Zeptali jsme se

PharmDr. Josef Marek, 
Lékárna U Svaté Theodoty, Letohrad

Pokud se už stane, že nějaký nedostatkový lék do lékárny od distributora přijde, v první řadě podělíme pacienty, kteří si u nás lék objednali a nechali si u nás recept. Většinou se snažíme domluvit s pacienty, že lék není a samozřejmě většinou nevíme, kdy bude a nemáme jistotu, jestli nějaké množství přijde. A pokud jsou s tím smířeni, že budou čekat, tak v první řadě dostanou lék tito pacienti. 

Žádné pořadníky neděláme, vznikaly by tím zbytečné zmatky. Pokud jsou nějaká balení navíc, vydáváme na recepty tak, jak pacienti přijdou. Když víme, že některý lék nebude delší dobu, snažíme se i podělit víc pacientů a nevydávat třeba všechna předepsaná balení, ale rozdělit tak pro víc pacientů na kratší dobu a doufáme, že dobu výpadku překonáme. 

Myslím, že každý případ je potřeba řešit individuálně podle situace, domluvou s pacientem, případně s lékařem a najít odpovídající řešení. A jak jsem tady již nedávno odpovídal, jsem přesvědčený o tom, že naprostá většina lékárníků je bez výjimky schopna najít to správné řešení a umět si poradit, umět poradit pacientovi případně lékaři, pokud o to stojí. 

PharmDr. Miroslav KOŠKA,
Lékárna Dr. Max, Brno

V naší lékárně většinou žádné velké zásoby nedostatkových léků nemíváme. Jedná se obvykle o běžná množství pro běžný provoz. Častěji jsme tedy v situacích, kdy pacientům musíme říkat, že jejich léky bohužel nemáme vůbec a nelze je ani objednat. Z nedávné doby si momentálně vybavuji výdej Vigantolu, kterého jsme menší zásobu měli. Pacientům jsme v žádném případě nelhali a nic jsme nezatajovali. Dospělým jsme se snažili vysvětlit, že vzhledem k formě léku upřednostňujeme výdej malým dětem a nabídli jsme jako dočasné řešení vitamin D jako doplněk stravy do doby, než se zase dodávky Vigantolu obnoví. Obdobně jsme v případě receptů na opakovaný výdej preferovali výdej jen jednoho balení a ne zásoby na mnoho měsíců. Jinak jsme však Vigantol vydávali tak, jak pacienti chodili nebo jak si zavolali s prosbou o rezervaci jednoho balení. Tedy způsobem „kdo první přijde...“. Pokud má nějaký lék výpadek a my ještě máme zásobu, kontaktuji někdy některé pacienty, aby si zařídili recept a lék si vyzvedli, dokud je. V takovém případě jej lze v omezené míře na krátkou dobu odložit. Jinak právě zmíněný postup „kdo dřív přijde...“ považuji za nejspravedlivejší, ostatně u přípravků s betahistinem jsme to dělali zrovna tak.

PharmDr. Přemek Císař,
Lékárna Modřínová, Třebíč

Jsem pubescent devadesátek. Nezažil jsem nedostatku. V prváku na fakultě jsme měli předmět Historie farmacie, kde jsme se učili o kádích na pijavky, dispenzačních boxech, nedostatku za normalizace (v té Ruskově učebnici bylo napsáno, jak je všeho dost díky spolupráci RVHP). Pokud byl student citlivější, mohl se zamyslet, jak se asi cítil lékárník za první světové války, kdy nebylo prakticky nic ze zboží koloniálního nebo za druhé světové války, kdy sice byl chinin na malárii, ale taky nebylo nic nebo v 70. a 80. letech, kdy zahraniční léky byly za valuty jen pro některé. Co muselo běžet hlavou Fragnerovi, když vyvinul penicilin, a řešil, jestli to Němcům říct nebo ne? Ano, ten penicilin, o nějž teď Válek žebrá na světových trzích. Měl ho Němcům poskytnout nebo zakopat do díry a počkat až dojde Krásná armáda, vždyť už byla na Dukle? I Němci byli lidi, ač se po válce psali s malým n. Ale pomoc armádě nepřítele? Zajímalo by mne, jak se k tomu lékárníci stavěli tehdy, ale, jak píšu, jsem dítě devadesátek, a tehdy mi to bylo jedno, protože bylo všeho dost.

