Nespouta(tel)ná mysl

Píše se konec 19. století a ve společnosti to vře. S rostoucí gramotností roste dosah tisku a běžní občané začínají být informovanější. Vděčným tématem tehdejších žurnalistů jsou soudy, koneckonců je tam snadné hledat nějakou šťavnatou historku, která prodá noviny.

Poprvé v dějinách se kdejaký člověk pravidelně dozvídá, co se odehrává v soudních síních. S tím se objevují první vážné celospolečenské pochybnosti o procesu hledání spravedlnosti. Tisk se přirozeně vyžívá v soudních omylech a kontroverzích, o sporných případech informuje zevrubněji, ba občas přiživuje nejednoznačnosti a spory. Veřejní intelektuálové té doby se pak pravidelně pohoršují nad takovými zprávami. Tu nějaký zločinec dostal příliš mírný trest, tu osvobodili někoho, kdo je přeci jednoznačně vinen, onde naopak byla spravedlnost příliš přísná či odsoudila nevinného. Nejvíc však plní noviny případy s politickým nábojem, kde se hledání spravedlnosti mísí s dobovým politickým zadáním a dominujícími světonázory. Například kauza Alfreda Dreyfuse (1894) ve Francii, nebo její rakouskouherská (potažmo česká) obdoba v procesu s Leopoldem Hilsnerem (1899).

Často se v těchto případech ukazuje očividný problém. Někdo, ať už svědek nebo podezřelý, zkrátka neříká soudu pravdu. Jenže jak rozhodovat situace „slovo proti slovu“? Dobový étos viděl pro tento problém stejné řešení, jako pro každý jiný –⁠ technický pokrok. V roce 1895 přišel Ital Cesare Lombroso s přístrojem, který o devět let později (1904) vylepšil jeho krajan Vittorio Benussi. Britští lékaři Thomas Lewis a James Mackenzie (1906) pak svoji obdobu zařízení nazvali polygrafem, který nakonec američtí manželé Marstonovi (1922) přivedli víceméně do současné podoby. Jenže „detektory lži“ od začátku nemohly být celou odpovědí na řešený problém. I kdyby fungovaly, dělají jen polovinu práce. Protože samotné odhalení lži ještě neobjasní pravdu, hledala se jiná řešení.

Příběh toho nejzajímavějšího začíná, jako každý komplikovaný příběh, ušlechtilými úmysly. Konkrétně úmysly německého chirurga Eduarda Schneiderlina, který hledal alternativu morfinu jako intravenózního anestetika. Roku 1899 přišel na to, že současným podáním 1 mg relativně nově objeveného alkaloidu blínu a pablenu hyoscinu (skopolaminu) lze anestetickou dávku morfinu snížit pod 0,4 mg/kg, tedy dávku, která byla tehdy považována za bezpečnou. Jeho práce si všimla legenda rakouského porodnictví profesor Richard von Steinbuchel, který v roce 1902 snížil dávky morfinu ještě níž a použil Schneiderlinův protokol k ulevení od bolesti při porodu. Protokol pak roku 1906 upravili anesteziologové z Freiburgu, Carl Gauss a Bernhardt Kronig, a nazvali ho Dämmerschlaf, což můj milý kolega Pouzar poeticky přeložil do češtiny jako „šerospánek“.

Šerospánek, kromě freiburské a několika málo dalších německých porodních klinik, nenašel v Evropě širokého uplatnění, avšak velmi rychle se stal hitem v zámoří. Americké ženské hnutí v něm vidělo prostředek emancipace a taky populární politiku. Twilight sleep, jak se tam šerospánku říkalo, byl jedním z prvních návrhů amerických feministek a sufražetek, který si vydobyl opravdu širokou podporu. V mnoha ohledech se stal prvním jejich návrhem, který široká veřejnost brala vážně. Ostatně, kdo by byl proti „bezrizikovému“ a „bezbolestnému“ porodu? Nadto si vedle porodníků šerospánku velmi rychle všimli i zubaři, takže jeho výhody mohla ocenit také druhá polovina lidstva.

Jak rychle tato procedura vystoupala na vrchol popularity, tak rychle z něj spadla. V roce 1915 při porodu zemřela jedna z jejích nejhlasitějších propagátorek, Francis X. Carmody. Kombinace morfinu a skopolaminu pravděpodobně její silné krvácení nezpůsobila, avšak mohla sehrát roli v pozdní reakci lékařů. Ale vysvětlujte takové nuance veřejnému mínění.

