Vidět v pacientech výzvu a příběh

Takhle narváno nemívá večer ani Hudební divadlo v Karlíně, natož národní kaplička. Konferenční sál pražského hotelu ILF se zaplnil do posledního místa. Netušil jsem, že Novinky v diabetologii dokáží ve středu večer vyhnat tolik farmaceutů z jejich privátních zón do vzdělávacího procesu. Samozřejmě nešlo jen o lákavé téma. Své způsobil i duet dvou odborníků, kteří dokáží udržet posluchačovu pozornost a rozhodně to není poprvé, kdy předstupují před farmaceuty. MUDr. Marta Klementová a PharmDr. Marek Lžičař sami označili své vystoupení za duet (neplést s duelem) a byl to opravdu koncert. Nejenže se vyhnuli kakofonii, ale především byli naprosto otevření a neutíkali ze žádného tématu nebo choulostivějšího dotazu.

Jakýmsi předskokanem se stal zástupce firmy NovoNordisk s. r. o., diabetolog, vědecký sekretář České diabetologické společnosti, MUDr. Jan Šoupal, a i ten se rozhodl ve sdělení Rybelsus^® první perorální GLP-1 RA přiměřeně odkrýt firemní hledí.

„Já vždycky rád přednáším pro farmaceuty, protože bývá hodně otázek a je to takové vděčné přednášení… I když je to přednáška podporovaná, budu se snažit mluvit úplně otevřeně, a i v diskuzi budu odpovídat naprosto otevřeně, protože nikdo nemáme zapotřebí mluvit méně otevřeně.“ (Smích v sále.)

Dlužno dodat, že se toho držel a v prezentaci zazněla řada zajímavých informací a srovnání produktů NovoNordisku s jejich odlišnostmi. Informoval taky o ukončení uvádění některých léčivých přípravků na trh v České republice.

Duo „Marta a Marek“ pak procházelo jednotlivá témata související s diabetem I. a II. typu a zdůrazňovalo nejnovější trendy. Koneckonců celý název přednášky byl Diabetes mellitus jako výzva, aspekty života s diabetem. Kromě technologických novinek zaznívaly také praktické zkušenosti z ordinace, prázdninových táborů diabetiků i osobní zkušenosti.

Přidávali se i účastníci semináře, například náš dlouholetý přispěvatel do časopisu PharmDr. Josef Marek, lékárník z Letohradu, který má sám diabetes, ale současně si užívá náročných treků a cyklovýletů po celém světě. Postupně bylo jasné, proč je o tento seminář tak velký zájem. Přednášející nejen cosi předkládají k vědění, ale vede se i přívětivá debata mezi nimi a audi­toriem. Diskutovalo se o kazuistikách a o tom, jak je důležité komunikovat s pacientem jako s individualitou, zajímat se o jeho „nediabetický“ život, vnímat jeho problémy a místo povýšeného odsuzování hledat cesty, jak mu pomoci alespoň v té části jeho existence a zdraví, kde si pomoci nechá.

Samozřejmě zazněly podrobné informace o neuropatii, diabetické noze, retinopatii a všem ostatním, co už tradičně patří do života diabetiků. Mluvilo se o tom, jak se v průběhu let mění kritéria kompenzace diabetu a jak důležité je udržet normální glykémii po většinu dne. Chválil se i technologický pokrok, který dramaticky zlepšil život diabetiků díky inzulínovým pumpám a kontinuální subkutánní aplikaci inzulínu.

Myslím, že se originální forma „duetu“ velmi osvědčila.
Oba přednášející se vzájemně ptali, ponoukali, bylo to živé, zároveň nenucené a nepřehrávané.

Seminář končil touto „árií“.

Marek Lžičař: Co je pro diabetického pacienta nejdůležitější, pro jeho kvalitní, dobrý a dlouhý život, co bys u něj vypíchla a co bychom třeba mohli v našich lékárnách více zmiňovat a kontrolovat?

Marta Klementová: Když to úplně zjednoduším, tak pohyb. Když to trochu rozvedu, tak pochopit, jak to funguje, čehož není každý schopen. Takže pohyb a pak nepokazit moc věcí, například nejíst zbytečné věci, které se jíst nemají atd. Postupnou edukací a prací s pacientem, při komunikaci, kdy si vzájemně nasloucháme a hledáme cestu k sobě, zjistit, co je pro pacienta důležité a snažit se mu poradit, co má dělat, tak, aby ho to bavilo a aby si v tom našel svůj styl, pohyb je ale naprosto klíčový…

Zdeněk Pokorný

Seminář byl výborný. Budeme se teď víc snažit edukovat pacienty, kteří k nám přijdou do lékárny. Budeme se jim víc věnovat co se týče přidružené léčby a péče o tělo… pomohlo mi to uvědomit si, že bychom měli pacienty na některé věci víc a dlouhodobě upozorňovat.

