Hubneme do plavek

Beskydský slet, tradiční setkání lékárníků pod Lysou Horou. Přednášky, večer plný hudby a ráno výstup na Horu.
Loni jsem vyrazil a je to zdokumentováno na vrcholové fotografii, která byla součástí reportáže v našem v Časopise.

A letos? Letos jsem po přednáškách o diabetu a večírku plném zábavy ráno vstal a u snídaně začal sám se sebou licitovat, že je ošklivý počasí, že vlastně není s kým jít, že ty kočky, s kterými bych šel, už jsou beztak doma a spoustu dalších naprosto dokonalých výmluv. Pomalu mi ale začalo docházet, že i kdyby mě nějaká ta spolužačka vyštengrovala a já se rozhodl Lysou dobýt, abych jí ukázal jaký jsem ještě čupr mladík, že bych se z toho dva dni léčil. Nakonec jsem si musel nalít čistého vína a přiznat, že se mi tam ten skoro metrák prostě vláčet nechce, že to není ani v počasí, ani v inspiraci, že jsem prostě tlustej.

Pravda, ono mi to začalo vrtat hlavou už někdy na podzim, ale to máte Vánoce, zabijačky, masopust a najednou máte o 5 kilo víc. Ano, měl jsem o pět kilo víc, ale zase jsem se naučil zařadit do jídelníčku bílkoviny, ale bohužel společně s tuky, které právě vedly k těm 5 kilům.

Cestou domů jsem se někde mezi Olomoucí a Brnem zamyslel a řekl si: „Jsem lékárník, mám přípravky, ale jak to říkal včera ten Cvejn. Dobrý lék pro špatné pacienty. Zkrátka čím je nadváha menší tím víc nežádoucích účinků.“ Řekl jsem si, že na tom ­­nejsem ještě tak špatně, abych musel „o zem pikat“. Ať si Dáno­vé umřou v bídě, ode mě neuvidí ani floka. Zkusím na sobě zamakat.

Nainstaloval jsem si, už potřetí, kalorické tabulky. Rozchodil chytré hodinky, aby mi počítaly kroky. Zeptal se AI, kolik bych vlastně měl přijmout živin. Vytáhl ze skříně chytrou váhu, která umí ukázat i poměr tuků a vody v těle. Vědec ve mně začal hned počítat, kolik z těch mých kil je voda a kolik tuk a kolik cokoli jiného. Už mi chyběl jen senzor hladiny glukózy na paži. Byl jsem připraven.

Začalo martýrium. Počítat, počítat a vážit. S hrůzou jsem koukal, že holandský řízek, který mi vozí k obědu, má skoro 300 g. To je polovina denního příjmu. A k tomu jsem ještě běžně snědl polévku, bramborovou kaši a zeleninový salát. Moje oblíbené skotské máslové sušenky jsou dobrý nápad, pokud si dáte jednu k čaji s mlékem a vyrazíte na Highlands pást ovce. Do lékárny je to příliš energie v malém objemu. Pomalu jsem začal chápat, co tělo potřebuje. Potřebuje plný žaludek. Na to jsou nejlepší bílkoviny, takže maso. Taky je dobré začít něčím „prázdným“, třeba salátem. Zaplní, ale na objem je to kalorické nic. Potřebuje chuť. Hrst borůvek, malin, ostružin nebo i jahod je plná chuti, ale s minimem kalorií. Chilli omáčky jsou taky dobrá dochucovadla.

Prvních pár kil, ta která jsem nabral od podzimu, byla lábuž. Byla to nová, ještě neusazená kila. Přirovnal bych to k organofosfátům. Dokud jsou navázány na acetycholinesterázu čerstvě, dokážeme je oximy ještě vyvázat, ale jak se usadí a vazba začne stárnout, začnou se zanořovat a ani koňská dávka oximů nepomůže. Podobně je to, myslím, i s těmi tuky. Ta čerstvá kila šla dolů hned, ale jak jsem se dostal pod podzimních sjezdových 90 kg, šlo to hůř. Člověk poleví, namlsá se z toho, jak to jde. Taky tělo se začne bránit. Nechce se mu uvolňovat dobře uskladněné zásoby. Člověk se cítí unavený a nic se mu nechce. Zároveň se mění i psychicky (stejně jako po tom ozempicu, kde je to vedlejší účinek). V jednu chvíli jsem se cítil n****** jak Harry Potter ve scéně, kdy zachránil Ronova tatínka. Jak byl vzteklý a protivný a výbušný. Akorát vím, že u mě za to nemůže Voldemort v hlavě, ale málo glukózy v krvi. Prostě jsem v tu chvíli byl jak Baloun: „nedojedenej, protože jsem byl vytrženej z normálního života.“

Postupně začnete zjišťovat, že hlad se dá i zapít. Taky se vám ­začnou aktivity transformovat na jídlo. Dvacet kiláků na kole jsou tři piva, stejně jako hodina a půl kosení louky. Po té námaze si nakonec dáte jedno a máte dvě piva k dobru jako deficit. ­Poznáte, že hlad je kamarád, ale musíte se na něj připravit a netrápit se jím. Zácpa není zácpa, ale jak míň jíte, vyhasíná spolehlivý ranní rituál –⁠ káva, cígo, toaleta. Stačí jít obden i ob dva. I ta Potterovská nervozita se dá přežít, když si uvědomíte, že ji máte. Důležité je se na všechny tyhle věci předem mentálně připravit a brát to jako hru.

A je to tady. Najednou upnete košili, aniž se udusíte. Pásek se vrátí do dírky, na kterou si dlouho myslel, ale nemohl se k ní prokousat. Obléknete oblíbené, dlouho nenošené, kraťasy, které jste si měli jenom „na doma“, kde se snese nedopnutý knoflíček. Začnete vnímat chutě a vůně, protože si to málo jídla chcete vychutnat. Samá pozitiva.

Teď už můžu pacientům s čistým svědomím říkat, že to jde. Stačí jen chtít. Je to jen o hlavě. Je to o tom, přepnout z režimu „chudák prase, muselo pro mě umřít“ na režim „přeci kvůli tomu praseti neumřu já na ucpané cévy“ a naučit se odložit nedojedený talíř. A na tom teď musím pracovat. Sedlák ve mně se ještě vzpírá, ale už mi aspoň není líto těch brambor.

Jediné negativum celé anabáze? Těch 10 kilo lidského tuku je ekvivalentem 28 kil CO₂ a ta mohla být roky dobře deponována. How dare I?

Přemysl Císař