Demonstrace hojení ran na vlastní ruce

Je obecně známo, že řada chytrých lidí šla na farmacii místo na medicínu proto, že neradi krev a všechny nepříjemné okolnosti při porušení integrity kůže. Bohužel se lékárníci ani za tárou podobným věcem občas nevyhnou. Přijde pacient, položí zakrvácenou nohu na táru a vysvětluje, jak k ráně přišel. A lékárník stojí nejen před dilematem, jak tu hrůzu vrátit zpátky na zem, ale i jak pacientovi smysluplně poradit.

Není to snadné. Snad i proto jsou tolik oblíbené garantované kurzy Hojení ran.

Jednoho z nich jsem se zúčastnil v budově Všeobecné fakultní nemocnice Na bojišti. Ten dům by sám zasloužil článek nebo film, na chodbách se prolínají úžasné prvky dávné secese se zásahy pozdějších dob, jedna rána za druhou, pokud hojená, pak velmi obsoletně. Na kvalitu kurzu to ale nemělo vliv. Hojení ran je léty vycizelovaný formát, ze kterého odcházejí účastníci s pocitem, že svůj čas nepromarnili a že i díky kurzu mohou být svým budoucím pacientům užiteční. Protože, jak zmiňují někteří i v následujících mikrorozhovorech, s většinou ran přicházejí lidé nejdřív do lékárny. Pochopitelně jsou rány a rány. Od kuriozních, špatně se hojících jizviček, jejichž estetickou stránku lze vyřešit například tím, že se stanou součástí malého tetování, až po těžké dekubity, pooperační rány nebo rány související s onkologickým onemocněním. Na mnohé obrázky nebyl pěkný pohled. Naštěstí existují, a na kurzu jsou ukazovány, také optimističtější příběhy, kde zbyla z původní hrůzné rány jen solidně zahojená jizva. A lékárna může být místem, kde je pacient povzbuzen, podpořen, že něco, co v jednu chvíli nevypadá vůbec dobře, může při kvalitním ošetřování skončit pozitivně. Podle mě i zdánlivě prosté dodání optimismu a sebedůvěry je nenahraditelná a vysoce odborná práce v lékárně. Ruku v ruce samozřejmě s odborností praktickou, s radou, jak konkrétní ránu hojit, jestli ji zvládnu samoléčbou doma nebo bych měl vyhledat lékaře.

Základnímu třídění ran a krycích materiálů se věnovala doktorka Dagmar Škochová. Vysvětlila, jak typologie rány ovlivňuje její hojení a metody, kterými lze u různého poranění dosáhnout co nejlepších výsledků. Rána infikovaná, povleklá, granulující, epitelizující, o všem alespoň základní informace, které se mohou hodit i v lékárně. Pak pokračovala doktorka Martina Žemličková, která se v několika přednáškách zabývala například ošetřením chronických ran a problematikou kontaktních alergií nebo onkologickými ranami a předepisováním prostředků pro vlhké hojení ran. Bylo to hodně konkrétní i s ukázkami materiálů, které si účastníci mohli doslova osahat. Martina Žemličková se věnovala i paliativní péči a zkušenostem s nemocnými, kteří odmítají tradiční ověřenou léčbu a raději vloží svůj osud do rukou různých ezo léčitelů. Připomněla stále častěji zmiňovanou skutečnost, že na paliativní péči setrvávají mnozí nemocní řadu let a je jim třeba zlepšovat podmínky života, léčit rány a zmírňovat utrpení. Uvedla řadu konkrétních postupů i případů, kvůli kterým stojí za to se kurzu zúčastnit. Zmínila i problematiku ošetření poradiačních ran, čemuž se ovšem věnuje zvláštní samostatný kurz.

Po přestávce vystoupila s několika tématy doktorka Eva Šimůnková. Představila materiály k ošetření chirurgických ran, oplachové roztoky a zmínila péči o pooperační jizvy. Velmi obsažné a konkrétní, s ukázkami materiálů, které kolovaly auditoriem.

Nakonec před účastníky předstoupila magistra Markéta Koutná, aby je seznámila s ošetřením drobných poranění, popálenin, s dekubity a použitím kožního ochranného krému, také s metodami komprese. Svoji úlohu pojala velmi přesvědčivě, když například užití sprejů demonstrovala na své vlastní ruce.

Je znát, že má GK Hojení ran dlouhou tradici, přednášející jsou sehraní a nikde nehrozí hluchá, nudná místa. Díky kombinaci často drsných obrázků s vysoce erudovaným, ale srozumitelným výkladem, včetně ukázek materiálů a způsobů ošetření, odcházejí účastníci z řad farmaceutů i farmaceutických asistentů z kurzu se zaujatým výrazem a stejně jako přítomný redaktor mají dlouho nad čím přemýšlet. Přejme si, aby kurz v programu vzdělávacích akcí vydržel co možná nejdéle.

Jak vznikl nápad na pořádání kurzu?

