Strach a hnus

Zní to jako scénář k lacinému a nepříliš originálnímu hollywood­skému filmu. Považte. Píší se 50. léta 20. století a stár­noucí, kdysi slavný spisovatel prožívá souběh osobní a tvůrčí krize. Žije sice na dohled od filmových studií ve slunné jižní Kalifornii a je doživotně velmi dobře zajištěn, ale tím pozitiva končí. Je Brit a do USA se přestěhoval už před válkou, přesto mu Spojené státy odmítají udělit občanství. Poslední román mu vyšel před nějakými šesti, sedmi lety v roce 1946 a byl to propadák. Do toho mu manželka onemocněla rakovinou a prognóza je nepříznivá. Navíc čím dál více sílí podezřívavé hlasy, které zdůrazňují, jak často anglofonní nacistická pro­paganda zneužívala jeho dílo, a nepřímo ho obviňují, když ne ze sympatií k nacismu, tak aspoň z antisemitských myšlenek. Také proto nemůže prorazit jako hollywoodský scénárista. 

Náš hrdina se rozhodne svoje krize řešit jediným způsobem, ­který umí, psaním. Opráší námět na knihu, který před válkou ­zamítl jako příliš kontroverzní, reportáž z duše člověka pod vlivem psychedelik. Nejdřív s nimi experimentuje sám, ale nevede se mu. Brzy mu dojde, že pro vytvoření smysluplného díla potřebuje asistenci školeného lékaře. A přeje mu ště stí. Náhodou se dozví, že jeho dávný známý z britských nejvyšších společenských kruhů je dnes slavným psychiatrem působícím v USA, dokonce relativně nedaleko v Novém Mexiku. A co víc, je specialistou právě na psychedelika. Spisovatel mu píše dopisy, navštěvuje ho na lékařských kongresech. Diskutují spolu, občas se i hádají. Nakonec spisovatel psychiatra přesvědčí, aby u experimentu asistoval. 

V neděli 3. května 1953 v 11:00 podá psychiatr spisovateli v jeho domě v Západním Hollywoodu 0,4 g chemicky čistého meskalinu a po příštích dvanáct hodin ho sleduje. Pouští mu vážnou hudbu. Čte mu poezii. Vydá se s ním na krátkou procházku po hollywoodských vršcích. Později experiment zpracuje jako kazuistiku, která se zařadí mezi nejčtenější kazuistiky svého oboru vůbec. Možná i proto, že spisovatel napíše onu původně zamýšlenou reportáž, která se takřka v okamžiku jejího vydání stane skandální, zakazovanou, ale nádavkem také kultovní knihou. Ostatně právě z této knihy pochází dodnes používaný anglický termín „trip“ ve významu stavu po požití halucinogenu či omamné a psychotropní látky. Kniha se stane výchozím bodem pro nastupující beatnickou generaci spisovatelů, zásadně ovlivní následující generaci hippies a podle titulu knihy bude pojmenována jedna z kultovních hudebních skupin definujících kulturu hippies. Spisovatel znovu vystoupá na literární piedestal, na kterém zůstane až do své smrti v roce 1969. 

Zde by film nejspíš končil. Smrtí hlavního hrdiny a závěrečnými titulky s dovětkem „natočeno podle skutečné události“. Náš příběh ale teprve začíná. Pokud jste to zatím nepoznali, ve skutečném světě byl spisovatelem Aldous Huxley, kniha se jmenuje Brány vnímání (anglicky The Doors of Perception) a kultovní kapela si pro vlastní pojmenování vypůjčila jeho část. Ano, šlo o slavné The Doors. Pro pokračování příběhu je ale důležitý zejména ten psychiatr. Jmenoval se Humphry Osmond a kromě výše popsané epizody se tento velikán v historii psychiatrie proslavil adrenochromovou hypotézou schizofrenie. 

Osmond se totiž ke studiu účinků meskalinu na lidskou psyché dostal oklikou přes studium psychóz. Od první syntézy LSD Albertem Hoffmannem v roce 1938 si psychiatři začali všímat, že některé příznaky vlivu psychedelik nápadně připomínají příznaky psychóz, zejména schizofrenie. A to byl jen krůček k hle­­dání „endopsychedelika“, hypotetické biogenní molekuly, způsobující dlouhodobé psychotické stavy. Hypotézu endopsychedelik převzal kanadský psychiatr a Osmondův letitý spolupracovník Abram Hoffer, který poukázal na nápadnou podobnost struktury (nor)adrenalinu a tehdy známého halucinogenu meskalinu. Na jejich obranu dlužno podotknout, že adrenalin a noradrenalin (který byl tou dobou považován spíše za meta­bolit adrenalinu) byly v té době jediné známé a fyziologicky prozkoumané biogenní monoaminy (serotonin byl z krevního séra izolován až v roce 1948, dopamin byl v lidském mozku nalezen až roku 1957, tři roky po vydání knihy Brány vnímání a rok po publikování adrenochromové hypotézy. Právě Hoffer a Osmond považovali adrenalin a noradrenalin za žhavé kandidáty na endopsychedelika a systematicky studovali jejich hladiny (v krvi a likvoru) u pacientů s psychózou. Ukázalo se ale, že ani psychotická epizoda ani pozitivní diagnóza psychózy nejsou statisticky významnými faktory ovlivňujícími jakoukoli koncentraci adrenalinu.