Důležitý je pro mě vždycky pacient. Mám pravidelné pacienty z Penzionu pro seniory, mám svého cystického fibrotika, mám svoje pacienty, kteří chodí pravidelně. Takovým většinou zajišťuji léčbu i tak, že ostatním zamlčím, že mám přípravek skladem. Většinou lék označím cedulkou se jménem pacienta, aby bylo jasné, že je tam pro něj. Cystická fibróza je už tak blbá diagnóza a myslím, že nemá cenu situaci zhoršovat tím, že není Kreon, protože jsem ho dal někomu, kdo má jen trávicí obtíže. Stejně tak ti senioři v Penzionu jsou zvyklí na „své pilulky“, aby neměli motolice a šumění v uších. Chápu, že tak třeba nemohu poskytnout léčbu mladému pracujícímu s tinnitem, ale věřím, že nemá cenu těm stařečkům ztrpčovat podzim života.

Jsem v malé lékárně sám a jsem rád, že se na takovou věc někdo zeptá, protože se nemám v práci s kým poradit, s kým o tom popřemýšlet. Je to díra na trhu – Morální poradenství ve zdravotnictví.

PharmDr. Veronika Horáková,
Nemocniční lékárna Fakultní nemocnice, Motol

To je otázka, kterou by člověk čekal spíš před rokem 1989, kdy podpultovky byly kvůli všeobecnému nedostatku běžnou praxí. Je smutné, že tuto problematiku musíme řešit i nyní. Rozdělování léků pacientům a určování, kdo lék dostane a kdo ne, je problémem především etickým.

Naše lékárna má provoz 24/7, výhodnou polohu na metru a dobrou dostupnost i pro mimopražské pacienty především v nočních hodinách a o víkendu, kdy není ani problém s parkováním, a tudíž se potýkáme s neustálými frontami pacientů. Pokud tedy dostaneme nějaké nedostatkové léky v omezeném počtu, jsou často pryč ještě, než se pořádně rozjede noční nebo víkendová služba, kdy je ale možnost volby lékárny u akutních stavů pro pacienty samozřejmě velmi omezená. Neustále nám drnčí telefony a na základě dotazů, zda jejich léky zrovna máme, rezervujeme pacientům s domluveným termínem vyzvednutí, pokud to situace dovoluje.

U nás je problém nejen s výdejem nedostatkových léků na předpis pacientovi, ale i na žádanku směrem k hospitalizovaným pacientům. I na žádanky musíme krátit počty, aby se dostaly léky, kterých máme nedostatek, k co největšímu počtu pacientů a kliniky edukovat k tomu, aby si netvořily zásoby a že i pro ně bude nejlepší, když bude pro jejich neočekávanou i běžnou potřebu zásoba léků v lékárně než v lednici na opačném konci motolského areálu.
U ambulantních pacientů je značným problémem nedostatek penicilinových antibiotik pro pacienty z dětské hematoonkologie, u dětí z dětské neurologie jsme řešili problémy s nedostatkem antiepileptik. Podobných příkladů bych mohla vyjmenovat celou škálu. Komunikovali jsme s lékaři a rodiči, a i u těchto těžce nemocných pacientů jsme byli nuceni někdy krátit výdeje, aby se dostaly životně důležité léky co největšímu počtu pacientů. 

