Jaké je být vlastní paní? Úžasné!

V letošním roce chceme v časopise představovat zajímavé lékárnické osobnosti, jejich příběhy a jejich lékárny.

Lékárnického sebevědomí není nikdy dost. Ukážeme vám farmaceuty, kteří nefňukají, netrpí, nepochybují o volbě svého povolání, naopak se snaží dát každému svému dni smysl a užitečnost. Jel jsem nedávno v temné noci po dálnici za namrzajícího deště a fujavice, prostě v řidičsky děsivých podmínkách, s jednou lékárnicí po boku, a ona mi vysvětlovala, jak je pro ni obrovsky důležité, aby byla na světě užitečná, že by nemohla dělat nějakou práci jen tak, aniž by pomáhala lidem. Přiznám se, že jsem ji v té obtížné situaci moc nevnímal. Pak se mi ale její slova vracela a mockrát jsem si je v hlavě přehrával. A jako zázrakem se mi vybavila teď při přemýšlení, čím uvést nový časopisecký cyklus. Být užitečný a vůbec to nebrat jako frázi. A vědět to samozřejmě a kdykoliv. Třeba v noci na dálnici. Její jméno vám neprozradím, je to naše tajemství.

Ale myslím si, že to takhle má většina lékárníků–farmaceutů, jen se to třeba stydí přímočaře vykřičet do světa. Pojďme se nestydět a pozvěme na pódium ty, kteří si to zaslouží.

Lékárníky ze všech typů lékáren, lékárníky, kteří prožili nebo prožívají příběhy, o kterých nikdo moc neví, a je to škoda.

Jako první představujeme mladou lékárnici z jižní Moravy. Když jsem se jí zeptal, jestli nezešílela a z čeho se jako chystá žít, rozesmála se. Smějící se člověk je vždycky dobré znamení.

PharmDr. Markéta Nezvedová, PhD., na sklonku minulého roku obnovila lékárnu v malé obci Prosiměřice poblíž Znojma.

V té lékárně jsme se potkali hned druhý den letošního roku, a tak si přečtěte, o čem jsme si povídali.

Co se vám přihodilo, že spolu sedíme v nově otevřené venkovské lékárně, a vy se tváříte tak spokojeně?

Splnila jsem si celoživotní sen?

Kudy vedla vaše cesta od studií až sem?

Skončila jsem školu v roce 2014 a nastoupila normálně do lékárny, nejdřív řetězcové, pak do dvou soukromých, asi po dvou letech jsem změnila místo. Nakonec jsem ještě šla na doktorské studium. Po skončení jsem si řekla, že zase potřebuju oživit praxi a nastoupila jsem jako létající lékárník. To bylo docela záživné, ale poznala jsem různé lékárny a zase jsem se docela rychle dostala do praxe. A v tu dobu přišel dotaz od zdejšího starosty, jestli bych to tady nechtěla převzít. Můj partner odsud pochází, takže se tady oba objevujeme, známe se s místními lidmi, tak se vědělo, že jsem lékárnice. A jednou přišla ta otázka, jestli bych to nechtěla převzít a já jsem hnedka řekla, že ne. Pak mi to ale leželo v hlavě, protože jsem přece vždycky chtěla mít vlastní lékárnu, myslela jsem na to od chvíle, kdy jsem nastoupila na farmacii.

To už dneska každý nemá…

Asi nemá. Já to měla jako sen… Prvně jsem taky řekla, že ne, protože jsem za tím viděla všechno, co to obnáší. Ale pak mi vrtalo hlavou, že jsem si to vlastně vždycky přála, docela jsem se na ten sen upínala, a teď se mi to vrátilo a je tu taková nabídka, tak mě v jednu chvíli napadlo, jestli to není nějaké znamení…

Po nějaké době jsem řekla, že jo, ale s tím, že si ještě dodělám PhD. a tady v objektu byla stejně v plánu rekonstrukce.

Nikdo na mě netlačil, tak jsem si postupně zjišťovala, co všechno je potřeba, samozřejmě jsem časem viděla, že toho je potřeba víc a víc, ale prostě to nějak šlo.

Jak to tady bylo s lékárnou? Na co budete navazovat?

Provozoval ji dlouhou dobu jeden pan lékárník, ale byl to takový pan chemik, uzavřenější, méně empatický, alespoň podle místních lidí, ale tak ho nějak tady všichni brali, mají tady prostě takového lékárníka. Pak se rozhodl, že opravdu už skončí a půjde do důchodu, tak začalo vedení obce hledat náhradu. Myslím, že jsou místní rádi, že jsem tady já, že jsem na ně milá, dost rychle se to rozkřiklo, někteří se pod různými záminkami na mě chodili dívat, ale to tak patří k věci a já jsem ráda za pozitivní odezvy a doufám, že to tak zůstane.

Jak jsou velké Prosiměřice a co tu je za zázemí, bez kterého by bylo asi těžké provozovat lékárnu?

