PharmDr. JOSEF VANÍČEK:
Zjistil jsem, že sám se sebou vydržím


Autoři: Jaroslava Hořanská
Vyšlo v časopise: Čas. čes. lék., 89, 2017, č. 7-8, s. 22-25

Josef Vaníček (35) pracuje v liberecké lékárně Sano (součást řetězce Sanovia).

Pochází z Liberce, kde s manželkou a dvěma dětmi žije.

Vedle své rodiny miluje přírodu, kam se vydává s výtvarným náčiním i fotoaparátem.

Obrázky z bloků ukazují, že je pečlivým pozorovatelem svého okolí, zachycuje českou krajinu, architekturu, stromy, rostliny i lidi kolem sebe. Jeho velkým přáním je, aby si lidi uvědomili, že když zničíme přírodu, nebude kde žít.


  • Dokdy je podle vás člověk obecně mladý?

Když chce, je mladý až do smrti.

  • Jak vypadá vaše práce lékárníka?

Z předešlé lékárny jsem odešel do té nynější, která funguje od roku 2014 na jednom z největších libereckých sídlišť, spolu s kolegyní. Oba jsme zaměstnáni na částečný úvazek, abychom získali více volného času. V lékárně se s kolegyní střídáme po dnech. Je to možná náročnější k udržení běhu lékárny, ale za prodloužené víkendy nám to oběma stojí.

  • Baví vás to ještě za tárou, nebo se někdy cítíte okoralý?

Cítím se tak okoralý, že někdy ani nevím, kolik stupňů té okoralosti by muselo přibýt, aby to bylo nejhorší. Atestace pro mě byla skutečný restart, pak jsem určitý čas pracoval s větším nasazením. Postupně mě ale stále víc znechucuje to, co z lékárny dělá obchod – bonusy, pobídky, marketing, plnění plánů, planogramy. Vyčerpávají mě neustálé změny cen, výpadky léků, akce, slevy, nová a nová generika, která následně mizí z trhu. Myšlenka e-receptů se změnila od cesty ke sdílení dokumentace mezi zdravotníky (e-health) do jakéhosi hybridu kontrolujícího naši činnost. Spolu s EET je to pouhý nástroj online dohledu, který nám jen hází klacky pod nohy, ale zpět téměř nic nedává. Všechno to odvádí pozornost od hlavního účelu naší práce – předat pacientům informaci o správném použití jejich léků. Samozřejmě je taky demotivující, že to pacienty často ani nezajímá, jako by jejich zdraví bylo záležitostí lékaře, ne jich samotných. Myslím, že by mi vážně pomohlo i to, kdybych nad sebou cítil pomyslný bič, který by mě donutil oprášit a doplnit podstatné informace pro správné fungování v lékárně. Kritéria současného pojetí celoživotního vzdělávání mě dostatečně nemotivují.

  • Sám sebe označujete jako muže, který by rád sázel stromy. Už jste nějaké vysadil? Nebo je to v duchu myšlenky z časů krále Šalamouna „postav dům, zasaď strom a zploď syna“?

To ani ne, je to spíše podle jedné knížky, jak muž zasadil stromy a zachránil tím kus země před zničujícím suchem. V lese jsem sice pracoval, ale žádné stromy jsem zatím nesázel, tu myšlenku se snažím realizovat jinak. Jsem svým přesvědčením ekolog, proto bych si přál změnit společnost v tom směru, aby se lidi o Zemi starali, aby zůstala zdravá jejich potomkům. Tím mám na mysli nějaký udržitelný způsob života, a to mě teď zajímá víc než cokoliv jiného. Současná společnost na to ale moc nehledí. Můžu to ukázat třeba i na příkladu z lékárny. Kolik máme zbytečných propagačních materiálů! Když zavolám na centrálu řetězce, aby posílali méně letáků, odpověď zní, že je máme „nataškovat“ a dát každému pacientovi k nákupu. Jenže já dávám tašku jenom tomu, kdo si o ni řekne. Proč produkovat víc odpadu než je nutné. Snažím se proti tomu bojovat a začínám u sebe.

Nechci, aby to znělo velkohubě, ale člověk by měl být skromný a zodpovědný za svoje činy. Ve volných dnech chodím do přírody, nevadí mi posbírat tašky odpadků, které tam poházeli jiní. Naopak, myslím, že je to správné. Společnost se snad může zlepšit, když někdo půjde příkladem.

  • Hodně času věnujete kresbě a malování. Jste samouk, nebo jste se učil pod odborným vedením?