Dnes již víme, že šerospánek není anestetickým protokolem v pravém slova smyslu. Pod jeho vlivem člověk bolest vnímá (dávka morfinu není dostatečně velká, aby bolest potlačila, skopolamin působí spasmolyticky, nikoli analgeticky), avšak je příliš otupělý, aby na bolestivé podněty reagoval sténáním či uhýbáním. Rozhodně ale není v bezvědomí. Naopak pacient je pod vlivem šerospánku schopen odpovídat na otázky, někdy dokonce vede nevyprovokované dlouhé automatické monology. Důležitým aspektem šerospánku ale je, že způsobuje anterográdní amnézii počínající aplikací a končící vyprcháním jeho efektu až po několika hodinách. Tedy pokud při porodu či stomatologickém zákroku pacienti vnímali bolest, ba trpěli, nevštípili si to do dlouhodobé paměti a nepříjemný zážitek si jednoduše nevybavují.

Úpadek popularity šerospánku zdaleka neznamenal jeho konec. Může za to doktor House. Ne ten seriálový, ale texaský rodinný lékař a porodník Robert Ernest House. Po 1. světové válce s protokolem nadále experimentoval. Při pozorování rodiček pod vlivem kombinace skopolaminu a morfinu zaznamenal, že pacientky jsou velmi často spontánně komunikativní a vedou řeči, které by za běžných okolností z morálních či jiných důvodů nevedly. Počal jim tedy pokládat různé otázky, na něž dostával „vždy pravdivé“ odpovědi. V roce 1922 publikoval práci, v níž poprvé používá spojení „sérum pravdy“. Následně kontaktoval texaské úřady s tím, že jim chce pomoci vyhnout se falešným obviněním. Počáteční pochybnosti rozptýlil v roce 1926, kdy se souhlasem šerifa dallaského okresu aplikoval sérum dvěma podezřelým z násilného trestného činu (není jasno kterého), kteří svou vinu vehementně popírali. Oba svou vinu vyloučili i pod vlivem šerospánku a poskytli úřadům informace, které vedly k dopadení skutečného pachatele, načež byli osvobozeni. Doktor House se pak stal až do své smrti (1930) hlasitým propagátorem „séra pravdy“, pravidelně mluvil na konferencích a dával rozhovory do časopisů a novin, ve kterých tvrdil, že šerospánek je cesta, jak se jednou pro vždy vyhnout soudním omylům.

Úspěchy z Texasu, ať už skutečné nebo přibarvené, byly pro vymáhání práva v USA přelomem. Lokální i federální úřady začaly šerospánkovému „séru pravdy“ věřit a pravidelně ho používaly. Rozsah jeho použití před 2. světovou válkou je však dnes těžké docenit. Zatímco policie a prokurátoři si ho oblíbili, soudy k němu byly od začátku skeptické. Již v průběhu 20. a 30. let bylo zaznamenáno několik rozsudků, které přiznání pod vlivem séra pravdy zpochybňovaly či vůbec nepřipouštěly jako důkaz. Ke špatné pověsti „séra pravdy“ u soudců přispívaly nejrůznější excesy. Narkoanalytický výslech (což byl termín, který se pro něj vžil) si podezřelý zpravidla vůbec nepamatoval. Dostupná nahrávací technika ještě neexistovala, postupovalo se tedy tak, že vyšetřovatelé typicky konfrontovali vyslýchaného s výsledkem narkoanalýzy „zastřízliva“, a často si tak vynutili přiznání. Očividně mu ale mohli i lhát. Tím spíš, že narkoanalytickou část výslechu před soudem často tajili.

Množily se i zdokumentované případy, kdy šerospánek jako „sérum pravdy“ opravdu nezafungoval. Někteří podezřelí začali pod jeho vlivem halucinovat, fantazírovat a jejích „výpovědi“ byly prodchnuty tak očividnými bludy, že nemohly žádnou porotu přesvědčit o vině obžalovaného. To vedlo k úpadku zájmu o skopolamin a hledání jeho alternativ.

Na začátku 30. let poručík William Blackwenn, lékař wisconsinské Národní gardy, specializací neurolog a psychiatr, jednu takovou alternativu našel. Jako psychiatr už několik let používal amobarbital pro léčbu disociativních poruch způsobených traumaty (především válečnými), které dnes známe pod souborným označením PTSD. Popsal, že subnarkotická dávka barbiturátu vede k něčemu, co označoval „lucidním stavem“, kdy je člověk schopen verbálně komunikovat, avšak má oslabenou vůli a uvažování. Zpravidla není schopen domyslet důsledky svých slov, někdy ani není schopen rozlišit, zda si některou věc myslí v duchu, nebo říká nahlas. Terapeutické seance v „lucidním stavu“ byly pro traumatizované vojáky užitečné v tom, že jim pomáhaly verbalizovat potlačené traumatické zážitky, a tím se nimi vyrovnat. Tomuto terapeutickému postupu začal říkat narkosyntéza.

