Trám v oku pana profesora

V městské nemocnici vládl ruch jako za starých časů:
před ordinací lékaře plná čekárna pacientů, v nedaleké lékárně voněly čerstvě rozbalené reklamní letáky a mezi zdravotníky panovalo tiché napětí.

Jednoho parného dopoledne pustil pan profesor, hlava lékařské komunity, do světa list pastýřský. Zaznělo v něm: „Vidím, že lékárník přidává probiotikum, selen, koenzym! Cožpak neví, že pacient má jít domů jen s úsměvem na rtech, že se mu dostalo pouze léků předepsaných?“

Nedaleko odtud dočetla lékárnice profesorův list a podívala se do imaginárního zrcadla, aby se pokusila najít sebemenší třísku v oku. „Možná je pravda, že někdy kolegové podléhají nátlaku a radí víc, než je třeba. Ale nepřehlédl pan profesor v očích slovutné lékařské profese trám –⁠ letitý, dlouhý a těžký jak jarní úklid čekárny.“

A než se lékárnice Helena postavila za táru své lékárny, otevřely se dveře do ordinace, kam se s otázkou vrátil právě odbavený pacient. „Pane doktore, měl bych si k antibiotikům vzít nějaká probiotika?“ „Ale ne, to vám jen v lékárně nutí zbytečnosti,“ odvětil pan profesor, aniž by zvedl oči od rostoucího počtu nepřečtených mailů na displeji.

Stejný pacient se o pár minut později obrátil na „Ženu za pultem“ lékárny. Tušil, že písmena před i za jménem na její jmenovce jsou důkazem o vysokoškolském vzdělání, ale protože vůbec neměl představu o tom, co znamenají, zvolil oslovení, kterým v lékárně nemůžete udělat chybu: „Paní magistro, pan doktor říkal, že mi nic navíc netřeba, že mi jen prodáváte, abyste měli větší zisk. Jenže já měl minule po antibioticích takovou sr.. eh průjem, o to rozhodně nestojím.“

Lékárnice se pousmála. „Víte, on každý vidí chybu hned u druhých. Jde přeci o vaše zdraví, ne o bitevní pole prestiže. Chtěl byste radu, abyste se pak mohl rozhodnout, nebo to necháme být a vy zas nějak přetrpíte ten průjem?“ „Chci radu a doporučení –⁠ ať už má doktor pravdu nebo ne, hlavně ať mě přestanou bolet střeva.“

Mezitím nahoře v ambulanci dočetl profesor doručenou poštu a přemítal:

„Proč všichni komentují můj list? Já sám jsem přece bdělý, kriticky vidím, v čem se ostatní mají zlepšit!“

Jednou v noci mu ale do snu vstoupila postava –⁠ snad jeho dávný učitel, snad starý mistr Matouš: „Vidíš, Štěpáne, třísku v oku druhého, ale břevno ve svém oku nepozoruješ. Proč místo hledání chyb u ostatních nejprve nevstoupíš do tiché místnosti a sám se neprohlédneš v zrcadle? Není snad břevno pýchy těžší než tisíc třísek v cizích očích?“

Ráno, když pan profesor míjel lékárnu, zahlédl, jak lékárnice s úsměvem radí seniorskému páru, jak užívat léky a na co si dát pozor. Pacienti přikyvují, děkují…

Mezi lékaři a lékárníky vládne rozpačitý mír. Aby vytrval alespoň v této podobě, je nezbytné, aby si před hlasitým doporučením „jak by to měl dělat ten druhý“ každý v koutku připomněl radu evangelisty Matouše.

Pacientům by pak mohlo být líp než dřív. Konečně by se začalo víc mluvit o zdraví a méně o prestiži, neomylnosti profese a nepřenositelnosti kompetencí.

Stanislav Havlíček