Goodhartův zákon

Dělnické prostředí mělo odjakživa blízký vztah k alkoholu. Nějaký ten drink po šichtě se od průmyslové revoluce stal kulturní konstantou takřka v celém industrializovaném světě. Na začátku 20. století se však jedna skupina vymykala. Gumárenští dělníci nejen neholdovali kolektivnímu popíjení, mnozí se alkoholu vyhýbali i v soukromí, ba k němu měli až fyzický odpor.

Tento fenomén neunikl pozornosti tehdejších továrních lékařů. Dokonce si všimli i toho, jak se z jiných provozů nově najatí dělníci-pijani svého (často letitého) zlozvyku zbaví už po několika směnách. Ještě před první světovou válkou se objevila hypotéza, že za tímto netypickým chováním může stát expozice některým vulkanizačním přísadám. Zejména tetraethyldisulfandikar­bo­thio­amidu, tehdy běžnému promotoru vulkanizace. Dnes jej známe jako disulfiram, Antabus.

Disulfiram je (bez současného požití alkoholu) překvapivě málo toxická látka, od konce 19. století produkovaná celosvětově ve stovkách tun (tedy levná). Není proto divu, že v něm mezi světovými válkami mnozí viděli nadějné léčivo. Původně se testoval jako antiparazitikum, antimalarikum či antituberkulotikum. ­Přestože byl účinek disulfiramu znám už dekády, je až s podivem, že se začal při léčbě alkoholismu cíleně využívat až ve 40. letech 20. století. Dnes víme, že se jedná o ireverzibilní inhibitor enzymů ALDH2 a ALDH1A1, klíčových v odbourávání acetaldehydu, meziproduktu metabolismu ethanolu. Jeho hromadění vyvolává prudké a velmi nepříjemné fyziologické reakce, lidově známé jako kocovina, a to už po konzumaci malého množství alkoholu (uvádí se ekvivalent 0,5–1 dl stolního vína).

Léčba disulfiramem je účinná při vysoké míře spolupráce pa­cienta a nese s sebou nejen výrazné vedlejší účinky, ale i etické otázky. Není proto překvapivé, že se z původního léku volby na alkoholismus stal postupem času lék druhé až třetí linie – rezervovaný pro případy, kde selhaly jiné terapeutické přístupy (psychoterapie, behaviorální terapie nebo medikace akampro­zátem či naltrexonem).

I díky tomu se ovšem disulfiram přihlásil o pozornost v jiných oblastech farmacie. Není nijak zvlášť šokující, že alkoholici s historií předchozí selhávající léčby bývají lidé s obecně silně podlomeným zdravím. Jejich potíže často zahrnují poškození jater, ledvin, dyslipidemie, dokonce i některé prekancerózy, případně rozvinutá nádorová bujení. Bylo proto zajímavé, že se od 80. let 20. století začaly objevovat kazuistiky naznačující, že disulfiramem léčeným alkoholickým pacientům, zvláště těm, kteří léčebný režim dodržovali, se celkový stav zlepšoval víc, než by se dalo vysvětlit samotným vysazením alkoholu.

Kazuistiky přerostly v klinické studie a metastudie, které po­tvrzovaly pozitivní efekty Antabusu. Zejména jeho vliv na snížení mortality a prevalence nádorových onemocnění lze dnes považovat za statisticky významný. S těmito pozorováními samozřejmě přicházejí teorie, jak účinek disulfiramu vysvětlit.

Je překvapivě málo známé, že právě na tomto poli zaznamenala česká věda jeden ze svých největších úspěchů posledních dekád. Konkrétně článek ve slavném Nature (2017 (552), 7684, 194), který završuje několikaletou práci zejména týmu z olomoucké Univerzity Palackého. Článek objasňuje, že jeden z produktů metabolismu/rozkladu disulfiramu v přítomnosti měďnatých kationtů tvoří sůl/komplex, v práci nazývaný CuET, který inhibuje p97 segregázu, jeden z proteinů hrajících zásadní roli v nádorovém zvrhnutí některých buněk.

Jedná se nejen o zajímavou a dobře vyargumentovanou teorii, ale scientomentricky o pozoruhodný počin z mnoha úhlů pohledu. Z českého národního pohledu hlavně proto, že se podle složení hlavních autorů i odkazované předchozí literatury jedná o domácí výzkum. Autorský kolektiv je samozřejmě mezinárodní s podílem několika velmi prestižních světových institucí, avšak jeho základ je ryze český. V posledních dvou dekádách se sice stává, že český vědec z české instituce pronikne do autorského kolektivu prestižního článku, ale aby šlo o práci, která byla koncipovaná a z větší části vyzkoumaná v našich luzích a hájích (a la­boratořích), je rozhodně mimořádné.