Jsem ryzí samouk. Ke kreslení jsem měl vztah už od malička. Jenže už od gymnázia na malování nebyl čas, naše třídní, matematikářka, nás držela zkrátka, domácí úkol se zkoušel hned druhý den písemkou. Při pětiminutovce člověk už neměl čas nad tím moc přemýšlet, stihl to sotva napsat, což alespoň v mém případě vyžadovalo velké domácí úsilí. Chemikář byl podobně náročný, liboval si v tom, že suploval všechny odpadlé hodiny. Dali nám ale základy, které se neztratí. Čerpal jsem z nich samozřejmě i na farmacii. Její studium jsem bral taky hodně odpovědně, někdy až zbytečně do hloubky, a neměl jsem čas ani na studentský život, natožpak na nějaké kreslení či čtení. To doháním až teď.





Po svatbě mi manželka koupila malířský stojan, najednou jsem se cítil tak trochu zavázaný ho použít. V té době ještě studovala na filozofické fakultě jazyky. Zatímco se ona se učila, já jsem měl najednou čas tvořit. V Brně jsem se přihlásil na kurz večerní figurální kresby. A zase jsem trénoval. Tentokrát, jak dostat pozorované věrně na papír. Vlastně je to u mě pořád stejné, pokud chci něco ovládat, musím si to odsedět – ať už nad skripty nebo s tužkou v ruce. Do ruky ani do hlavy se to samo nenaleje.

Dnes čtu, chodím po přírodě, kreslím a maluju. To je asi to, co mě snad udržuje mladým a dodává mi energii i pro práci v lékárně. Pořád se mám čemu učit a učím se i od našich dětí. I tady si to v září 2016 všechno parádně sedlo, manželka se vrátila po rodičovské dovolené do práce a já mám se svým částečným úvazkem víc času pro děti. Trávíme spolu víc času. Kreslíme a čteme společně. Cítím, že se vzájemně obohacujeme, táta už není jen ten, kdo každý den mizí pryč.

  • Máte svá oblíbená místa, kde hledáte náměty? Stačí vám česká krajina, nebo vás to táhne do světa? A co si s sebou kromě pomůcek k malování berete na cesty?

Svět je krásný, ale já nemám ambice někam se stěhovat, poznávat další cizí státy, toho jsem si užil po fakultě, ty touhy po světě časem nějak ustaly. Nejvíc mě naplňuje, když najdu v dnešní asfaltové džungli nějakou novou cestičku do přírody. Zkoumám, jestli si naše krajina zachovala svoji prostupnost pro pěší. Obvykle vytyčím nějaký cíl na mapě a snažím se k němu dojít cesta necesta. Myslím na to, abych svůj vztah k přírodě byl schopen předávat našim dětem. V tom směru je mým velkým vzorem Miloslav Nevrlý, pro mě velká osobnost. Je autorem Karpatských her, bible každého poutníka poznávajícího přírodu. To on je tím Náčelníkem v knize Miloše Zapletala Stezka odvahy, kterou právě na pokračování čtu dětem. Oba spisovatelé se doslova obětovali, a to i za minulého režimu, výchově mládeže.

A co si na ty cesty beru? Kromě bloku a tužky už si snad beru jenom svačinu. Snažím se putovat nalehko, někdy zapomenu i na pití. Hraju pak hru na hledání pramene.

  • Zaznamenala jsem, že jste vytvořil akryl na plátně, podle vás to bylo první opravdové malování na zakázku. Byla to hlavně výzva, nebo radost?


Ten obraz jsem maloval pro kolegyni, létající lékárnici, která má odmalička ráda houby. Když zjistila, že maluju, řekla si, že by obraz s hřiby chtěla mít doma. Vymýšleli jsme, jak to namalovat, aby se jí to „hodilo do kuchyně“. Moje počáteční odhodlání klesalo s přibývajícími pozměňujícími návrhy a myslím, že se to podepsalo i na výsledku, malba je poněkud utahaná. Ale vzal jsem si z toho ponaučení, ukazovat dílo až hotové a kritiku slíznout najednou. I staří mistři jistě nezakrývali nedokončené dílo náhodou. Víc mě těší malovat sobě blízká témata. Zakázka zkrátka vnáší do tvorby náznak povinnosti, a to člověku ubírá radost z volné práce. Přesto se ale před zakázkami neuzavírám, dokonce jich už na mě pár čeká.

  • Zkoušel jste někdy vytvořit portrét? Pokud ano, s jakým výsledkem?

Portrét? Autoportrétů mám celou řadu, portrétů dokonce více řad. Na portrétech se učím, jen je zcela záměrně neukazuji na veřejnosti. Ale jsou i lidi, kteří si dali svůj portrét, který jsem vytvořil, jako profilový obrázek.

  • Jak a proč vznikl Ateliér PV?