Kromě narkosyntézy po něm ale armáda chtěla i narkoanalýzu (výslechy), a pro tu se amytal (amobarbital) příliš nehodil. Jeho biologický poločas 42 hodin umožňoval poměrně dlouhé „lucidní stavy“ (až několik hodin), které možná byly žádoucí z terapeutického hlediska, ale pro potřeby výslechů nepoužitelné. Pacient (či vyslýchaný) při nich často začal blouznit a občas přestal rozlišovat mezi svými představami a realitou, což je pro výslech, který má projít u soudu, kontraproduktivní. Blackwennovi bylo jasné, že hledá barbiturát s kratším poločasem účinku.

Našel ho v čerstvě patentovaném thiopentalu (pentothalu) se zhruba polovičním biologickým poločasem. Detektivky a bondovky označující sodný pentothal jako „sérum pravdy“ psali ­autoři ovlivnění právě poručíkem Blackwennem, který svou ­prací tyto dva pojmy víceméně synonymizoval.

Američanům se velmi brzy naskytla příležitost účinnost pentothalu vyzkoušet. Druhá světová válka přinesla nepřeberné množství špionážních a zpravodajských zápletek, v nichž měl pentothal své využití. Bohužel se ukázalo, že velmi limitované. Ani „sérum pravdy“ ani polygraf nebyly příliš účinné v odha­lování špionů mocností Osy. Bylo zaznamenáno několik případů, kdy byl podezřelý pod vlivem pentothalu schopen lhát, nebo poskytnout pozměněnou či smyšlenou informaci. Ještě častěji se stávalo, že se pentothalová přiznání ukázala jako falešná.

Ke všem (jakkoli méně častým) neduhům šerospánku totiž u barbiturátů přibývá vysoká sugestibilita. Dobrovolníci, na kterých byl pentothal testovaný a kteří si dovedou na průběh výslechu vzpomenout (amnézie nebývá tak častá, jako v případě šerospánku, přesto je běžná), typicky popisují nutkání vyhovět vyslýchajícímu. To mimo jiné ukazuje, že jakékoliv pozitivní výsledky testů na dobrovolnících pro „sérum pravdy“ jsou syste­maticky kompromitované. Pokud dobrovolník ví, že je na něm testováno „sérum pravdy“, urgence vyhovět „vyslýchajícímu“ bude totožná s urgencí říkat pravdu. V reálných podmínkách však může skutečný podezřelý chtít vyhovět vyslýchajícímu například tak, že se mu přizná, jakkoli je nevinný.

Ani neuspokojivé výsledky pentothalu však neutnuly snahu o hle­dání účinnějšího séra pravdy. Spíš naopak. Období 2. světové války a těsně po ní snahy, nejen v USA, spíše zintenzivnilo. Přispěly k tomu dvě věci. Tou první byly stalinské procesy 30. let v Sovětském svazu –⁠ zejména jejich první fáze. Jakkoli se západní tajné služby (a zejména Američané) o dění v SSSR ve 30. letech nijak intenzivně nezajímaly, německý Abwehr sledoval tamní dění poměrně podrobně –⁠ mimo jiné proto, že ho Sověti nepřímo vinily z vraždy Sergeje Kirova, což byla záminka pro počátek Stalinova teroru. Nacističtí zvědi tak sledovali Leningradské procesy (1934–35) a První moskevský proces (1936) a snažili se některá obvinění sami vyšetřit.

Domů posílali šokované zprávy. Němečtí agenti, zpravidla přesvědčení nacisté, kterým mučení a násilné prosazování jejich verze „spravedlnosti“ zdaleka nebyly odporné, nebyli s to pochopit efektivitu sovětských metod ve vynucování přiznání. Konsternovaně sledovali soudy, ve kterých i bývalí potentáti jako Lev Kameněv nebo Grigorij Zinovjev přiznávali svůj díl viny na vraždě, s níž dle jejich informací nemohli mít nic společného. Navíc u soudů na první pohled působili odevzdaně, jako by se opravdu přiznávali k něčemu otřesnému. Svá nazpaměť naučená přiznání, posovětsku směšující zrnka faktů naředěná v moři propagandy, odříkávali beze známky zaváhání či odporu, a to u vědomí, že jediné možné ocenění za jejich představení bude poprava.

