30 let České lékárnické komory
Dobré to bylo! A zase je


Vyšlo v časopise: Čas. čes. lék., 93, 2021, č. 3, s. 25

Když mě z redakce časopisu požádali o sepsání článku k třicetiletému výročí Komory, vyrojily se mi okamžitě v hlavě různé věci. Že se mi nechce (spousta věcí se mi teď nechce), že si už nic nepamatuji, že strašně nerada pitvám, co bylo, a taky že jsem o 30 let starší! Kupodivu nic moc o Komoře. Dostala jsem tedy nápovědu: „Napiš třeba, co ti Komora dala a vzala, co pro tebe znamenala a znamená, eventuelně co je špatně…“. Taky to nepomohlo.

Panebože, copak já vím, co mi Komora dala a vzala? Úplně první, co mě napadlo, že jsem si koupila nové, kvalitní a drahé hadříky, jejichž nákup bych si do té doby nezdůvodnila. Asi hodně povrchní, co? Ale mám je pořád, nosím je a vypadají stále perfektně, i když třeba už někteří jejich výrobci opustili český trh nebo zkrachovali. Jinak se do minulosti moc nedívám, výjimkou jsou možná situace, kdy se dívám na dno vypité láhve, ale to se nepočítá a už vůbec by se o tom nedalo psát.

Řekla jsem si, že napíšu všechno přesně tak, jak to cítím, a co si o všem myslím. Netuším, jestli bych měla víc dětí, lékáren, kilogramů nebo manželů, kdybych nepracovala v představenstvu Komory 8 let, a je mi to jedno. Nepředstavuji si paralelní minulosti, snažím se žít a myslet přítomností. Dokonce si už moc neplánuji věci na dlouho dopředu. Zjistila jsem totiž, že mě to stresuje. Zbožňuji sledovat válečné dokumenty (nedoká­žu odolat zejména těm z 2. světové války) a nějaký bývalý vězeň koncentračního tábora v jednom z nich říkal, že když nesl na zá­dech těžký kámen, musel si vždy říct: „Ještě jeden krok“. A te­prve, když ho udělal, dokázal přinutit sám sebe udělat další. V momentě, kdyby si řekl, že je to ještě 50 metrů, nezvládl by to. Geniální. Kromě jiného to znamená, že můžu spát. Jako dudek.

Strašně moc se mi nechce vzpomínat. Také proto, že „vzpomínající“, rozuměj pamětník, je v mé hlavě starý, vetchý a třesoucí se, o hůlku se opírající válečný veterán, kterému při každém pohybu cinkají vyznamenání, natěsnaná jedno přes druhé na široké hrudi. A takhle se necítím, snad jediná podobnost, možná, by byla ta moje hruď. Něco ale napsat musím, slíbila jsem to.

Jsem bytostně přesvědčená, že všechno, co jsem pro Komoru dělala, jsem dělala, jak nejlíp jsem tehdy uměla a mohla. A i proto mi 8 let stačilo. Během nich jsem samozřejmě nasekala spoustu chyb a faux pas, ale to je asi život. Kandidovala jsem, protože se mi Komora zdála neschopná, zkostnatělá a staromilská a chtěla jsem to změnit. Nedokázala jsem pochopit, proč doktoři a zubaři jsou tak slyšet a my lékárníci jsme, slušně řečeno, při zdi. A nebylo to jen tím, že prezidentem lékařské Komory byl Rath, který se expresivních výrazů nikdy neobával (a asi se neobával a neštítil ničeho, jak se později ukázalo). Zubaři měli za prezidenta doktora Pekárka, člověka s velikou autoritou, a přitom velice slušného. Zkrátka a dobře, naše Komora byla moc učesaná, bojácná, tichá a opatrná, a ještě ke všemu veřejností vnímaná jen jako ochranitelka těch zazobaných lékárníků, kteří si chrání své kšefty.

Chtěla jsem, abychom byli víc vidět, slyšet a ostatní s námi museli počítat. Je jasné, že představitel stavovské organizace si na veřejnosti nemůže jen tak plácat, co chce, ale přehnaná obava z vyřčeného už předem, mě děsně rozčilovala. Kdyby mělo být vše naprosto korektní a uhlazené, museli by nám projevy redigovat právníci. Tomu by ale nikdo nerozuměl a taky bychom vlastně nemohli nic říct.


Vlastně ani nevím, jestli se nám to alespoň trochu povedlo. Ono totiž, když začnete v Komoře pracovat, začne vás taky sama Komora pomalu požírat. Zjistíte, kolik toho nevíte o fungování institucí, zákonodárného orgánu, správních řízeních, legislativě atd. Něco chcete a narazíte na pět zdí. Pokusíte se je překonat, obejít, přechytračit, něco nastudujete a narazíte na další. A to už vůbec nemluvím o osobních animozitách, různých „kamarádčoftech“ a podobně. Takže i vy (já), veliký rebel a křikloun, pokorně přijdete za právníkem a ptáte se ho a ptáte. Jste obrušován a po­­stupně ztrácíte ostny, hrany, a nakonec i energii. Začnete přemýšlet maličko jinak a pomaloučku přecházíte na „tunelové vidění“. Najednou začnete vnímat věci jako „ta Komora“ a ne jako „normální lékárníci“. Já jsem na konci druhého volebního období přesně věděla, že začínám koukat do tunelu a že musím přestat. A přestala jsem.

Dobré bylo, že jsem najednou měla strašně moc času. Na lékárnu, na rodinu i na sebe. Začala jsem se znovu a víc věnovat svým koníčkům.

Dobré bylo, že jsem si mohla uvědomit, s čím bojovat, a co je naopak ztráta času. Mně trvalo opravdu dlouho, než jsem se přestala vztekat, že někdo něco nepěkné dělá, a než bych s ním marně válčila, začala jsem dělat něco já.

Dobré na tom bylo, že jsem si začala víc vážit práce těch, kteří v Komoře pracují.

Dobré bylo, že jsem si mohla začít říkat, co chci. Když jsem byla mluvčí nebo viceprezidentka, musela jsem každé slovo vážit (a někdy ho museli za mě „vážit“ i jiní). Nemohla jsem napsat do ČČL v nějakém vtipném (jak jinak) článku, že Miloš Zeman není mým prezidentem, že ho tak titulovat nechci ani nebudu a že ani oslovení pan už mi neleze přes ústa. A teď můžu. Hurá!

Leona Štěpková, viceprezidentka ČLnK v letech 2003–2007


Štítky
Farmacie Farmakologie Farmaceutický asistent

Článek vyšel v časopise

Časopis českých lékárníků

Číslo 3

2021 Číslo 3

Nejčtenější v tomto čísle
Přihlášení
Zapomenuté heslo

Nemáte účet?  Registrujte se

Zapomenuté heslo

Zadejte e-mailovou adresu, se kterou jste vytvářel(a) účet, budou Vám na ni zaslány informace k nastavení nového hesla.

Přihlášení

Nemáte účet?  Registrujte se