Ateliér vznikl proto, že jsem potřeboval prostor na práci i jako sklad výtvarného materiálu. V panelákovém bytě v šatní skříni už jsem to déle skladovat nemohl. Ateliér je místo, kde můžu nechat práci rozdělanou, žádné dítě se v tom nebude hrabat, nikomu to nepřekáží. Potřeboval jsem místnost i klid. V areálu Luny, což je obludná betonová stavba postavená v minulém režimu, velký chátrající objekt, bylo místa dost. V minulosti jsem dokonce přemýšlel, že bych tam zbudoval lékárnu, ale nakonec jsem do toho naštěstí nešel, spočítal jsem si, že by si na sebe nevydělala. V Liberci je na počet obyvatel velká konkurence lékáren. Jeden menší prostor jsem nakonec využil pro ten ateliér, což není jen výstavní místnost, ale spíše dílna. Vejde se tam pár obrazů na volné stěny, ale i několik lidí, když je pozvu na nějakou akci, kterou pořádám. Třeba na promítání filmu nebo fotek z putování. Takhle jsme se dívali třeba na film Ztracený na Sibiři o pobytu v gulagu. Snažím se z toho postupně vytvořit takové mikrokulturní centrum. Naposledy jsem tam pozval pár lidí na povídání o mém pobytu ve tmě.


  • Pokud vím, ve tmě jste pobyl dvakrát. Co vás k tomu vedlo a co vám čas bez světla dal? Zúročil jste ten zážitek i ve své tvorbě?

Poprvé jsem byl šest a půl dne u Prahy, šlo o organizovaný pobyt ve tmě, což znamenalo, že se tam o mě někdo staral, nosil mi teplé jídlo a měl jsem tak i jistotu, že bych se v případě potřeby dovolal pomoci.

Já jsem celkem rád sám, přesto bylo výzvou se sebou samým vydržet. Sliboval jsem si od toho, že budu mít možnost přemítat, co se svým životem dál. To vyšlo, byl jsem tehdy krátce před odchodem z minulé lékárny. Pobytem ve tmě jsem získal určitý nadhled, přemýšlel jsem, co bych mohl dělat, zároveň jsem se snažil sám sebe omlouvat, proč bych něco dělat neměl nebo nemohl, ale pochopil jsem, že se v životě můžu někam posunout, dělat něco jiného, třeba i na částečný úvazek. Časem jsem se pak skutečně odhodlal vytvořit si ateliér a platit za to sice nízký, ale přece jenom nájem, i když se rodiče a kamarádi ptali, jestli z polovičního platu uživím rodinu. Rozhodně mi ten pobyt ve tmě něco dal. Dal mi odvahu. Taky zjištění, že člověk nemusí jenom vydělávat, ale může žít naplno. Dospěl jsem k tomu, že když budu chtít jít do ateliéru nebo na výlet do Jizerek, půjdu tam.

Ve tmě jsem taky přišel na to, že veškeré nepřirozené chování se v něčem jiném projeví. Všechno, co se přehání, má následky. Lidé například dlouho hledí do počítače, pak si jdou do lékárny pro oční kapky, ale to je instantní řešení. Bolest obvykle není ten problém, ale jen upozornění k zamyšlení nad tím, co děláme v životě špatně, vypnu-li bolest analgetikem, vypnu upozornění, ne problém samotný.

Podruhé jsem si řekl, že si z dnů strávených ve tmě udělám zkoušku přežití. Pobyt jsem si organizoval sám. Nechtěl jsem mít vůbec žádný kontakt s lidmi. Pobyl jsem osm dní v zimě v opuštěné malé chajdě uprostřed jizerského lesa, bokem od značené cesty, kam nikdo nechodí. Jídlo jsem si přinesl svoje, v lahvích jsem měl na celou dobu vodu ze studánky. Přestože byl květen, na horách sněžilo, abych se zahřál, devadesát procent času jsem proležel ve spacáku. Abych neviděl vůbec nic, okna jsem si utěsnil alobalem. Měl jsem jen minimální orientaci v čase, nejpřesnější bylo řídit se tím, kdy přišel hlad. Snažil jsem se žít přítomným okamžikem. Nechtěl jsem ani pitvat minulost, ani plánovat budoucnost, ale prožít to, že jsem teď a tady. Byl jsem v tom bezčasí a chtěl zkusit, jestli mi tma dá něco navíc. Přišel jsem na to, že nic lepšího než z prvního pobytu od tmy asi nedostanu. Poslední dny jsem byl už tak přespaný, že bylo velkým trápením usnout, když jsem se domníval, že je večer. Nakonec jsem se ve vnímání času dokonce předběhl o celý den. Ale smysl to pro mě rozhodně mělo. Dokázal jsem si, že to dokážu.