Účastnice semináře

Nevonící, obézní, navíc nespolupracující diabetička…
Jak zvládnout to, že setkání s obézním pacientem nebývá na první dobrou příjemné, jak najít v sám sobě respekt k takovým lidem?

Možná v nich vidět ty malý holky, kterými byly, vidět je ve fázi, kdy život začínal a ony byly lidi jako my. A že každý máme do vínku dané něco jiného, jejich situace nemusela být úplně optimální jako ta, ve které jsme se mohli třeba nacházet my…. Nehledat, že ten člověk je špatný sám od sebe, ale spíš hledat, že když mu pomůžeme, zlepšíme kvalitu jeho života, a to je podstata toho, proč my to jako zdravotníci děláme, spíš vidět výzvu a příběh, to pomáhá mně.“

MUDr. Marta Klementová

Jak komunikovat s pacienty, se kterými to kulantně řečeno „není lehké“?

Určitě se shodneme, že je důležitý respekt ke každému pacientovi. Pokud vidím, že má alespoň částečný progres, mohu toho člověka povzbudit. A pokud je schopen shodit několik kilo, případně několik desítek kilo u vysoce obézních pacientů, tak je to skvělé a v tom okamžiku by mělo být i na nás ho pochválit. Že pacient takto zhubnul se projeví i tím, co tady bylo řečeno, zlepšením kvality života, snížením rizika všech možných kardiovaskulárních chorob, povzbuzení a pochvala je tedy určitě na místě. Taky se můžu pacienta zeptat, jak mu to pomohlo v každodenním životě, jestli si dokáže zavázat tkaničky, jestli má třeba míň otlaků nebo oděrek. Já sám mám zkušenosti s obezitou, byl jsem obézní dítě a moc dobře vím, jaké to je, a proto i ten respekt mám…

Co s těmi, kteří si povídat nechtějí a nestojí ani o povzbu­zování?

Je spousta pacientů, kteří nerespektují vůbec nic, přejídají se, nehýbají se a je jasné, že tam je to pro nás těžké, ale rozhodně to nejsou všichni. Škála je obrovská a na lékárnících je zaujmout pacienty, u kterých to jde. Ty, kterým to zas tolik nejde, aspoň povzbudit. A pak zůstane určité procento rezistentní, ale s tím nic neuděláme. Určitě máme ale možnost 60–70 % pacientů oslovit tak, jak je to pro ně přijatelné, nebo se jich i ptát, jak je to pro ně přijatelné, protože každý má jiné preference, každý změnu, byť malou, vnímá jinak, někdo vzhled, někdo pohyb, někdo i snížení kardiovaskulárního rizika, ale to je to, co říkají lékaři a co člověku málokdy dojde v potřebnou chvíli. Větší riziko rakoviny, která může přijít za 10 let, většinou kuřáky moc nezajímá. Víc je v tu chvíli zajímá, jestli se jim bude lépe dýchat, jestli nebudou mít infekce, jestli jim nebude páchnout z úst, a to stejné je i u obézních diabetiků.

Neexistuje nějaký trik, který by se na ně dal použít a zabralo by to…?

Je to pacient od pacienta. Mně osobně nejvíc zabírá se pa­cien­tům přiblížit, ptát se jich na něco z jejich života a pamatovat si, na co jsem se ptal před 3 měsíci, ptát se znovu. Jasně že nezvládnu si zapamatovat všechny pacienty, ale mám dejme tomu 20–30 pacientů, u kterých je to aktuální, se kterými jsem to řešil a které vlastně povzbudí i to, že si na to vzpomenu.
Takže výzvou pro farmaceuty je, abychom si hýčkali pacienty i tímto způsobem, abychom je vnímali, můžeme si udělat poznámky, jsou klinické karty apod. Když už neslouží paměť, může určitá triková pomůcka spočívat v tom, že se pacienta zeptáme na základě drobné starší poznámky, kterou jsme si o něm udělali. Myslím, že v tom není problém a pacient to ani nepozná, důležitý je přístup a zájem o člověka. Pacienti si nejčastěji stěžují, že lékař je neposlouchá, mnozí si stěžují i na to, že nemají zpětnou vazbu od farmaceutů, a to je škoda. Já se snažím naslouchat a chci o těch lidech vědět víc. Je pro mě jako farmaceuta krásné vidět zpětnou vazbu a moci s pacientem komunikovat i jinak, než že jen přinese recept a já mu něco jednosměrně řeknu…

PharmDr. Marek Lžičař