Léčivé přípravky v dílech Agathy Christie II, nebo je to někdy jinak?

V dalším příspěvku se budeme věnovat povídce Agathy Christie, jejíž původní název zněl „The Million Dollar Bond Robbery“ a u nás je překládán jako „Milionová loupež“. Dílo bylo poprvé publikováno v britském časopise „The Sketch“ 2. května 1923 jako součást seriálu „The Grey Cells of M. Poirot“ (v doslovném překladu „Šedé buňky pana Poirota“, sám „nejzajímavější detektiv od dob Sherlocka Holmese“ často mluvil o malých šedých buňkách mozkových). V USA vyšlo v dubnu 1924 v časopise „The Blue Book Magazine“ pod názvem „The Great Bond Robbery“. V roce 1924 vyšel příběh také jako součást sbírky „Poirot Investigates” („Poirot vyšetřuje“). Následovala mnohá vydání v různých periodicích a knižních publikacích, buď jako samostatná povídka nebo jako součást rozličných sbírek, v jazyce anglickém anebo překladech do řady jazyků. Autorkou prvního českého překladu byla Marie Kalvodová, byl vydán v roce 1929 pod názvem „Poirotova pátrání“. V roce 1991 byla epizoda ve Velké Británii natočena, premiéru měla 13. ledna 1991, česká premiéra se konala 25. března 2012, a je reprízována (k tomu jsou potřebná práva na užití autorských děl, která zahrnují především autorská práva a práva související s autorským právem).

Abychom děj případným zájemcům příliš neprozradili, vycházíme z oficiálního textu distributora filmu: Zaměstnanec banky pan Shaw má služebně odplout do New Yorku s dluhopisy za milion dolarů. Nejprve jej však málem přejede auto a pak se jej někdo pokusí otrávit, a tak musí za moře jeho náhradník pan Ridgeway. Na žádost ředitele banky jej na palubě lodi Queen Mary doprovázejí Hercule Poirot a kapitán Hastings.

V předchozím příspěvku jsme uvedli, že zkratkovité filmové zpracování může děj a souvislosti ovlivnit. Může dojít myšlenkovému a obsahovému či významovému posunu.

Kapitán Hastings se rozplývá nad technickými parametry lodě Queen Mary a dal by neví co za to, kdyby mohl být na palubě. Je to zázrak techniky. Hercula Poirota spíš udivuje, že se někdo touží plavit na takové vymyšlenosti. Hastings opáčí: Vymyšlenost? Queen Mary? Zacházíte příliš daleko. Na to Poirot reaguje: Ne, Hastingsi. To není nic pro mne. Jen z toho pomyšlení dostávám le mal de mer (mořskou nemoc). Hastings ujišťuje Poirota, že by na Queen Mary mořskou nemoc neměl. Je pevná jako skála. Poirot Hastingsovi vysvětluje, že je tomu 20 let, co přeplul přes kanál (La Manche) do této země a dosud to nestrávil.

Příběh se po této stručné expozici rozvíjí. Poirot se rozhodl, že spolu s kapitánem Hastingsem poplují do New Yorku na palubě Queen Mary. Hastings slibuje Poirotovi, že nebude vědět, co je mořská nemoc. Poirot vysvětluje: Možná, mon ami, ale přesto jsem udělal opatření –⁠ objeví se krátký záběr na deset léčivých přípravků bez dalšího komentáře.

A zde poprvé něco nesouhlasí.

Na jaké lodi pluli?

Anglický originál, i český překlad v bilingválním vydání povídky uvádějí jméno zaoceánské lodi –⁠ Olympia, zatímco patrně scénárista filmového zpracování použil název lodi Queen Mary. Agatha Christie možná zvolila fiktivní název Olympia při vytváření fantazijní struktury tajemného příběhu, zatímco tvůrci filmové adaptace dali přednost Queen Mary, ikonickému plavidlu s bohatou historií. I když loď Olympia existovala, bylo to americké válečné plavidlo. Zda se tedy jednalo v mysli A. Christie o inspiraci na základě asociace existence skutečné lodi Olympia nebo smyšlený, fantazijní název, nevíme. Navíc v době napsání, resp. vydání povídky loď Queen Mary ještě nebyla navržena (to se stalo 1929), nebyla zahájena její stavba (k té došlo 1930), ani spuštěna na vodu (to se událo 1934) a neabsolvovala svoji první plavbu –⁠ ta se uskutečnila 27. května 1936. Další informace –⁠ tab. 1.

