Lékárenský Jurský park

V roce 2022 jsme na těchto stránkách nabízeli ohlédnutí do divokých devadesátých let, jak jsem je přefiltroval z jednotlivých ročníků Časopisu českých lékárníků z let 1992–2000. Při pročítání jednotlivých čísel jsem se jen stěží bránil pocitu, že nejde jen o „kroniku doby“, ale i o bizarní scénář k tragikomedii. Protože si to velmi pravděpodobně nebudete ověřovat pročítáním archivu devadesátkových ročníků a většina z vás se nevrátí ani k prolistování ročníku 2022, nabízím zhuštěné, lehce ironické shrnutí článků o devadesátkách jako úvod k letošnímu seriálu nultých let.

Neberte ta ironická ohlédnutí příliš vážně. Sice vycházejí z dobových článků, ale jsou jen ozvěnou žité minulosti a bylo by příliš optimistické očekávat, že pouhé přečtení povede k poučení a snaze minulé chyby neopakovat. Jakákoliv podobnost se současnou situací v lékárenství je čistě náhodná, byť bohužel vysoce pravděpodobná. Kdybych měl české lékárenské devadesátky shrnout jednou větou, byla to dekáda, která začala euforií z privatizace a skončila kocovinou z klesajících marží.

Dějiny se neopakují, jen se v českém lékárenství minimálně rýmují. Problémy, které v devadesátkách řešili „otcové zakladatelé“ s vážnou tváří a často i s notnou dávkou naivity, jsou až děsivě podobné těm dnešním. Jen kulisy se změnily. Místo obsluhy a zastarávání faxů nebo nastupující éry e-mailů nás zaměstnávají potíže růstu funkcionalit eReceptu a marná snaha se jich vyvarovat při zavádění e-Poukazu, v kapitole zdravotních pojišťoven nás místo disket nebo obrovských (stamilionových) dluhů (závazků po splatnosti) trápí neoprávněné krácení úhrad a místo nedostatku léků řešíme... vlastně ne, nedostatek léků řešíme pořád.

Faxová dálnice a korespondenční lístky

Dnes je asi nejzábavnější linkou příběhu cesta digitalizace českého lékárenství z doby, kdy byl vrcholem on-line technologie pager a slovo internet mohlo klidně znamenat jméno exotické nemoci. Do srpna 1995 disponovala Česká lékárnická komora šesti stolními počítačovými stanicemi, třemi tiskárnami, starým notebookem s přenosnou tiskárnou, modemem a streamerem, který zálohoval data na magnetické páskové nosiče maximálně rychlostí 4 MB za minutu. Když v květnu téhož roku přešla Komora na nový software členské evidence, trvalo téměř dva měsíce, než se s ním naučila pracovat. O rok později už svět pomalu objevoval kouzlo HTML stránek i výhody e-mailu a do rozjetého vlaku pokroku se rozhodla naskočit i Česká lékárnická komora. Představenstvo usoudilo, že je nezbytné vybudovat síť rychlého přenosu informací a udělalo to způsobem sobě vlastním.

Komora zakoupila software, jehož pomocí se do lékáren měly předávat důležité informace elektronicky. V době vytáčeného připojení bylo celkem logické, že šlo o rozesílání ideálně v noci, aby se ušetřilo za telefonní impulzy. Poněkud méně logické je, že Komora nemotivovala členy ke zřizování e-mailových účtů, ale rozhodla se k rozvoji komunikace využít téměř umírající technologii faxu (vynalezeno 1843, v telefonním provozu od 1966, největší rozvoj 70. léta). Mělo to ale háček –⁠ Komora neznala faxová čísla svých členů (lékáren). A tak vyšla v časopise dnes již legendární výzva: „Žádáme vás o sdělení správných čísel, na něž lze poslat faxovou zprávu, nejlépe na korespondenčním lístku zaslaném na adresu sekretariátu.“ Ano, čtete správně. Základním kamenem pro budování digitální dálnice Komory se stal vynález z dob Rakouska-Uherska, papírový lístek s předtištěnou známkou.

