Vydáno před 85 lety

Krise lékárnictví v ČSR (pokrač.)

Pátráme-li po příčinách poklesu ­rentability našich lékáren, přijdeme nezbytně i na zřizování lékáren nových. Že zřízení nové lékárny sníží prosperitu lékáren starých, jest zřejmo, ale nemusí to vždy býti snížení takové, že by ohrozilo normální zisky a existenční schopnost lékáren a tím i do jisté míry hospodářskou schopnost celého lékárnictví. Tím není ovšem řečeno, že hromadné zřizování ­lékáren by nemělo mít své meze. A ­myslím, že od těchto mezí nejsme již daleko. Nesmíme zapomínat, že lékárnictví jest jedním ze stavů, jichž základnou jest spolehlivost, poctivost a svědomitost, avšak také ­jedním ze stavů, který dává nejvíce možností zapomínati na tyto ctnosti. Hospodářský nedostatek a těžké probíjení se životem slabší charaktery nejsnáze svádí.

Poslední dobou mluví se velmi mnoho o komercialisaci v lékárnictví. Tento obrat ve způsobu obchodování lékárníka ­vynutily si změněné poměry během posledních desetiletí. Jest pochopitelno, že dnes, kdy zisk lékáren jest podstatně zredukován oproti dobám dřívějším, nemůže lékárník obchodovati způsobem, jako před několika desetiletími. Tehdy zisk lékáren a i jich chod byl pevný a stálý a obchod šel dál, i když majitel obchodní stránce nevěnoval vůbec té nejmenší péče. Dnes však, kdy musí lékárník počítati již s každým haléřem, musí se učiti nakupovat, kalkulovat a umět i prodat. Po této stránce nelze proti komercialisaci toho nejmenšího namítat, myslím však, že velmi mnoho lékárníků se překomerciovalo. Zapomněli, že lékárník není jen obchodníkem, že lékárník má též určité mravní závazky a povinnosti a že tedy ­nelze na lékárnu aplikovati zásadu mnohého obchodu, koupit co nejlevněji a prodat co nejdráže a nejvíce, bez ohledu na konsumenta a i svého kolegu lékárníka konkurenta. Zdá se mi, že z komercialisace vybraly si lékárny jenom něco a ne vždy to nejlepší a nepřipomněly si, že má-li býti zdůrazňován obchodní ráz lékáren, má to býti také a snad v prvé řadě v poměru k publiku. A přec velmi často shledáváme se dnes v lékárnách spíše se strohými úředníky než s obchodníky, jichž zájem jest získávati si publikum vlídným chováním. Zdá se mi, že mizí z našich lékáren ten teplý vztah k publiku, který býval vždy tak výraznou vlastností lékáren. Lékárník býval důvěrníkem celého okolí, na něho obracelo se publikum vždy dřív, než šlo k lékaři a dnes tuto funkci pomalu přejímají drogisté. Bylo by také třeba zdůrazniti, že jednu vlastnost nedovedli si lékárníci osvojiti, tj., uměti zainteresovati na obchodu i svoje zaměstnance. Nechci usuzovati, zda jest to vinou lékárníků či spolupracovníků, či zda jsou to snad jenom důsledky dnešní výchovy dorostu.

Obraťme se nyní ku příčinám, které vyvolaly mravní pokles lékárnictví. V prvé řadě jest to všeobecný pokles mravního cítění jako důsledek války, která dala vzrůst různým těm kořistníkům bez duše, bez srdce, která změnila mnohé lidi v dravce a ubila všechny ideály. Stavy, které mívaly ve svém štítě heslo „Sloužiti trpícímu“, lékárnictví a lékařství, staly se do značné míry prostou živností, jejíž jediným a jediným účelem jest vydělat! Pravda, ani před válkou nenajedl se lékárník a jeho spolupracovník jenom ideálů. Musel také vydělávat, ale vydělával vždy jenom cestami přímými a nikdy na úkor těch, kteří hledali v lékárně útěchy. I u nás nastoupil t. zv. dorost válečný, která nemá mnohdy tak pevných základů mravních, válka porušila nám i generaci starší a poněvadž dnes obě dvě tyto generace vychovávají již dorost nový, objevuje se vliv této výchovy i na generaci dnešní. Mnoho viny na úpadku mravního cítění mají i jisté živly, které se vloudily do lékárnictví ne snad z lásky ku stavu, ale prostě proto, že toto zaměstnání zaručuje určitý výdělek a to často bez kontroly, při čemž nelze ovšem přehlížeti, že určitou úlohu hraje i zde zhoršená hospodářská situace lékáren. Velikou vinu nese i způsob výchovy dorostu. Zapomíná se vštěpovati aspirantovi znova a znova základní zásady dřívějšího lékárnictví, poctivost, přesnost a spolehlivost. Dále na uvolnění morálky má vinu též zkomercializování našich ­lékáren. Hlavní pákou obchodní činnosti jest vydělat za každou cenu, avšak jsou určité způsoby ­obchodování, které jsou snad přípustny v běžném obchodě, nikdy však v lékárnictví.

Uvažuji-li o dnešní celkové situaci našeho lékárnictví a o možnostech práce za jeho lepší budoucnost, domnívám se, že bude třeba uvědomiti si nejdříve, že jsou určité předpoklady, bez nichž by každá snaha o nápravu byla zbytečnou. Prvým nejdůležitějším předpokladem jest smír ve stavu. Je to ta největší překážka, která brání úspěšné práci o ozdravění lékárnictví a nikde není známek, ukazujících na snahu po jejím odstranění. Naopak vidíme na jedné straně neústupnost a krátkozraké přezírání a na straně druhé používání zbraní, které sice zraní odpůrce, ale zraní také stav celý a tím i toho, kdo jich používá. Bylo by třeba, aby si obě strany uvědomily, že stavem není ani jedna ani druhá strana sama o sobě, ale že stav tvoří obě ve společné práci. Vidíme však, že každá z obou skupin hlásí svůj boj pro udržení stavu za jedině správný a tak docházíme ku paradoxu, že obě stavovské skupiny bojujíce za udržení stavu zabíjejí lékárnictví. Poslední desetiletí změnilo se naše lékárnictví od základu. Tento vývoj nepříznivý lékárnictví není ještě u konce a bude postupovati tím energičtěji, čím bude menší odpor.

Nebude-li v této kritické chvíli stav ­jednotný, nebude se nikdo na stav ohlížeti a o ­lékárnictví bude se rozhodovati bez valného vlivu lékárníků. Nikdo nebude počítati se stavem, který neví co chce, se stavem, kde jedna skupina dožaduje se opaku toho, co žádá skupina druhá. ­Myslím, že v našich stavovských poměrech obráží se kus našich poměrů ­veřejných. Boj v našem stavu naráží na osobní averse vůdců. Třeba je, aby vůdcové si plně uvědomili o co jde, aby si uvědomili, že jde o celou budoucnost ­lékárnictví a že ti, co po nás přijdou, ­budou našimi soudci.

PRAKTICKÝ LÉKÁRNÍK, 1933, květen, str. 124