Dále zde něco nesouhlasí podruhé.

Jaká udělal Poirot opatření proti mořské nemoci?

Tady začíná jiný příběh. V přibližně čtyřsekundovém záběru se objevuje deset léčivých přípravků: Diarrhoea Bowel Mixture, Genuine Seidlitz Powders, Health Salt, Headache and Neuralgia Powders, Tablets Cascara Sagrada, Pure Petroleum Jelly, v popředí Travel & Sea Sickness Capsules. Ostatní se nám nepodařilo identifikovat (viz tab. 2). Navíc se nám, až na „českou“ stopu v podobě Sedleckých prášků, a proto se jí věnujeme podrobněji, nepodařilo zjistit složení ani identifikovaných názvů přípravků. Proto ono možná v tab. 2.

Ale všechno může být jinak, omlouváme se, pokud jsme se dopustili interpretační nepřesnosti. Přesto snad můžeme po ověřování názvů přípravků a zjišťování jejich složení učinit několik závěrů –⁠ použití některých z nich jako vhodných prostředků k předcházení nemoci z pohybu nebo mírnění jejího průběhu je velice sporné až nevhodné. Názvy části přípravků mohou být reálné, více nebo méně modifikované i fiktivní. Pokusili jsme se proto vnést více světla do identifikování palety zobrazených přípravků nahlédnutím do originálu povídky. V originálu nejsou uvedeny vůbec, jenom ve filmovém zpracování… Ať již skutečné nebo smyšlené zobrazené přípravky dodávají epizodě jakési kouzlo a autentičnost dobového prostředí.

Jaký prostředek vlastně použil Poirot proti le mal de mer?

Zde potřetí něco nesouhlasí, neboť Agatha Christie v povídce popisuje zcela jiný speciální prostředek proti mořské nemoci, který Poirot používá a který mu pomáhá zvládnout mořskou nemoc během plavby, tzn. vyhnout se jí nebo snížit její projevy –⁠ Laverguierovu metodu, resp. systém. Laverguierova metoda zahrnuje specifické dechové cvičení:

-⁠ pomalu se nadechujte a vydechujte,

-⁠ otáčejte hlavou zleva doprava,

-⁠ mezi jednotlivými nádechy počítejte do šesti.

Prostředek se patrně osvědčil, protože jej Poirot použil také v příběhu „The Murder on the Link“ (1923), do češtiny přeloženém jako „Vražda na golfovém hřišti“ i v jiné situaci popsané v povídce „The Kidnapped Prime Minister“ (1924) do češtiny překládané jako „Únos ministerského předsedy“ (metoda je zde označena jako systém). Když jsme pomalu vjížděli do přístavu Boulogne, objevil se Poirot, upravený a usměvavý, a šeptem mi oznámil, že Laverguierův systém uspěl „až zázračně!“ Pokud jde o cestu do USA Poirot zamumlal zasněně: „Nebýt mal de mer a obtíží s praktikováním tak skvělé Laverguierovy metody po delší dobu, než je několik hodin plavby přes kanál, sám bych se rád plavil na jednom z těchto velkých parníků.“ Je to posun od odmítavého postoje zmíněného výše. Nicméně je zde náznak nepřesnosti. Patrně při první cestě přes kanál ještě neznal, a tedy nepoužíval Laverguierovu metodu (dodejme, že jsme tuto metodu v literatuře nenašli, patrně se jedná o invenci autorky, inovativní vypravěčskou strategii, zajímavou ­fabulaci). Poněkud nepřesné, spíše nereálné je konstatování Poirota (viz výše), že plavbu přes La Manche prý nestrávil ani po dvaceti letech. Povídka vyšla v roce 1923 a Poirot přibyl do Anglie jako belgický uprchlík z první světové války, tzn. někdy mezi rokem 1914 a rokem 1916, kdy se odehrává jeho první případ v Anglii „The Mysterious Affair at Styles“ („Záhada na zámku Styles“, který byl napsán 1916 a vydán 1920).