Internet: Ten podivný nepřítel

Zatímco Bill Gates v roce 1995 představoval Windows 95, čeští lékárníci vedli vášnivé debaty, zda je „internet“ jen nástrojem zkázy nebo je také k něčemu dobrý. Občasné osvětové články v lékárnickém časopise vysvětlovaly pojmy, které dnes znají jen digitální archeologové.

O rok později se Komora stala hrdým členem pozorovatelem Evropského svazu lékárníků (PGEU), jehož rezoluce definovala postoje lékárníků na další dvě dekády a stále by se dala tesat do kamene: „Evropští lékárníci doufají, že budou zakázány techniky prodeje jako objednávky poštou nebo v počítačových sítích včetně internetu.“ Tehdejší optikou to dávalo smysl. Internet byl něco jako divoký západ, kde neexistuje odborný dohled a platí právo silnějšího. Představa, že by si pacient objednal léky „přes drát“, byla podobně absurdní jako lékárník bez bílého pláště.

Přesto se ledy hnuly. Na přelomu milénia vznikl ambiciózní, Komorou podpořený projekt „Lékárna na internetu“ (dnes lékárna.cz). Spolupráce Grémia majitelů lékáren, firmy Zentiva (tehdy ještě Léčiva a. s.) a firmy Pears Health Cyber s. r. o., měla za cíl „zvýšit prestiž lékáren“. Webové stránky lékáren sice tehdy sloužily spíše jako statické vizitky s otevírací dobou, ale semínko bylo zaseto a lékárníci učinili jedno z vizionářských rozhodnutí pro „vyšší dobro stavu“.

Ironií osudu je, že právě boj proti zásilkovému prodeji a e-komerci se stal leitmotivem celého dalšího desetiletí, aby byl nakonec prohrán ne na poli odborném, ale na poli čistě tržním. Už tehdy se mezi řádky objevovaly obavy z toho, co dnes nazýváme e-komerce. Diskuze, zda má lékárna, aby přežila, prodávat i jiný sortiment než čistě lékárenský, byly stejně živé jako dnes. Zatímco tehdy bylo předmětem sporu drogistické zboží, dnes vyvolává kontroverze nabídka „erotických pomůcek“. Jen tenkrát, na konci devadesátek, ještě lékárníci věřili, že se to dá zakázat vyhláškou.

Závěr dekády se nesl ve znamení technologické paniky zvané Y2K. Mediální masáž, že se úderem silvestrovské půlnoci na přelomu 1999/2000 vymažou bankovní účty a zřítí letadla, dopadla i na lékárny a problém roku 2000 se opakovaně řešil i na sjezdech Komory. Nakonec se nestalo vůbec nic. Počítače naběhly, Windows 98 se hroutily zhruba stejně často jako bez hrozby Y2K a lékárníci zjistili, že největším problémem roku 2000 není rezignace Billa Gatese ve vedeni Microsoftu ani nestabilita software, ale fakt, že jim pojišťovny hodně a hodně dlouho dluží.

Část II: Komora –⁠ Organizovaný chaos a drahé lekce z PR

Jestliže digitalizace byla tragikomedií, vývoj České lékárnické komory byl čistokrevným politickým thrillerem s prvky grotesky. Devadesátá léta byla dobou, kdy se Komora hledala. A nutno říct, že se hledala poměrně hlučně a draze.

Hned v úvodu dekády, v roce 1992, řešilo představenstvo otázku života a smrti: tvar razítka. Bylo rozhodnuto, že kulaté razítko smí používat pouze centrální orgány Komory, zatímco okresní sdružení se musí spokojit s tvarem hranatým. V „divokých devadesátkách“ zjevně záleželo na geometrii otisku více než na obsahu potvrzení. Tento byrokratický fetišismus krásně ilustruje, jak se rodící se stavovská organizace snažila dát chaosu řád, byť začínala od těch nejméně podstatných věcí. S velmi vysokou mírou nadsázky se ale můžeme konejšit myšlenkou, že se to o pět let později stalo inspirací pro kampaň firmy Apple „Think Different“. (Pỉipíjím na počest rebelů, na počest těch, kteỉí se postavili systému. Pỉipíjím na hranaté kolíky v kulatých dírách.)