Zpět v Říši měli analytici Abwehru na základě takových depeší jasno. Sověti disponují nejen účinným „sérem pravdy“, ale i (nejspíš farmakologickými) prostředky pro kontrolu mysli. Nacistické Německo vynaložilo nemalé množství prostředků na to tuto předpokládanou sovětskou schopnost neskutečné strategické hodnoty „dohnat“. A to způsobem, kterým dělalo všechny ­podobné výzkumy –⁠ experimentováním na svých obětech v koncentračních táborech. Marně.

Po pádu nacismu se Američané dostali k těmto závěrům a uvěřili jim. Následné snahy o nalezení „séra pravdy“ už podporovala americká vláda, pravděpodobně také ve snaze „dohnat“ SSSR ve schopnostech kontroly mysli. Během druhé poloviny 40. let začaly jako okrajová agenda, avšak rychle se staly nejvyšší vládní prioritou. Jedním z důvodů byla korejská válka (1950–1953), v níž nejméně 23 spojeneckých vojáků oficiálně (a dle některých odhadů až 200 neoficiálně) přeběhlo z „kapitalistického“ tábora bojujícího na straně Jihu, do „socialistického“ –⁠ sovětského, čínského či severokorejského. Pro tehdejší Američany bylo nemyslitelné, aby si svobodný západní člověk dobrovolně vybral socialistické myšlenky. Muselo tedy jít o „vymytí mozků“.

Zásadnějším argumentem byl incident, který přímo neměl nic společného s geopolitikou a odehrál se v jihofrancouzském Pont-Saint-Esprit mezi 15. a 24. srpnem 1951. Nejméně 250 lidí v tomto desetitisícovém městečku začalo „šílet“. Několik lidí vyskočilo z okna pod dojmem, že mohou létat, minimálně jeden zemřel v důsledku zranění z následného pádu. Jedenáctiletý kluk se pokusil uškrtit svou matku. Stovky dalších vyhledaly lékařskou pomoc se zvracením, horečkou, zimnicí a halucinacemi.

Epidemiologické šetření spojilo většinu případů s chlebem od místního pekaře Brianda, který měl právě nedostatek mouky a byl nucen si ji vypůjčit od svých konkurentů. Očividně mu půjčili mouku, které sami příliš nevěřili. Kontaminovaná mouka pocházela z nedalekého Saint-Martin-la-Rivière od mlynáře Mailleta, na nějž už předtím byly stížnosti, že mouku šidí a využívá poválečného nedostatku ke šmelení. Maillet po sérii výslechů nakonec označil zemědělce Bruèra, který s ním měnil zrno za namletou mouku (aby mu mlynář nemusel platit). Maillet se údajně bál, že když od Bruèra zrno nepřijme, bude jezdit mlet jinam, což by ho zničilo, a tak vzal i krajně nekvalitní surovinu (pravděpodobně navíc směs pšenice a žita).

Záhadou ovšem stále zůstávalo, co v mouce způsobilo epidemii šílenství. Tato záhada notně zajímala americké úřady. Částečně i proto, že postižené městečko je městem původu amerického magnátského rodu Bouvierových, ze kterého vzešla budoucí americká první dáma Jacqueline Kennedyová. Bouvierovi, jakkoli přišli do USA už po Napoleonských válkách, měli ve městě stále majetky a obchodní zájmy. Svůj názor na celou událost měl vědecký poradce nově založené CIA, vzděláním agrobiochemik ­Sidney Gottlieb, čerstvě přeložený k agentuře z amerického Ministerstva zemědělství. Ve své zprávě pro vedení CIA (či Bouvierovi) nejspíš jako první spojil epidemii šílenství v Pont-Saint-Esprit s ergotismem –⁠ nemocí způsobenou konzumací pečiva z mouky z námelového žita (napadeného houbou paličkovicí nachovou –⁠ Claviceps purpurea). Upozornil na nedávno (1938) ve Švýcarsku syntetizovanou látku LSD, jež je semisyntetickým derivátem námelového alkaloidu (kyseliny lysergové) a jež má některé účinky velmi podobné některým zaznamenaným příznakům.

