Polsko ukazuje, že to jde

Dlouhodobě považuji za správné prosazovat v lékárenském ­segmentu na všech jeho úrovních společný cíl. Ten by měl ­spočívat zejména v návratu k vlastnění lékárny výlučně lékárníkem, v regulaci vzniku nových lékáren, v omezení množství provozoven v jedné síti a pevné doplatky. Naprostý základ, na kterém by šlo pak mnohem snadněji stavět další nástavbové funkce směřující ke kvalitnějšímu poskytování lékárenské péče, což je růst kompetencí VŠECH lékárníků, změna v ­odměňování, hrazené výkony apod. Věnuji se tomuto tématu několik let a slýchám často, jak moc jsem naivní, jak máme mít jen reálně splnitelné požadavky a že si nemáme malovat vzdušné zámky. Pro někoho vzdušný zámek, pro jiného reálný cíl. 

Že jde o naprosto legitimní požadavky ukazují úspěchy našich polských kolegů v novodobé historii. V roce 2017 byly nově schváleny lékárny lékárníkům. Ano. Teď v roce 2017! Také tam měli/mají řetězce a korporáty, kvůli kterým to u nás údajně není možné. Co udělaly řetězce? Začaly zákon všemožně obcházet. Co udělala polská politická scéna ve spolupráci s lékárníky? Zákon přitvrdila tak, aby nemohl být obcházen. V jedné síti může být jen limitovaný počet lékáren. Mají regulováno, kde může vzniknout nová lékárna. Mohou i očkovat. Prezident také nedávno podepsal novelu zákona o úhradách. Jedná se o velmi rozsáhlou reformu systému úhrad léků, financování lékáren, zvyšují se marže a zavádí se kompenzační mechanismy pro lékárny při snižování cen a úhrad léků. 

Poláci systematicky zachraňují a rozvíjí lékárenský segment, krok za krokem. Takže ne, že ono to nejde. Ono to jde. Jenže bychom se nesměli spokojit s málem a s životem v těch našich bublinách řetězcových, v bublinách klinických farmaceutů nebo v bublině akademické sféry. Měli bychom chtít vždy maximum, základní požadavky bychom měli mít všichni stejné a komunikovat je hlasitě všude a na všech jednáních, ať už budou jednat nemocniční, nezávislí lékárníci nebo zaměstnanci řetězců, mladí nebo staří, Komora, Grémium nebo FaF. Pokud sami nechápeme, jak jsou výše uvedené body důležité pro nás všechny i pro budoucí kolegy a předem budeme házet flintu do žita, těžko se někdy podaří nějaká změna. 

Absolvováním studia farmaceutické fakulty nachází farmaceut uplatnění stále ještě v drtivé většině v lékárnách. Z výše uvedeného nastavení systému by ale zcela jistě mohla profitovat například také výrazně menší, teprve rozvíjející se, skupina klinických farmaceutů, kteří se bůhvíproč ke svým kolegům z veřejného lékárenství nechtějí znát. Možná, že nad záchranou veřejného segmentu už zlomili hůl a snaží se urvat, co se dá. Možná jen zapomněli, že s tím „obyčejným“, lékárníkem seděli ve stejné lavici.

A například brněnská fakulta, jakoby přehodila výhybku a tváří se, že se nic neděje. Upnula své síly k hypotetické výrobě, rozvíjí program na kosmetiku a aktivně podporuje spolupráci s řetězci. Kromě posledně zmíněného na tom nevidím nic špatného, chápu potřebu rozvoje, finančního přínosu, zvýšení zájmu o studium i potřebu stabilizace a následné soběstačnosti fakulty. ­Bohužel to ale vypadá, že nezávislé lékárenství bylo zcela hozeno přes palubu a nikdo s ním už nepočítá. Zůstali jsme osamoceni. 

Škoda, že zajištění dostupné primární zdravotní péče pacientům, často jediné, a rozšíření našich služeb, které bychom mohli nabídnout a pomoci tak s péčí o zdraví, se správnou léčbou a s prevencí, se dostává na okraj zájmu a nikdo už nevnímá, dokonce ani mnozí z nás, jak moc je to důležité a jak je důležité věnovat veřejnému lékárenství náležitou pozornost. A jak je nutné lékárny podržet, obzvlášť ty mimo velká města.

Kéž by mi někdo dokázal vysvětlit, kdy a kde přesně jsme sešli z cesty, proč máme nejhorší lékárenský systém široko daleko a proč se tady nedaří, co je jinde běžné. 

PharmDr. Helena Slámová