Zkoumali dál a našli dobrého kandidáta na endopsychedelikum: adrenochrom (a s ním i alternativní oxidační produkt adrenolutin). Produkt neenzymatické oxidace adrenalinu byl měřen ve zvýšených hladinách u pacientů prožívajících psychózu, nebo u pacientů krátce po psychotické epizodě. Adrenochromová hypotéza schizofrenie byla na světě. Z dnešního pohledu se jeví očividné, že korelace mezi psychotickou epizodou a přítomností adrenochromu je spíše opačná. Psychotická epizoda, zvláště pak paranoidního charakteru, nepochybně a často vede ke strachu či hněvu, tedy emocionálním reakcím spojeným se zvýšeným vyplavováním adrenalinu. Při jeho vysoké hladině přestanou monoaminooxidázy, primární metabolizátory adrenalinu, stíhat jeho zpracování a přebytečný adrenalin v přítomnosti železitých iontů v krvi neenzymaticky oxiduje na adrenochrom (a adrenolutin). Zahrnuti luxusem současných znalostí o chemii a metabolismu monoaminů se snadno dávají knížecí rady kolegům, kteří pracovali s úplně jinou znalostní bází.

A jak to souvisí s Aldousem Huxleym? Nikdo pořádně neví. Humphry Osmond v 60. letech několikrát připustil, že s ním o adrenochromové hypotéze mluvil. Ostatně poprvé s Hofferem tuto hypotézu publikovali v roce 1956, dva roky po vydání knihy Brány vnímání. Nádavkem ovšem dodával, že ji spisovatel nejspíš špatně pochopil. Pravdou zůstává, že se v Branách vnímání nachází odstaveček popisující nejúčinnější psychedelickou drogu všech dob „řádově účinnější než meskalin“ – adrenochrom. Přes všechna později učiněná mírnící vyjádření vypustila tato zdánlivě nepatrná část knihy džina z lahve. V uměleckém prostředí se začalo o adrenochromu „drbat“ jako o úžasném halucinogenu. Kdekdo se toho chytil. A samozřejmě netrvalo dlouho a začaly kolovat „zaručené“ příběhy lidí, kteří měli tu výsadu adrenochrom užít. Co bylo zajímavější, žádná vláda žádné země se neměla k tomu adrenochrom (na rozdíl od jiných, méně ­nebezpečně vnímaných látek) zakazovat. Pověst „tajné“ drogy určené jen pro vybrané elity byla na světě. A rostla. 

Už roku 1962 si Anthony Burgess, další britský spisovatel, „vypůjčil“ adrenochrom (v jeho slangovém podání drenokrom, v některých překladech hňácp) jako klíčovou složku mléka říznutého drogami –moloka, kterým se jeho postavy posilňovaly, když vyrážely na násilnické výpravy v novele Mechanický pomeranč. A pak, v roce 1971 vydal Hunter S. Thompson knihu Strach a hnus v Las Vegas, kde je adrenochrom popisován jako vrcholná droga opulentního několikadenního drogového večírku dvou hlavních postav. Shodou okolností uvedl ve stejném roce Stanley Kubrick do kin zfilmovaný Mechanický pomeranč. Dlužno podotknout, že knihy „Brány vnímání“ i „Strach a hnus v Las Vegas“ nesou silně autobiografické prvky, což pověsti adrenochromu vždy jen přidávalo. Realita adrenochromu je ale poněkud prozaičtější, než se vyčte z beletristických příběhů. 

Ano, adrenochrom je mírně neurotoxická látka. Místo halucinací a psychóz však způsobuje spíše nespecifické (často periferní) neurologické příznaky – závrať, nauzeu, generalizované svědění, tinnitus, třes a někdy i neklid či nespavost. Všechny srovnatelné s příznaky „adrenalinového dojezdu“, což je stav po intenzivním stimulačním zážitku, častém u extrémních sportovců nebo uživatelů stimulantů. Výjimečně může být u extrémních dávek adrenochromu zaznamenána panická ataka či hyperkineze. Navíc se, kromě stavů těsně po psychotické epizodě (což je dosud kontroverzní, protože se Hofferovy a Osmondovy výsledky nepodařilo reprodukovat), jeho hla­diny v krvi schizofreniků a zdravých osob statisticky neliší. Adrenochromová hypotéza byla prostě už od začátku až příliš dobrá, než aby byla pravdivá. Podle adrenochromové teorie by totiž šlo minimálně paranoidní schizofrenii léčit velkými dávkami antioxidantů, zejména kyseliny askorbové, nebo megadávkami kofaktorů deaminačních enzymů, tedy riboflavinu a pyridoxinu. Kéž by, ale nejde. 