A nyní k „české“ stopě:

Pravé Sedlecké prášky (Genuine Seidlitz Powders)

Název přípravku je odvozen od německého názvu malé vesnice Sedlec (Seidlitz), v současnosti součásti obce Korozluky v okrese Most v Ústeckém kraji. Název obce Sedlec pravděpodobně vznikl od slova sídlo, sedliště. Další teorie původu názvu obce jej odvozuje ze základu slova sedlo, staroslověnsky mající význam selo –⁠ dvorec. V blízkosti vsi se těžila minerální voda, která regulovala trávicí problémy a působila projímavě. Vyvážela se do více zemí, včetně Anglie. V roce 1724 hallský lékař Friedrich Hoffmann (1660–1742), mimo jiné autor známých Hoffmannských kapek (Spiritus aethereus), a po určitou dobu osobní lékař panovníka Friedricha I. Pruského, objevil sedlecký pramen a zjistil, že minerální voda vděčí za své léčivé účinky síranu hořečnatému, jehož obsahovala přibližně 1,3 %, s příměsí síranu sodného. Bylo zjištěno, že plný džbánek o objemu asi půl pinty (2,84 dl) vyvolá požadovaný projímavý účinek. Dlužno dodat, že Sedlecká voda má podobné chemické složení jako prameny v okolních obcích, například Zaječická hořká. Vlastnostmi jsou podobné epsomské vodě. Epsom se nachází v hrabství Surrey v jihovýchodní Anglii. Objev zdejší studny a vody má svůj vlastní příběh.

Stručně: v roce 1618 v období velkého sucha objevil místní pastevec Henry Wicker zdroj minerální vody na Epsom Common. Jeho krávy odmítaly pít vodu z pramene, později se zjistilo, že voda má výrazně hořkou chuť. Zpočátku se používala zevně, poté se zjistilo, že voda má silné projímavé účinky. Zácpa byla v té době velkým problémem v důsledku převážně masité stravy.

Robert Hooper ve svém díle „Lexicon medicum, or medical dictionary“ („Lékařský lexikon neboli lékařský slovník“) z roku 1839 uvádí nemoci, u kterých se tato voda doporučuje: „žaludeční potíže, hypochondrie, amenorea a anomální potíže po ukončení katamenie (menstruace), edematózní nádory nohou u literátů, hemoroidální afekce a skorbutové erupce“.

Peter Gerald Homan (1938–2021) britský lékárník, „jehož receptem na život bylo žít naplno, což dělal s nakažlivým nadšením“, k Sedleckým práškům uvedl: „To se (mi) bude hodit, jsem si tím docela jistý, ráno po předešlé noci.“ Vánoce jsou obdobím, kdy se myšlenky zákazníků obracejí k prostředkům proti požitkářství, a jedním z nich byly i Sedlecké prášky.

Sedlecké prášky jsou známým nesprávným názvem

Londýnský lékárník Thomas Field Savory (1776–1847) si v roce 1815 nechal patentovat „kombinaci neutrální soli nebo prášku, který má všechny vlastnosti léčivého pramene v Sedleci pod názvem Sedlecké prášky“.

Savory byl synem mlynáře, lékárníkem se vyučil u Thomase Cothera v Cheltenhamu. V roce 1797 se připojil k firmě (lékárně) Thomase Paytheruse a v roce 1806 se stal společníkem (spolu s Thomasem Moorem). V roce 1811 převzal spolu s Moorem firmu (Savory & Moore Limited). Společnost Savory a Moore se stala oficiálním dodavatelem ministerstva války a královské rodiny.

Patent, který popisoval výrobu složek a výsledný vzorec pro jednu dávku, získal Savory 23. srpna 1815:

-⁠ vinan draselno-sodný –⁠ 120 zrn (7,5 g),

-⁠ hydrogenuhličitan sodný –⁠ 40 zrn (2,5 g),

-⁠ kyselina vinná –⁠ 40 zrn (2,5 g).

Sedlecké prášky byly často baleny v malé obálce obsahující dva barevné papírové obaly, jeden bílý a druhý modrý. Prášek v modrém papíru, obsahující vinan draselno-sodný a hydrogenuhličitan sodný, se důkladně rozpustil v půl pintě (zdroj uvádí 275 ml) vody a přidal se obsah bílého papíru, kyselina vinná. Výsledný roztok se vypil, dokud šuměl (uvolnil se oxid uhličitý). Nápoj byl popisován jako „chladivý a příjemný“. Po požití se prášek spojil se žaludečními šťávami a vytvořil katarzní střevní plyny, které mohly být do jisté míry užitečné při vyprazdňování střev uživatele. Užívání prášků však mohlo vést i k nepříjemným vedlejším účinkům a u osob s onemocněními, jako jsou kýla, neprůchodnost střev nebo jiná onemocnění, mohlo být dokonce smrtelné.

