editorial

V máji by se asi smutné věci psát neměly. Bohužel v lékárnickém životě čas lásky a naděje nenastává. Tlumiče na pistole jsou společensky důležitější než reforma zdravotní, neřkuli farmaceutické péče. Dvouleté legislativní snažení vedení ČLnK tak nejspíš zase spadne pod stůl. Standa Havlíček nasbíral nejvíc podpisů, ale získal jedenácté, prý nevolitelné místo na kandidátce. Pak jděte a mějte rádi politiku. CO BYSTE CHTĚLI? NIC NEDOSTANETE! Píše Jaroslav Maršík. Zřejmě se nestihnou ani geo/demo mantinely pro vznik nových lékáren. Tlumiče se stihnou. Proti lékárníkům se navíc staví jiní lékárníci. Jedni otevřeně hájí ty nejbyznysovější zájmy farmaceutických oligarchů, druzí lžou svým kolegům v letácích a vkládají naději do bizarních politiků, kteří místo za lékárníky jedou raději za Putinem do Moskvy.

Společnost evidentně potřebuje léčbu šokem. Takovým šokem by možná bylo, kdyby se sešli nejsilnější lékárenští hráči, šéfové řetězců i zástupci nejmenších z nejmenších, odvěcí nesmiřitelní rivalové, obklopili by táru, domluvili se a pak společně zabušili na bránu politiky. TAKHLE OPRAVDU NE! DÁL UŽ NÁM LÉKÁRENSTVÍ PRZNIT NEBUDETE! Já vím, májové sny, májové deštíky, prvomájové utopie… Celá Tóra by se ale otřásla v základech, kdyby se David s Goliášem tenkrát domluvili a se šutry z tobolky si zahráli pétanque.

Kromě dne lásky a dřiny si připomínáme také dávný konec válečného běsnění. I mnoho lékárníků přišlo o život. Například PhMr. Adolf Stoupa z Mnichova Hradiště nebo PhMr. Antonín Dias z Vyškova. Co by nám řekli, kdyby teď otevřeli dveře lékáren? Fňukáme nebo jsme opravdu ohroženi?

Zdeněk POKORNÝ