Musím zahanbeně přiznat, že jsem si českého úspěchu všiml až letos v lednu. Do časopisu Vesmír (1/2025) o něm psal jeho korespondenční autor a inspirátor Dr. Boris Cvek. Psal, aby si postěžoval, že pohříchu velká část z takřka 600 citací je víceméně formálních a jejich obsah naznačuje, že ho citující vědci ani nečetli. A to je zásadní problém, který jednak svědčí o vysoké míře lajdáctví ve vědeckém procesu (zejména v akademickém psaní), ale hlavně ukazuje na neúčinnost vědecké komunikace.

Identifikovaná účinná látka (CuET) je dithiokarbamátovým komplexem dvoumocné mědi. Takových látek mohou v teoretické rovině existovat stovky, možná tisíce. Publikovaných jich je ale jen několik desítek, většinou v čínských patentech, které se nezabývají jejich protitumorovou aktivitou. Dá se říci, že světová farmakochemie promarnila několik let možného výzkumu dithiokarbamátů, z nichž některé by mohly být významným posunem v léčbě rakoviny. A to nemluvím o alternativách, protože článek mimo jiné ukazuje na pravděpodobné vazné místo CuEt na p97 segregáze, které by přirozeně mohlo být napadeno i jinými ligandy. Vlastně nám nezbývá než pevně doufat, že se tato snaha děje v rámci neveřejného farmaceutického výzkumu. Lze o tom ale pochybovat, protože by už byly alespoň nějaké látky v některé fázi klinického testování, což se prozatím nejeví.

Z hlediska scientometrie je ovšem článek úspěšný. Uvedené množství citací je úctyhodné i v absolutním měřítku. Avšak ještě úctyhodnějším se stane, pokud ho porovnáme s hodnocením vlastního časopisu. Impakt faktor (IF) časopisu Nature, který patří mezi nejlépe hodnocené vědecké časopisy, se dnes pohybuje okolo padesátky. To znamená, že průměrný článek tohoto časopisu za rok inspiruje 50 svých citací v jiných pracích. Pro IF jsou určující první dva roky po publikaci. Konkrétní článek přitáhl v průměru více než 70 citací ročně. Daří se mu tedy lépe než průměrnému článku v tomto extrémně prestižním ­časopise a ­teoreticky by to mělo znamenat boom v dané oblasti výzkumu. Jenže se nic takového vlastně nekoná. Zdá se tedy, že v tomto případě scientometrie selhává a neukazuje, co je důležité.

Zdaleka se ovšem nejedná o ojedinělý případ. Pokud vezmeme farmakochemii jako konkrétní disciplínu, počet vědců v ní pracujících (ve veřejných i soukromých institucích) od počátku 2. poloviny 20. století stabilně roste. Úměrně tomu roste počet publikací, patentů, odborných knih a jejich citací v jiných pracích. Zdálo by se, že obor zažívá svůj zlatý věk. Pokud se ale podíváme na parametry „užitečnosti“ vší té vědy, dostáváme diametrálně odlišný obrázek. Například počet nově nalezených účinných molekul (na počet vědců nebo na jednotku utracených peněz za posledních deset let i absolutně) spíše stagnuje, ne-li klesá. A není to zdaleka jen problém farmakochemie. U ní se to jen dobře měří, protože její praktické výstupy lze velmi dobře definovat. Podobné potíže ukazují široké obory chemie, fyziky, biologie i dalších vědních disciplín.

Nabízí se spousta teorií, proč by tomu tak mohlo být. Pokud ­bychom chtěli omlouvat současný stav vědy, můžeme tvrdit, že to, co bylo (relativně) jednoduché objevit, už bylo objeveno. Nové myšlenky tedy musí přicházet ve věcech, u nichž je objevování objektivně těžší, dražší a na čas i práci náročnější. Zrno pravdy v tom bude, avšak to by znamenalo méně strmý pokles, než jaký dnes některé měřené praktické výstupy zaznamenávají.

Další, velmi populární teorie říká, že se akademický výzkum stále častěji odtrhává od reality a žije si na izolovaném obláčku. Pro mě jako akademického insidera, který spoustu argumentů pro tuto tezi vidí z první ruky, je těžké to popírat. Na druhou stranu jsou stesky tohoto typu uvnitř i vně akademické sféry časté a přítomné nejméně od dob Cardanových a často byly nejhlasitější právě v dobách, o kterých zpětně můžeme říct, že v nich věda vzkvétala. Byť je nutné připustit, že tentokrát může být situace opravdu historicky jiná, rozhodně to nemůže být jediné a postačující vysvětlení pro uvedené diskrepance.