Před 10–11 lety jsme byli osloveni, jestli bychom nemohli vytvořit nějaké krátké sdělení pro lékárníky, jaké materiály pro ošetření ran jsou na trhu, jaké jsou na co vhodné a co ještě může lékárník doporučit. Jednorázově jsme vytvořili kurz, který se setkal s velkým zájmem. Oslovila nás lékárnická Komora, nejdřív byl do roka jeden dva kurzy, pak tři, čtyři a postupně to přibývalo…

Kolik lidí tak prošlo kurzem?

Nedávno jsme to s Komorou počítali, kurz má přes 650 absolventů. Postupně se proměňoval podle toho, co účastníci psali do hodnocení a postupně jsme některé věci vyselektovali a obsah více přizpůsobili potřebám a odbornosti lékárníků. Nejdůležitější jsou pro ně informace pro domácí péči, pečovatelé z domácího prostředí se velmi často přicházejí do lékáren poradit, co a jak můžou použít, na jak dlouho a podobně.

Podle čeho vybíráte konkrétní obsah kurzu?

Zaměření se mění podle hodnocení účastníků předcházejícího kurzu. Je tam jedna otázka, co by uvítali doplnit, takže z toho vycházíme a pokud to jde, tak to do kurzu doplníme, byť čas jednodenního kurzu není nekonečný. Kolegyně z praxe, jako MUDr. Žemličková a MUDr. Šimůnková, mají často možnost zkoušet úplně nový materiál, takže pak v kurzu uvádějí výsledky, které jsou úplně nejnovější.

Vrátil se někdo? Absolvoval někdo víckrát?

Ano, určitě, máme jich několik, kteří přicházejí opakovaně a máme z toho samozřejmě radost. I když mě to překvapovalo, ale jo, chtějí si to oživit nebo doplnit, po půl roce přijdou znova. Velmi mile mě překvapilo, že lékárníci o kurz projevili tak upřímný zájem. Většinou jsou akční a chtiví praktických informací a pak se s námi spojují i telefonicky, když mají nějaký případ, o kterém by se chtěli poradit.

PhDr. Dagmar ŠKOCHOVÁ, MBA, přednášející

Já se snažím pro posluchače kurzu rozdělit materiály, které se používají na hojení ran, do jednotlivých skupin. Snažím se jim vysvětlit, na co jsou jednotlivé materiály vhodné, jaká jsou jejich úskalí a představit jim jednotlivé produkty. Pak bychom se měli zmínit o oplachových roztocích, o těch mluvím většinou v kontextu té první přednášky a v poslední přednášce se bavíme o hojení pooperačních jizev.

Co myslíte, že z toho nejvíc lékárník použije?

Asi nejvíc informace, jak se dají rozdělit jednotlivé materiály, která skupina je na jaký typ rány. Že alfou omegou hojení je debridement a to krytí že je víceméně takový bonus.

Co z toho by mohl lékárník použít při poradenství?

Určitě by mohl poradit, že alfou omegou hojení je očištění rány, ten debridement, očištění okolí rány a podle toho, jak se rána chová, jestli je v ní nadbytek vlhkosti nebo je rána naopak sušší a potřebuje podpořit víc epitelizaci nebo granulaci, tak potom poradit, jaký materiál by na konkrétní ránu mohl být vhodný.

Jací jsou lékárníci posluchači?

Zvídaví. Hodně se ptají a diskuze s nimi je příjemná.

MUDr. Eva ŠIMŮNKOVÁ, přednášející

Co je pro lékárníky z vaší přednášky nejpraktičtější?

Víte, co je pro ně nejpraktičtější? Aby věděli, co lidem nejvíc vadí, čemu se mají vyhnout. Dále aby věděli, jak postupovat, když někdo přijde s problémem: Já mám ránu, co mám dělat, jak si ji mám ošetřovat. Nebo když přijde i příbuzný někoho zraněného. Důležitá je i ekonomická stránka. Máte lékárny v různých obcích, oblastech, kde jsou na tom pacienti jinak než ve velkých centrech.

Co by lékárník mohl pokazit, co by neměl dělat?

Měl by se konkrétně zajímat, o jakou ránu jde, a podle toho se pokusit vybrat materiál tak, aby věděl, že těžko udělá chybu, nebo minimálně tomu pacientovi úplně pomůže a pacient se zvládne zahojit nebo mu méně pomůže, nebo mu neuškodí.

Jaký je váš vztah k pacientům, podle vašich komentářů z přednášky jste k nim měla velmi blízko…

Ještě tady nejsme tak vyhořelí, aby nám to bylo všechno úplně jedno, takže vám ti pacienti prostě přirostou k srdci. Snažíme se o ně postarat, někteří se i stabilizují na dlouhé roky, třeba i ti onkologičtí pacienti, teď se nám vrátila paní asi po osmi letech, někdy víme, že to neodvratně spěje ke konci, ale i tak se snažíme jim dodat nějaký optimismus, aby mohli dál pokračovat, než nastane definitivní konec.