Pojem svědomí zde definován není. Svědomí patří k vnitřní výbavě osoby. Formuje se na základě mravních zásad, jež se přenáší do nitra jedince skrze jeho myšlení. Svoboda svědomí se může uplatnit projevením našeho myšlení – v této situaci nás chrání svoboda projevu. Nebo odkryjeme-li výčitky svědomí spojené s náboženstvím – a měla by nás ochránit svoboda náboženského vyznání (diplomová práce Výhrada svědomí ve zdravotnictví).

Dále jsem o svědomí na wikipedii našla tyto informace: Svědomí navazuje na schopnost sebereflexe člověka a je atributem lidské osoby. Svědomí je kontrolní instance, která zajišťuje integritu osoby a soulad jejího jednání v životě. Své svědomí nemá člověk v ruce a nemůže s ním disponovat. Svědomitý člověk cítí, že jej svědomí často vede k tomu, aby odsoudil své minulé jednání nebo ho nabádá, aby něco neudělal, i když se mu chce. Svědomitý člověk vnímá, co je dobré nebo zlé nejen z pohledu vlastního zájmu.

Výhrada svědomí 

Výhrada svědomí je koncept umožňující řešit závažné konflikty svědomí. Jde o možnost odmítnout udělat něco, k čemu by byl nějak právně zavázán, pokud je to v rozporu s jeho svědomím (svoboda projevu) nebo s morálním učením náboženství, které vyznává (svoboda náboženská), a to, aniž by za to byl postihnut. V systémech mnoha států se uplatňuje hlavně v oblasti vojenské služby a medicínské praxe (wikipedie; diplomová práce Výhrada svědomí ve zdravotnictví).

Chápu, že výhrady lékárníka vůči hormonální či postkoitální antikoncepci nemusí někomu připadat jako závažný problém. A to je právě ono. Svědomí je vnitřní hlas, proto není právně definován.

Uplatnění výhrady svědomí u výdeje hormonální antikoncepce nevnímám jako neprofesionální. To, co o ní ze své profese vím, mi stačí, abych ji nepovažovala za nejlepší způsob plánování rodičovství. Kolik endokrinních disruptorů se díky ní dostane do životního prostředí, kolika ženám ublíží na zdraví. Pokud navíc vnímáte čerstvě počaté dítě jako člověka, kterému jde o život… Navíc existují jiné, šetrnější, i když třeba namáhavější, způsoby plánování rodičovství. Při uplatnění výhrady svědomí tedy nejde o můj zájem, ale o to, že mi svědomí nedá, abych takový „sajrajt“, pardon toto léčivo, vydávala bez uzardění a bez výčitek svědomí.

Na závěr ocituji aforismus Stanislawa Jerzyho Lece:
„Měl čisté svědomí. Nikdy ho nepoužíval.“
(poeta.cz)

Tento text není vědeckým ani vyčerpávajícím pojednáním. Důležitým zdrojem informací mi byla hlavně diplomová práce Andrei Nedůchalové Výhrada svědomí ve zdravotnictví (právnická fakulta UP Olomouc, 2018), zajímavý byl rovněž text Adama Doležala Výhrada svědomí – ano či ne? (zdravotnickepravo.info).

Děkuji též svému manželovi J. Dudovi za podporu a otevřenou diskusi nad tímto tématem.
Mgr. et Mgr. Vlaďka Dudová