V roce 1823 podal Savory žalobu na společnost Price & Son pro údajné porušení svého patentu, který však soud shledal neplatným. Jednotlivé složky nebyly označeny svými obvyklými názvy a byly uvedeny staromódní metody jejich výroby, kombinace sporně inovativní. Všechny použité chemikálie byly běžně prodávané ve všech lékárnách. U téhož soudu bylo zřejmě uznáno, že kombinace je nová a užitečná. Neexistuje žádný záznam o námitce proti názvu.

Přestože patent zanikl, název „Sedlecké prášky“ se ujal a prášky se staly velmi populárním projímadlem 19. a 20. století. Thomas Field Savory tak významně přispěl k popularizaci tohoto léčivého přípravku a jeho komerčnímu úspěchu. Zrušení patentu umožnilo volnou výrobu prášků mnoha různými výrobci, což vedlo k dalšímu rozšíření a popularizaci.

Tato kombinace však neobsahovala hořčík, který je aktivní složkou minerální vody. Poněkud matoucí je proto spojení s názvem „Sedlecká hořká voda“, která má zcela jiné chemické složení a jiné vedlejší účinky než Sedlecké prášky a mezi oběma produkty zřejmě neexistuje žádná spojitost kromě názvu.

Zajímavou historii má také jedna ze složek Sedleckých prášků –⁠ vínan draselno-sodný (VDS) –⁠ a rovněž autorů a jejich rodiny.

Podvojná sůl vínan draselno-sodný tetrahydrát je objevem rodiny Seignettů. Nejčastěji se její příprava (objev) přisuzuje lékárníkovi či chemiku Pierru Segneittovi, případně se uvádí, že je výsledkem spolupráce s bratrem Eliou. Jak vyplývá z části rodokmenu, Pierre byl lékařem a Elia drogistou. Spíše se jednalo o „rodinné stříbro“ vytvořené na základě letitých vědomostí, zkušeností a práce více generací –⁠ otce Elii, samotného ­Pierra v součinnosti se svým bratrem. Tento vědecký objev vedl k velkému obchodnímu úspěchu. Sůl se označovala podle autorů jako Seignettova sůl nebo podle geografického původu jako larochellská nebo rochellská sůl. Byla známá také pod ­francouzským nebo latinským označením „Sel Polychreste/Sal polychrestum”. V tomto případě je název odvozen z latinského „sal“ v překladu sůl, a z řeckého slova „πολύχρηστος“ s významem mnohostranně užitečný, všestranný, s mnoha využitími. Toto označení bylo nadčasové, neboť v roce 1824 David Brewster pozoroval pyroelektřinu v různých krystalech, mezi nimiž byl i VDS. Jev zvaný feroelektřina objevil Joseph Valasek (1897–1993), v roce 1920, poprvé rozpoznal feroelektrické vlastnosti krystalu, konkrétně VDS 1921. Zmíněné řecké slovo používal ve filozofii Francis ­Bacon (1561–1626) pro označení experimentů, které jsou schopné vést ke koncepci jiných. Přesné datum objevu VDS není známo, ale muselo to být mezi lety 1648 a 1660, pravděpodobně 1655, což lze odvodit z chemických objednávek bratří. V literatuře se můžeme setkat i s jinými daty. Uvádí se, že VDS byl objeven v roce 1672, dále rok 1675 (což je méně pravděpodobné). Komercionalizace VSD se váže k roku 1672, který odpovídá krokům k získání královského povolení k odborné praxi –⁠ to bylo získáno v roce 1673. V té době nebylo běžné, aby se zveřejňovalo přesné složení a chemické vzorce tak, jak je tomu nyní. Lze říci, že metoda výroby a přesné složení byly po dlouhou dobu rodinným tajemstvím Seignettových až do 18. století. Patrně jako první zveřejnili její složení 5. září 1731 Gilles François Boulduc (1675–1741) a Étienne-François Geoffroy (1672–1731). Řada vědců se snažila prolomit tajemství, které po desetiletí panovalo ohledně toho, jak se sůl, jednoduchý, ale těžko identifikovatelný prostředek, vyrábí. Podařilo se to dvěma chemikům z Académie des Sciences, a to ve stejný den a pracujícím odděleně. Geoffroy zaslal dopis Královské společnosti v Londýně 4. května 1732: „Nemáme zde nic nového v chemii, ale objev, který jsme učinili, je výroba sal polychrestus Rupellensis pánů Seignettových.“ Je to rozpustný …