Neznamená to ovšem, že adrenochrom nehraje v centrálním nervovém systému žádnou roli. V současné době je intenzivně zkoumána jeho role v syntéze neuromelaninu. Zejména toho nacházejícího se v Substantia nigra a částečně v Locus caeru­leus. Jedná se pravděpodobně o detoxikační mechanismus, který by mohl soutěžit se syntézou neuromelaninu z aminokyselin. Konkrétní důkazy prozatím chybí, ale teoretizuje se, že fenomén hraje nějakou roli ve vývoji posttraumatické stresové poruchy (PTSD). Dává to smysl, PTSD vzniká po zážitku spojeném se silnou sekrecí adrenalinu, tedy po hojné přítomnosti adrenochromu v organismu. Místo neurotoxicity, kterou si organismus umí fyzio­logicky kompenzovat detoxikací, je poměrně závažnou obavou kardiotoxixita adrenochromu. Je proto užitečné doporučovat pacientům léčeným iMAO spíše méně adrenalinových zážitků. 

Stejně jako ostatní „městské legendy“ i ta o adrenochromu časem utichla. Nikdy však zcela nezmizela a za současnou popularitu adrenochromu vděčíme zejména dalšímu kulturnímu titánovi, Terrymu Gilliamovi, který v roce 1998 uvedl filmovou podobu díla Strach a hnus v Las Vegas. Filmaři si faktograficky sice nesmyslně, ale velmi filmotvorně domysleli zápletku, že nejlepším (či snad jediným?) zdrojem adrenochromu je lidská epifýza. Pokud jde z lahve vypustit již jednou vypuštěného džina, byl to právě Terry Gilliam, kdo to udělal. Vlna ­konspiračních teorií, která od té doby zaplavila internet, má tendenci spíše sílit. Jednu z jejích vysokých amplitud šlo zaznamenat před americkými prezidentskými volbami v roce 2016, kdy vrcholila tzv. pizzagate. Jednalo se o konspirační teorii vzniklou na základě uniklých emailů (některých pravděpodobně autentických) z centrály americké Demokratické strany, které naznačovaly, že se její členové minimálně jednou tajně setkali ve washingtonské pizzerii Comet Ping Pong. Konspirátoři z „tónu“ a „kódu“ uniklých emailů usoudili, že důvodem setkání byla organizace transportů dětí, pravděpodobně za účelem jejich sexuálního zneužívání. Dlužno podotknout, že přes několikeré vyšetřování oficiálních složek i investigativních novinářů se nejspíš nikdy nestalo víc, než že si dva operativci Demokratů chtěli něco říct na místě, kde „stěny nemají uši“. Už tehdy ovšem kdosi v hloubkách darknetových diskusních fór spojil tuto teorii právě s legendou o adrenochromu, přičemž právě ony děti měly být zdrojem „těžby“ adrenochromu. 

S nástupem konspirační mytologie Qannon pak adrenochrom (získávaný snad z krve, snad z epifýz unášených dětí) začal hrát ještě výraznější roli. V dnešních mutacích příběhu nejen jako legendární superhalucinogen, ale také jako zdroj věčného mládí, elixír života a látka, která „uměle“ zvýší inteligenci. Přitom se jedná o látku, která je bez jakékoliv regulace obchodována takřka všemi dodavateli chemikálií. Pravda, není nijak laciná, zaplatíte od 500 euro za gram racemátu až po 2 500 euro za gram opticky čistého izomeru. Vedle toho ji ale lze relativně snadno vyrobit. Stačí otevřít adrenalinové pero a strčit do něj kus rezavé jehly. Až roztok fialoví, máte adrenochrom.

Příběh adrenochromu, jakkoli spíše zajímavost a vděčný terč vtípků, by pro nás měl být zejména poučný. Je unikátní tím, že jde vystopovat do svého prvopočátku, do seriózního výzkumu zabývajícího se na svou dobu validní teorií, která jen měla smůlu, že nebyla pravda. Díky tomu, že je černá na bílém zaznamenána ve dvou z nejčtenějších knih druhé poloviny 20. století, lze kostičku po kostičce pozorovat dominový efekt vzniku legendy (dnes bychom řekli hoaxu). Dnes je ve stavu, kdy existuje nezanedbatelná populace lidí (jen v USA prý adrenochromovým konspiracím věří nejméně sto tisíc lidí), která věří něčemu, co je tak snadno demonstrovatelná nepravda, že si ji může ověřit doslova každý. 

A samozřejmě lze přidat i poučení na závěr: Případnému pa­cientovi, který se ve vaší lékárně bude pídit po adrenochromu, můžete doporučit návštěvu nějakého hodně lekavého hororu. Adrenochromu tak dostane do krve více, než by mu kdokoliv dokázal podat uměle.

Daniel Cvejn