Dlužno podotknout, že kontaminace mouky z Pont-Saint-Esprit námelem nebyla dodnes prokázána. K podobnému závěru jako Gottlieb, a nejspíš nezávisle na něm, ale dospěli i francouzští toxikologové Gabbai, Lisbonne a Pourquier a publikovali jej na podzim 1951 v Brittish Medical Journal. Tento (zdánlivý) úspěch katapultoval Gottlieba do čela snah CIA „dorovnat“ Sověty v jejich schopnostech kontroly mysli. Dostal pozici podléhající přímo tehdejšímu řediteli CIA Allenu Dullesovi. S takřka neomezeným rozpočtem stanul ve vedení projektů postupně nazvaných Bluebird (salašník; 1951–1953), Artychoke (artyčok; 1953) a MKUltra (1953–1964) a MKSearch (1964–1971). V rámci těchto projektů najímal univerzitní i soukromé vědce k ­všemožným úkolům spojeným s kontrolou mysli a „sérem pravdy“.

Zejména projekt MKUltra zůstává v paměti jako jedno z nejsystematičtějších porušování lidských práv ze strany americké vlády. Už na sklonku projektu Artychoke si americká vláda od farmaceutické firmy Sandoz odkoupila veškeré světové zásoby LSD (tedy cca 10 g). Část jich rozdala najatým výzkumníkům k dalšímu zkoumání, část poskytla firmě Eli Lilly k „reverznímu inženýrství“ jeho syntézy. Krátce nato byla firma schopna dodávat CIA stogramové šarže této drogy. To jsou neuvěřitelná množství s ohledem na to, že účinnou dávkou LSD jsou řádově mikrogramy. LSD, ale i další látky (peyotl, ayahuasca, meskalin) pak byly podávány dobrovolníkům, ale například také psychiatrickým ­pacientům, vězňům, válečným zajatcům či nic netušícím zaměstnancům CIA. Do projektu MKUltra spadala taktéž ­Operation midnight climax (operace půlnoční vrchol). Při té bylo nejméně 150 různých látek (velká část z nich je dnes na opiátových listech) podáváno klientům nevěstinců (bez jejich vědomí). Nevěstince samotné byly právě pro tyto účely zřizované Georgem Hunterem Whitem (na snímku vpravo), kterého zaměstnávala nejenom CIA, ale zároveň, a poněkud ironicky, i Federální úřad narkotik.

Všechny tyto snahy se přirozeně neobešly bez excesů a skandálů. Nejpalčivějším byl nejspíš hned ten první –⁠ smrt Franka Olsona, vědeckého zaměstnance CIA. Ten už v roce 1953 spáchal sebevraždu buď přímo pod vlivem LSD, nebo jako následek psychózy způsobené předchozím předávkováním touto drogou. Dlouhá desetiletí americké úřady tyto skandály kryly –⁠ strategická důležitost kontroly mysli i „séra pravdy“ byla tak zásadní a ohrožení ze strany SSSR natolik děsivé, že jednoduše byly považovány za „nutnou daň“ budoucího úspěchu. Změnilo se to až v roce 1975, kdy americký Senát pověřil komisi vedenou senátorem Churchem, aby projekty vyšetřovala. Tou dobou už ale byla většina archiválií, které CIA k projektu měla, zničena. ­Jejich skartaci (včetně skartace materiálů dalších tajných projektů) už dva roky předtím nařídil tehdejší ředitel CIA Richard Helms, vyděšený právě bujícím skandálem Watergate. Závěry komise byly tedy nejednoznačné a vedly jen k několika dílčím trestním procesům za relativně banální prohřešky.

Úspěch, který by vykoupil všechny použité kontroverzní metody, se však podle všeho nedostavil. Jakkoli z výše zmíněných důvodů není přesně znám rozsah zjištění v rámci jmenovaných projektů, je víceméně jasné, že ke spolehlivému způsobu kontrolování mysli či spolehlivému séru pravdy nedošly. Ostatně to potvrdil i sám otec všech programů Gottlieb, který odešel ze CIA v roce 1973 s tím, že neuspěl. Existují i další indicie. Pokud po 70. letech 20. století byla americkými orgány použita narkoanalýza (např. u vězňů v Guantanámu), byl to amobarbital, thiopental či nějaký benzodiazepin (typicky midazolam), někdy v kombinaci se skopolaminem, stimulancii (amfetaminy) či alkoholem. To jsou protokoly víceméně totožné s těmi používanými během 2. světové války, které Sidney Gottlieb považoval za zastaralé už v roce 1951. A podle všeho nemají lepší výsledky, než například mučící fyzické metody (kupříkladu slavný waterboarding).