Výše uvedená publikace navíc ukazuje, že hodnotná díla vznikají. Stovky, možná tisíce ročně. Problém je, že obtížně nacházejí adekvátní ohlas oběma směry. Zcela jistě se tvoří „bubliny“ módních témat, jejichž praktický potenciál neodpovídá vynaloženému úsilí (a penězům). A pak jsou tu oblasti, které možná nezaslouženě, ale přesto marně hledají ohlas u vědců i investorů výzkumu. Pak často počet citací neodpovídá počtu výzkumníků, kteří se opravdu pustí do řešení navazujících otázek výzkumu, nebo se ujmou testování dané hypotézy a teorie novými metodami. Zdá se, že se hodnotné práce „topí“ a jsou přehlíženy v moři méně relevantních, banálních či nikam nevedoucích.

Měl by to být překvapivý stav. Právě scientometrické hodnoty (h-index, impakt faktor a další), měly být nástrojem, který odliší hodnotný výzkum od vědeckého balastu. Jenže se to děje čím dál méně. Citovanost dané práce by měla být dobrým indikátorem oddělujícím zrno od plev, ale není.

Vysvětlení, proč tomu tak je, může ležet v naprosto nesouvisejícím oboru, v monetární makroekonomii.

V roce 1975 vydala australská centrální banka „Příspěvky k monetární ekonomice“ (Papers on monetary economics). Kompendium mělo sebrat práce světových ekonomů o tom, jak se vypořádat s monetárními problémy způsobenými uzavřením Suezského průplavu následovaného tzv. Ropnou krizí (obchodní válka mezi hlavními producenty ropy – zeměmi OPEC – a hlavními konzumenty, tedy kapitalistickým Západem) a z nich vyplývající stagflací a „medvědím trhem“. O čestný první příspěvek byl požádán ekonom z oddělení monetární politiky Bank of England – Charles Goodhart. Jeho článek „Problémy s monetárním managementem: Zkušenost ze Spojeného království“ byl do značné míry tím, co název sliboval. Suchopárnou ekonomickou studií, která na dvaceti stranách analyzovala všechny možné parametry britské historické monetární politiky.

Jenže pod částí zabývající se inflací si Goodhart dovolil jednu jízlivou poznámku pod čarou: „[Zdá se, že] … kdykoli se nějaká vláda při své regulaci hodlá spolehnout na předchozí statistickou pravidelnost, tato pravidelnost se zhroutí.“ Je paradoxní, že se autora opravdu rozsáhlého díla, které je dnes považováno za klasickou literaturu centrálně-bankovní ekonomie, nejvíce proslavila poznámka pod čarou, Goodhartův zákon.

Dnes, po mnoha úpravách samotného autora a jeho žáků, zní: „Stane-li se parametr (metrika) cílem nějaké politiky, přestane být dobrým parametrem (metrikou).“ Ukazuje se, že toto pozorování je nebývale přesné nejen pro oblast monetární ekonomiky. Někteří dnešní sociální vědci o něm mluví jako o „Heisenbergovu principu neurčitosti sociálních věd“, což naznačuje nejen jeho zdánlivou kontraintuitivnost, ale i substanciální paralelu s tímto zákonem.

Na rozdíl od Heisenbergova principu je mechanismus Goodhartova zákona mnohem pochopitelnější. Sám Goodhart ho vysvětluje v sekci o inflaci jeho slavného článku. Inflace je dobrým ukazatelem kvality státní ekonomiky. „Zdravá“ ekonomika má inflaci nepříliš malou, aby spotřebitele nutila ke spotřebě (jako základu ekonomického růstu), zároveň nepříliš velkou, aby celou ekonomiku neparalyzovala. Konkrétní číslo je pro daný stát více politickým než odborným konsenzem, např. Česká národní banka považuje za ideální „inflační cíl“ 2% roční inflaci.