Mgr. Helena Slámová,
Lékárna Komín, Brno

Já tady ty otázky nijak systémově neřeším. Vždy k situaci přistupujeme individuálně. Obecně to děláme tak, jak bychom si představovali, aby to dělali i například naši distributoři. Jak kdo přijde, tak svůj lék, když ho máme, obdrží. Samozřejmě jsou situace, kdy máme stálého pacienta, kterého už dobře známe a pokud víme, že nedostatkový lék dlouhodobě užívá, tak mu třeba zavoláme. V takových případech také nevydáváme léčbu na celý rok, nebo pokud není léková forma pro malé děti, ale u dospělého nebo staršího dítěte je nahraditelná, tak to takto i komunikujeme. V drtivé většině případů se dá rozumně domluvit. Tohle není o výhradě svědomí řadového lékárníka. Ten tu situaci nezpůsobil, musí hrát s rozdanými kartami a málokdy má eso v rukávu. 

Jsou tady ale jiné, zásadnější filozofické otázky ohledně svědomí. Například svědomí lékárníků, kteří se nechali unést na vlně znovunabyté svobody a bohatých let a buď chtěli víc nebo minimálně usnuli na vavřínech a náš stav neuchránili. Nevím, jak to bylo, ale dopustili, aby lékárny přešly do nelékárnických rukou. Dovolili vznik řetězců. Tenkrát jim to přišlo asi jako dobrý nápad. Nepečovali o naši nezávislost a svobodu a nemysleli na budoucnost dalších generací. Nepíšu to jako obžalobu do minulosti, obviňování ničemu nepomůže, neznáme kontext doby, třeba jenom kolegové neodhadli možné důsledky a mýlit se je lidské. Píšu to pro poučení se z chyb. I následující generace se budou ohlížet a ptát se, co jsme pro ně udělali nebo neudělali. Jestli jsme za sebe bojovali nebo jestli jsme se nechali uchlácholit ­falešným pocitem bezpečí prací pro někoho, kdo nikdy nestudoval pomahačskou profesi a jeho prioritou nikdy nebyla poctivá péče o pacienta a jeho prospěch. 

Se svědomím by se také měli prát politici, kteří jsou neteční k realitě, nechtějí se namáhat se skutečnou důkladnou změnou, protože za chvíli jim skončí mandát a tím to pro ně hasne. ­Povyšují vlastní zájmy nad zájmy veřejnosti a co na tom, že mohou dát do pohybu věci, které navždycky změní charakter lékárenské péče, bohužel ne k lepšímu a ve prospěch pacienta. 

V neposlední řadě mají mít problém se svědomím ti, co se, v zájmu navyšování svých zisků, neohlíží na následky svého konání, kteří zneužívají špatně nastaveného systému a byť přímo zákon neporušují, podílí se na rozvratu lékárenské péče. 

A pak tu máme i ty, kteří zákon dokonce porušují. Ti svědomí ­nemají. Ale měli by ho mít Ti, co takové konání trestají. Ti by měli udělit takové tresty, aby měly pro ostatní odstrašující ­charakter. Ani ti však pocitem vlastního selhání netrpí. 

Proto si myslím, že není na místě, abychom se sebemrskali kvůli jednomu odloženému penicilinovému sirupu. Když už se trýznit, tak za to, že nemáme dostatek síly, odvahy a sebevědomí postavit se proti těm, kteří nás ničí, případně za náš nezájem a nedostatek vůle vést náš spravedlivý boj. V zájmu příštích generací a v zájmu pacientů.

PharmDr. Jana Horáková, 
Lékárna Masarykovo nám., Valašské Klobouky

Každý se setkáváme s výpadky, má to své plusy i mínusy. Ale tentokrát bych si dovolila říct, že ne otázky, ale situace je to vážná a otázky ne zcela vhodně položené. Alespoň z morálního či etického hlediska. I když na současnou dobu a celkový nejen zdravotnický stav z pohledu ne/lékárníka dost trefné. Nosíme sovy do Athén? 

K části diskuze, kterou jsem si na FB ML prošla, mě smích relativně rychle přešel, že to není vtip, ale realita, kdy je ČR schopná vymyslet opravdu neskutečné, co se „prodeje léků“ týká, a ještě tím podpoří názor, jak tím elegantně vyřeší nedostatkové věci. Místo toho, aby se řešilo jádro věci, přijde smršť nebo tornádo. Anebo se to taky dá nazvat tak, že některé vlastně ani nic kromě vlastního lobby nezajímá, ani zajímat nechce, otázky nastavené legislativy léků a funkčních procesů už vůbec ne. Proč bychom tedy léky nemohli prodávat jako chléb či zmrzlinu?! 