Největším příznakem neúspěchu v americkém hledání kontroly mysli je fakt, že jediný hmatatelný dopad všech těch projektů byl přesně opačný. Jedním ze studentských dobrovolníků ve studiích pod hlavičkou MKUltra byl Allen Ginsberg. Jedním z výzkumníků, kteří s Gottliebovými programy spolupracovali, byl Timothy Leary. Několik dalších protagonistů beatnického hnutí a později hippies se poprvé setkali s drogami jako LSD, marihuana, peyotl či meskalin jako studenti, dobrovolníci různých univerzitních programů MKUltra či oběti pletich G. H. Whita. Věří se, že veškeré LSD na americkém černém trhu zhruba do roku 1963 pocházelo přímo či nepřímo od CIA. Lze tedy ironicky říci, že výzkumné programy místo způsobu, jak mysl kontrolovat, našly způsob, jak vytvořit jednu z historicky nejslavnějších společenských rebelií.

Nic nenasvědčuje tomu, že by opravdu existovalo opatření k detekci lži, či vynucení pravdy, které by bylo účinné. Bylo učiněno několik pokusů vědecky opravdu účinně ověřit efektivitu různých „sér pravdy“, nemálo z nich pod křídly projektu MKUltra, avšak veřejně publikovaných. Většina z experimentů nedokázala rozlišit mezi účinkem séra pravdy a placeba. I proto americký Nejvyšší soud (1963) i OSN (1984) prohlásily narkoanalýzu za formu mučení, tedy z amerického pohledu neústavní, z pohledu OSN nepřípustnou.

Potíž s teorií „séra pravdy“ je totiž velmi podobná, jako potíž s účinností polygrafu. Jeho účinnost takřka nenapravitelně zpochybnila studie americké Národní akademie věd, inženýrství a medicíny v roce 2003. Obě metody vychází z předpokladu, který se možná na sklonku 19. století jevil jako pravděpodobný, avšak dnes již je zcela jistě vyvrácen. Podle něj je „pravdomluvnost“ jakýmsi přirozeným stavem lidské mysli a lhaní tudíž vyžaduje sebekontrolu a vědomé uvažování.

To vyvracejí poznatky jak současné psychologie, tak kupodivu i jazykovědy. Velká část jazykovědců dneška má za to, že vědomá komunikace nepravdy hrála ve vývoji jazyka důležitou roli. S nadsázkou lze říci, že mohla být dokonce důvodem vzniku jazyka jako takového. Tuto teorii koneckonců vyslovil už na počátku 20. století otec moderní jazykovědy Ferdinand de Saussure a zpopularizoval historik Yuval-Noah Harari ve svém díle o vývoji lidské společnosti Sapiens (2012). Možná to zní kontraintuitivně, ale vzpomeňte si, jak často v běžné komunikaci říkáte věci, u nichž cítíte, že nejsou pravda. Ne, nikoho tu neobviňuji ze lhaní. Ale každý někdy někomu polichotí, použije eufemismus, idiom, úsloví, pověru, nábožnou referenci, zdvořilostní frázi nebo třeba opisné vyjádření tabuizovaného tématu. To vše jsou nepravdy, které vědomě denně používáme, aniž sami cítíme, že bychom lhali. Kolika lidem popřejeme „dobrý den“, aniž bychom opravdu vnitřně chtěli, aby jejich den byl dobrý, nebo nám je srdečně jedno, jaký budou mít den? Tak dvěma stům za pár hodin za tárou, že? Nedělali-li bychom to, byla by to spíš známka osobnostní poruchy než opak.

Při vší té neupřímnosti není těžké si představit, že hranice mezi lží a nějakou shora uvedenou nepravdou je v lepším případě vysoce individuální, u mnoha jedinců takřka neexistující. ­Lidská mysl podle všeho dokáže udržet několik vzájemně
logicky nekompatibilních myšlenek, aniž by nějak zásadně trpěla (není-li s jejich nekompatibilitou konfrontována).
A nejspíš se nemusí nutně jednat o mysl člověka trpícího nějakou poruchou. ­Zkrátka a dobře, i nejpravdomluvnější člověk stejně jako nejbezskrupulóznější lhář lžou nejčastěji jednomu člověku –⁠ sami sobě. A za takových podmínek jen stěží detekujete lež či indukujete pravdomluvnost. Lidská mysl je možná snadno ovlivnitelná, ale nikdy nebude plně spoutatelná. Nejspíš je to dobře.

Daniel Cvejn