Jenže dle Goodharta je u takového parametru potíž v tom, že k jedné jeho konkrétní hodnotě vede spousta cest. Dostane-li se ekonomika státu např. k 2% inflaci „přirozeně“ (bez příliš asertivních zásahů státu), nejspíš se opravdu jedná o dobrý ukazatel celkového zdraví ekonomiky. Jenže, nalezne-li se inflace mimo politicky stanovené optimální rozmezí a stát přistoupí k manipulací s ní prostřednictvím vládní politiky (regulací cen či daňovou politikou), nebo politikou centrální banky (manipulací se základní úrokovou sazbou), problémy, které působily „nesprávnou“ hodnotu inflace, nezmizí a je vysoká šance, že se přijímanými opatřeními ještě zhorší. Znamená to, že pokud je stát úspěšný ve snaze inflaci regulovat, její hodnota přestane vypovídat o „zdraví“ ekonomiky.

Proto se Goodhartův zákon považuje za široce platný. Dobrá metrika je ta, která měří něco, co nehrálo roli v rozho­dování měřených. A naopak, jakmile „měření“ začnou přijímat rozhodnutí s ohledem na onu metriku, ztratí alespoň část své vypovídací hodnoty. Podobně jako když lokalizujeme elektron, ztratíme velkou část informace o jeho kinetické energii. To se podle všeho stává i v oboru tak vzdálenému ekonomice, jako je věda. Scientometrické parametry rozhodují o všem; od míry pravděpodobnosti, že ve vědě dostanete práci, až po množství peněz alokovaných na váš výzkum. Logicky tedy jednotliví vědci přijímají rozhodnutí, která zvyšují šanci vylepšit jejich scientometrické faktory. A nemusí jít jen o zcela jasné podvody (viz dřívější článek „Neviditelná epidemie“).

Naopak, zpravidla jde o „malá“, v podstatě legitimní rozhodnutí podobná vládním rozhodnutím nějak krotit zdivočelou inflaci. „Strategicky“ ocituji práci kolegy, o níž vím, že jeho čísla posune nahoru. Publikuji nehotový nebo nedomyšlený výzkum, abych naplnil publikační kvóty. Nebo naopak téma, které mám zpracované uceleněji „rozdělím“ do několika menších publikací, protože citace každé z nich i citace, které v nich uvedu, se počítají zvlášť.

Každé takové rozhodnutí samozřejmě způsobí inkrementální vzrůst scientometrických charakteristik, ale zároveň ztíží dalším vědcům sledování práce kolegů, případně možnost na ni navázat. A tím se snižuje i praktický výkon celé vědy. Znásobte desetitisíci vědci ročně a máte vliv jen na podobor farmaceutické chemie.

A bohužel to činí medvědí službu nejen vědě, ale i společnosti jako celku. Méně hmatatelných úspěchů vědy, minimálně ve vztahu k prostředkům na ni vynaloženým, přispívá k obecné nedůvěře ve vědu a vědce. To je živnou půdou pro všemožné alternativní směry, kterých se minimálně ve zdravotnictví poslední dobou rojí hodně, ale i pro některé politiky schopné této nedůvěry obratně využívat. Možná proto má věda tendenci uzavírat se před okolní společností a naplňovat úvodní tvrzení o své odtrženosti.

Goodhartův zákon se však uplatňuje i v dalších oborech lidské činnosti. Zvlášť v poslední době, kdy je fixace na „čísla“ („metriky“) jakýmsi refrénem při stanovování jakékoli politiky. Kupříkladu politici, kteří na lékárny a lékárníky rádi vrší další a další (neplacené) povinnosti, se rádi zaklínají neustále rostoucím obratem lékáren jako argumentem, proč se oboru daří a více snese. Zrovna publiku, pro které tu píšu, nemusím zdůrazňovat, jak moc odtržené od reality to může být.

Existují ale i „Goodhartovsky robustní metriky“ – parametry „užitečné“ bez ohledu na to, zda jsou cílem politiky. Ve farmaceutické chemii jsou to kupříkladu „získaná léta života“. Tedy počet let, o kolik se pacienti léčení například nově objeveným léčivem dožili více než jinak léčení pacienti se stejnou diagnózou. Zde by zřejmě nevadilo, kdyby veškerá politika směřovala neustálému vylepšování sledovaného parametru. Bohužel, v případě léčiv nově registrovaných v posledních dvaceti letech tento parametr vztažený na vynaložené prostředky, počet odborníků, nebo jednotlivou registrovanou látku, postupně klesá.

Častý problém těchto robustních metrik je ovšem očividný – zpravidla mívají velké zpoždění v měření. Je těžké stanovovat plat či rozpočet vědce dnes podle parametru, jehož hodnotu budeme znát v lepším případě za deset dvacet let. Nezbývá nám tedy nic jiného než v těch současných metrikách s vlivem Goodhartova zákona pokud možno počítat. Ostatně Česká národní banka už to údajně dělá.

Daniel Cvejn