Pravdou ale je, že v PR měla inspirace směřovat přesně opačným směrem. V roce 1995 navrhl jeden z delegátů Sjezdu zdvojnásobení členských příspěvků, aby Komora měla na „PR“. Návrh, předložený v pozdních nočních hodinách, nejenže prošel, ale prošel se zpětnou platností už v probíhajícím roce. Následně Komora najala rovnou tři (!) PR agentury, utratila přes tři miliony korun (což byly tehdy astronomické peníze, za které se dal koupit dům) a výsledek? Vláda vzápětí schválila snížení obchodní přirážky a začala mluvit o prodeji léků u benzínek. Lekce to byla drahá, ale zjevně ne dostatečná, protože podobné nápady se v dalších letech a dekádách vracely jako bumerang.

Krásným střípkem do mozaiky kuriozit je i anabáze s hledáním sídla Komory. V roce 1996 vypsalo představenstvo odměnu 50 000 Kč (půlroční plat lékárníka!) pro toho, kdo dohodí vhodné prostory. Sídlo se nakonec našlo i rekonstruovalo, aniž by bylo nutné částku vyplatit. Mezitím se Komora stihla pohádat s ministerstvem financí, antimonopolním úřadem (dostala pokutu za kartelové dohody o poplatcích za osvědčení) a dokonce i sama se sebou.

Lékárenství ve víru privatizace a dluhů

Zatímco Komora řešila tvar razítek a sběr čísel faxů, v terénu zuřila válka o přežití. Privatizace byla slovo, které se skloňovalo ve všech pádech. Scénář byl obvykle následující: lékárník si vzal úvěr s úrokem 14–17 % (ano, dnešní hypotéky jsou proti tomu charita), zprivatizoval lékárnu v okresním městě a doufal, že to splatí, protože lékárny byly zpočátku vyloučeny z výhodných privatizačních úvěrů pro zdravotnická zařízení. Počáteční euforii („budeme pány ve svém domě“) vystřídala krutá realita. Pojišťovny neplatily a druhotná platební neschopnost byla denním chlebem. Lékárny dlužily distributorům, pojišťovny lékárnám a stát krčil rameny. V roce 1996 vznikla Českomoravská lékárnická platebna, pokus o institucionální řešení dluhů, který měl ambici suplovat roli státu ve vymáhání pohledávek.

Devadesátky byly také dekádou, kdy lékárníci poprvé ochutnali hořkou pilulku snižování marží. Argumentace úředníků (často paradoxně kolegů farmaceutů sedících na ministerstvu) byla kouzelná: „Vždyť dostáváte naturální rabaty, co byste chtěli.“ Obchodní přirážka klesla z původních 38 na 35, pak na 32 %... a spirála se roztočila. Tehdy se také zrodil mýtus, že „snížení marže zlikviduje malé lékárny“. Nezlikvidovalo. Naopak, počet lékáren rostl. Každý chtěl mít svou apatyku, i kdyby měla být v garáži.

Konec nevinnosti

Když úderem půlnoci na Silvestra 2000 devadesátky skončily, české lékárenství bylo k nepoznání. Z šedivých ústavů národního zdraví se staly barevné, soukromé podniky. Místo psacích strojů vrněly na stolech jehličkové tiskárny připojené k počítačům s procesory Pentium. Ztratili jsme iluze, že „vše vyřeší trh“ (nevyřešil, jen vytvořil řetězce). Protože PR agentury nepomohly, alespoň někteří z nás přišli o naivitu ohledně síly našich „tlaků“ na ministerstva. Zato jsme ale získali něco cenného –⁠ svobodu dělat své vlastní chyby.

A digitalizace? Na konci dekády už jsme věděli, že internet nezmizí. Že e-mail je lepší než korespondenční lístek a že „Lékárna na internetu“ není jen výstřelek pro pár nadšenců, ale začátek konce klasického modelu, ve kterém pacient musí přijít za lékárníkem, a ne lékárna za pacientem.

O tom, jak nám to v nultých letech přerostlo přes hlavu, se na pokračování dočtete v příštích číslech.