Nevím, proč by pacienti neměli mít nárok na potřebné léky. To, že je budou shánět v zahraničí, ničemu neprospěje a takové jednání každý stát nakonec zkoriguje. 

Možná na nic z položených otázek neodpovím. Jednáme korektně a narovinu, vysvětlujeme, komunikujeme. Pokud máme skladem, nevidíme důvod odmítat nebo schovávat na horší časy. V rámci dobré spolupráce s distributory nějaké zboží v rámci rezervace přijde. No a klienti byli spokojení, že jsme v lékárně zajistili nebo měli potřebné. Upřímně, lidé nejsou hloupí, aby nevěděli, kde je zakopaný pes. Setkali jsme se ale také s tím, že stručně řečeno, pacienti neměli korektní informace o dostupnosti, i s tím, že byli nesmyslně posíláni jinam, sem a tam. Morální hodnoty, zásady člověka, společnosti?

Mgr. Valéria Červinková, 
BENU Lékárna, K Pérovně, Praha

V našich lékárnách jsem se nikdy nesetkala s omezováním výdeje léků, o kterých víme, že jsou aktuálně ve výpadku. Prostě když se vydá, tak se vydá. Snažíme se být ke každému spravedliví. Taky máme možnost nahlížet do stavu zásob našich lékáren a dokážeme nasměrovat pacienta tam, kde daný lék ještě máme. Myslím, že nejsme žádnou výjimkou a že si v případě potřeby umíme s kolegy z lékáren zavolat a pro jistotu lék pro pacienta zarezervovat. Když se zamyslím nad tím, kolik telefonátů a extra konzultací vedeme při hledání výpadkového léku pro pacienta, nebo domlouváme s lékařem náhradu, zase se z otázky o výpadcích dostaneme k našim neuznaným kompetencím a výkonům.

Nedávno jsme měli v časopise otázku na umělou inteligenci a jiné vymoženosti. Jedna ze skvělých vymožeností dnešní doby je možnost rezervace receptu přes webové stránky lékárny. Sama vidím, jak snadno se to naučily i starší ročníky a dokáží si tím ušetřit další cestu do lékárny. Já osobně využívám stránku o veřejném přehledu léků v ČR, a tak vím, kam poslat nespokojeného pacienta. Vysvětlovat důvod výpadku je těžké, někdy to pacient pochopí a nemá už asi ani energii se nad tím rozčilovat, někdy nám dává „geniální“ rady, jak máme léky vyrobit, když jsme přece lékárníci. Jindy musíme poslouchat popis zoufalé situace a jen je nám víc líto, že nevíme, jak mu pomoci. Nám by určitě pomohlo, kdyby veřejné informace o výpadcích hrály více na stranu lékáren a ne naopak.

Mgr. Filip Škarda,
Lékárna ve Voticích

Troufám si říct, že mám velikou oporu a pomoc ve většině spádových lékařů, u kterých pravidelně komunikujeme, co je, co není a co je v omezeném množství. Trošičku sobecky pak část odpovědnosti za selekci převádíme na ně. Zároveň se u nedostatkových léčiv snažím přistupovat k výdeji racionálně, a zásobit co nejvíce pacientů ve smyslu například přidělení dávky léčiva na měsíc. Pacientům vždy vše vysvětlím a povětšinou se setkám nejen s pochopením, ale i s uznáním. Nebudu zároveň zapírat, že nějaké elementární množství, například některých antibiotik, si snažíme podržet pro skutečně emergentní případy či pro nezbytnou potřebu zaměstnanců lékárny (přeci jen nemocný farmaceut a zavřená lékárna neprospěje nikomu). Zároveň jsem rád, že díky dobře zásobené laboratoři mohu často nabídnout nějakou IPLP alternativu, což kvitují nejen lékaři, ale i pacienti.