Prosiměřice mají asi osm set obyvatel. Co se týče zdravotnictví, tak je tady zdravotní středisko, kde teď jsme, ordinují tu dva praktici, je tady zubní, pak byla vedle pediatrie, kam se starosta taky snaží najít nějakého pediatra.

A v nejbližším okolí?

Prosiměřice jsou vysloveně středisková obec, škola je tu do devítky, dva větší obchody a řeznictví, a funguje to tak, že se lidi z okolních vesnic sjíždějí sem. Jsou to i obce s podobným počtem obyvatel, ale nemají tam skoro žádné služby, tak jezdí sem.

Nejbližší lékárna je kde?

Ve Znojmě a pak ještě v Hodonicích, ale to je úplně jiný směr.

Jste tedy zřejmě adeptem pro program bonifikace lékáren v nedostupných oblastech…

V roce 2025 se už aktivně nežádalo, seznam si sestavila sama pojišťovna podle zvolených kritérií a měli se hlásit jen ti, co tam nejsou. Já jsem se tam našla, pochopila, že nemám nic dělat a že až seznam schválí pojišťovny, tak taky nemám nic dělat, že pojišťovny se začnou ozývat. Takže ano, viděla jsem se na tom seznamu, byla jsem ráda a snad vše bude fungovat.

Jak moc vám program bonifikace lékáren pomůže? Obešla byste se bez této podpory?

Ještě přesně nevím, lékárna je v provozu měsíc. Myslím, že bez bonifikace by to bylo tak tak, což není úplně příjemný pocit, zvlášť když si vezmete dovolenou nebo jste nemocný a nedojdete ani do lékárny… Jsem ráda za bonifikaci, je to jistota, že člověku něco přijde i v tíživější situaci.

Otevřela jste 11. listopadu, dnes je 2. ledna, jak to jde? Kolik lidí sem chodí? Nenudíte se většinu doby?

Ze začátku byl celkem klid. Dala jsem vědět starostovi, ten to vyvěsil na webových stránkách a v domě s pečovatelskou službou. A řekla jsem to samozřejmě zdejším lékařům. Ale že bych tady dělala nějakou velkou zahajovací akci, to ne. Chtěla jsem, aby to šlo postupně. A přišlo mi, že jsem to udělala dobře, protože chvíli trvalo, než jsem byla trochu zásobená a měla jsem lidem co dát bez objednávání. Postupně se to navyšuje, taky podle toho, co píší místní lékaři.

Co všechno tu máte?

Snažím se tu mít všechno, co se týká sortimentu bez předpisu, vždycky přemýšlím v rámci různých skupin nemocí, co já mám ráda, co mám osvědčené, co má nejúčinnější složení, abych od každého něco měla, abych tady na každý problém něco měla, co můžu pacientům nabídnout. Co se týká receptových věcí, tak jsem zásobu na začátku jen trošku odhadla a teď už to dělám podle toho, co mi chodí za recepty. Už se mi to v dobrém vrací, už vím, že tady nemám věci navíc, zbytečnosti, žádné speciality, to je tady opravdu většinou na objednání. Ale když vím, že ten člověk ke mně bude chodit, jsem připravená to pro něj mít už i na příště.

Jak budete využívat laboratoř? Jaký očekáváte zájem o magistraliter?

Myslím, že bych tady mohla dělat většinu příprav. Mám zkušenost z jedné soukromé lékárny, kde jsme se s panem lékárníkem snažili podle receptů připravovat skoro všechno. Když jsme neměli surovinu, tak jsme ji objednali, za den tak aspoň 5–10 příprav. Tam hlavně šlo o to, že v ostatních bližších lékárnách se do toho moc nehrnuli, takže pacienty posílali k nám. Tam jsem se hodně naučila v přípravě. Chystám se tady domluvit s lékaři, že se to nemusí bát psát, že pokud to budou pro některé pacienty potřebovat, tak se tomu rozhodně nebráním.

Jaké vztahy máte s distributory?

Tak mám zatím jen jednoho, ostatní se buď vůbec neozvali nebo podmínili doručení dosažením nějakého měsíčního minima, například objednávek za nejméně 100 tisíc korun. To mě dost překvapilo a ráda bych věděla, jestli je to vůbec legální. Jsem na začátku, ale s tím jediným distributorem jsem zatím moc spokojená.

Co říkáte donáškové službě?

Tak tu už asi v nějaké formě a bez odměny provozují všichni lékárníci, kteří berou svoji práci jako službu. Samozřejmě bych uvítala veškeré výkony, které by ocenily práci navíc. Tady na vesnici je to hodně potřeba. Když vidím člověka, že sem sotva dojde a je rád, že je rád, a já to tady v tu chvíli nemám, tak to objednám nebo seženu a radši mu to pak donesu.

A vrací se pak takoví pacienti do lékárny?

Samozřejmě. Jsou většinou velmi překvapení takovou ochotou a jsou strašně vděční. Já to ale nedělám kvůli nějaké reklamě nebo sebeprezentaci, ale protože to mám v sobě tak nastavené.