Několik životopisných údajů v bodech o rodině Seignettů

-⁠ 
otec „zakladatel“ dynastie Jehan* (v dalším textu používáme jméno Jean) Seignette (1555–1620) byl obchodník s punčochovým zbožím

*
rodina Seignettů patřila k francouzským protestantům –⁠ hugenotům. Jméno Jehan často používali protestantští hugenoti ve Francii před 400 lety, mezi katolíky se z něj stal Jean. V Nizozemsku se pak jméno Jean změnilo na Johannes, Johan nebo Jan, nebo Hannes či Han.

Potomci Seignettů se v dalších generacích velmi rozrostli; každý pár měl nejméně pět až patnáct dětí. V textu budou zmíněny zejména ty, které mají nějaký vztah k Seignettově soli.

-
Jean II zasvětil celý svůj život studiu rostlin a sušení bylin a dalších přírodních produktů, které se používají jako léčiva, aby rozšířil své znalosti v této oblasti. Zvláště se ponořil do chemie, v té době ještě tajemné vědy. Hledal se syny prostředky proti mnoha nemocem, např. kurdějím(?), prostředky, které by mírnily bolest obětí mučení, nebo proti zánětům ran. Jeho šesté dítě Elia k němu nastoupil do učení ve svých 13 letech (v roce 1645), aby se později věnoval stejnému povolání.

Otec umírá v roce 1648. Po dobu tří let tak Jean II a jeho synové Jean III a Elia úzce spolupracovali. Když otec zemřel, ještě nebyla Seignettova sůl vynalezena. Eliovi byl pouhých 16 let. Jeho matka již také nežila, takže neměl žádného opatrovníka. A vzhledem ke svému věku nebyl ze zákona oprávněn pokračovat v provozování lékárny sám. Potřeboval pomoc lékárníka uznávaného členy profese. Elia však nevyvinul žádné úsilí, aby takového našel, a prostě pokračoval ve své živnosti. Spolu s bratrem Jeanem III si rozdělili práci při dalších pokusech. Pravděpodobně kvůli zaneprázdněnosti touto prací měl Elia sotva čas dodržovat cechovní stanovy a ignoroval mnoho upomínek od svých kolegů, aby získal diplom, a pokračoval v provozování lékárny. Dostal pokutu „500 liver“, podrobně popsanou v soudním příkazu z 31. 7. 1649. Navíc na něj „profesní bratři“ podali žalobu.

Stát se licencovaným lékárníkem znamenalo vyučit se u mistrů lékárníků, složit u nich zkoušky, projevit úctu ke kolegům a pak ještě získat dostatečný „kredit“ od starosty, aby byla prokázána způsobilost uchazeče.

Nakonec bylo Eliovi ještě povoleno vykonávat své povolání až do 20 let, tedy do věku, kdy mohl být uznán za apatykářského mistra. Když však tohoto věku dosáhl (1652), nepřihlásil se ke zkouškám, nikdy nepožádal o složení zkoušek... Jiná verze říká, že neuspěl se žádostí o složení zkoušek.

Nepřátelství jeho profesních bratrů se projevilo v soudních řízeních a ostrých, kritických zprávách o konaných inspekcích. Přes všechny tyto hrozby a soudní žaloby Elie Seignette nikdy nepožádal, aby mu bylo umožněno složit zkoušky, získat statut mistra před cechem lékárníků v La Rochelle. Po dvacet pět let byly proti Eliovi Seignettovi pravidelně podávány žaloby. Přesto Elie později získal osvědčení o způsobilosti. Požádal francouzského krále Ludvíka XIV. o povolení vykonávat své povolání, lékárnickou praxi v La Rochelle. Došlo ke zvláštní situaci a změně stanov lékárníků v La Rochelle (1678), které ve stručnosti zněly:

Článek 1 „Úplně první podmínkou nutnou k tomu, aby lékárníci mohli vykonávat své povolání, je, že musí být katolického vyznání.“

Článek 2 „…všichni kromě Elii Seignetta... “

Tak skončil příběh Seignettovy soli –⁠ jednoduchého, prospěš­ného, neškodného a snadno použitelného přípravku
(s tajným receptem).

Doc. RNDr. Jozef Kolář, CSc.