K pobytu ve tmě mě hodně mě inspiroval Jaroslav Dušek svou knihou Tvarytmy. Nejsem sice takový senzibil jako on, ale rozumím mu, poslouchám jeho hry a čtu jeho knížky, protože jeho filozofie je mi hodně blízko. Jaroslav Dušek mě inspiroval i k půstu. Postím se jednou za měsíc při úplňku. Předem doma řeknu, že bude úplněk, aby se se mnou na jídlo nepočítalo. Když se ráno probudím, už nejím, trvá to obvykle 36 hodin do další snídaně. Po Duškově vzoru se poslední dobou snažím půsty postupně prodloužit. Jeden takový půst zrovna podstupuji, chtěl bych to vydržet tři dny.

  • Netajíte se tím, že naprosto odmítáte všechny potravní doplňky. Jak jste k tomu dospěl?


Stalo se to postupem doby, zkušenostmi z praxe, a nebudu tajit, že velkým dílem přispěla i kniha Johna Virapena Nežádoucí účinek: smrt. Jako by přesně popisovala moje zkušenosti s jednáním obchodních zástupců, byť jen s prachobyčejnými doplňky stravy. Umím si živě představit, jak to asi může probíhat v ordinaci např. odborného lékaře předepisujícího drahá léčiva, to je ještě úplně jiná liga farmabyznysu. Horší je, že už příliš nevěřím ani registrovaným lékům, což naráží na moje svědomí. Ptám se sám sebe, zda v tom do budoucna mohu jet. Jako lékárníkovi mi například vadí, když vidím, že pacienti užívají antidepresiva jen ze setrvačnosti, třeba po operaci. Už ani netuší, proč to vlastně dostali, přesto ale léky negativně ovlivňují nejen jejich psychiku, ale rovnou celý organismus. A kolečka byznysu se vesele otáčejí… Hodně mě oslovuje celostní přístup MUDr. Jana Hnízdila, který nezastírá, že dnešní medicína jde na ruku farmabyznysu a nahrává už zmiňovanému instantnímu řešení: problém – lék. Pokud se něco nezmění, nejsem si jistý, jestli to povolání můžu dělat dál.

Samozřejmě uznávám, že jsou na trhu léčiva zachraňující život, to samé dělá i pokročilá medicína. Problém mám ale s těmi léky, které se předepisují jako „vycpávky do počtu“ nebo léky léčící nemoci způsobené léky. Myslím, že praktičtí lékaři mají ideální pozici k rozlišení situace kdy nasadit lék a kdy pacientovi vysvětlit, že pokud nezmění svůj životní styl, jeho problémy se nezlepší. Místo toho ale denně vidím jinou rutinu: donekonečna omílané nabírání děravé anamnézy po paměti pacienta (to už měl snad v dnešní době všechno zastat propracovaný systém e-health), odběr krve, laboratoř, korekce laboratorních hodnot léky.

Svoji úlohu v lékárně do budoucna vidím jako možnost otevírat pacientům oči alespoň v rámci malého rybníčku samoléčby. Aby pochopili, co se jim jejich tělo snaží nemocí říct. Potýkám se ale s jak s nedostatkem času, tak s nedostatkem soukromí za tárou. Mluvit lidem do životního stylu bývá v takových podmínkách dost ošemetné. Narážím stále na závan společenského povědomí minulého režimu, že zdravotní stav pacienta je záležitostí lékaře. Proč měnit něco na svém životě, když to lze jednoduše řešit tabletkou? Velkým otazníkem pro mě ale zůstává, kdo nebo co vyplní tu ekonomickou díru, která vznikne každým neprodaným balením zbytečného analgetika, směsného přípravku na nachlazení nebo jiného přípravku, který se nakonec podaří pacientovi se zřetelem na jeho zdraví rozmluvit. Pořád u mě ale přetrvává naděje, že se pacienti začnou o své zdraví aktivněji zajímat a upřímnou radu ocení.



Štítky
Farmacie Farmakologie Farmaceutický asistent

Článek vyšel v časopise

Časopis českých lékárníků

Číslo 7-8

2017 Číslo 7-8

Nejčtenější v tomto čísle

Tomuto tématu se dále věnují…


Kurzy

Zvyšte si kvalifikaci online z pohodlí domova

Mnohočetný myelom: Úvodní léčba netransplantovatelných pacientů
nový kurz

Cesta pacienta s CHOPN
Autoři: doc. MUDr. Vladimír Koblížek, Ph.D.

Kopřivka a její terapie
Autoři: MUDr. Petra Brodská

Uroinfekce v primární péči
Autoři: MUDr. Marek Štefan

Hojení ran
Autoři: PharmDr. Irma Miklášová

Všechny kurzy
Přihlášení
Zapomenuté heslo

Nemáte účet?  Registrujte se

Zapomenuté heslo

Zadejte e-mailovou adresu se kterou jste vytvářel(a) účet, budou Vám na ni zaslány informace k nastavení nového hesla.

Přihlášení

Nemáte účet?  Registrujte se