Očkování proti pertusi u nás bylo zahájeno na konci 50. let 20. století. Tehdy na ni ročně umíraly až stovky lidí. Díky vakcinaci celobuněčnou (wP) vysoce účinnou vakcínou československého původu a zavedení chloramfenikolu do léčby onemocnění počet úmrtí i hlášených případů záhy dramaticky klesl na jednotky či menší desítky případů.
Nejmenší počet nemocných uvádějí statistiky v 80. letech. Minimální cirkulace kmenů Bordetella pertussis byla tehdy dána i vnějšími faktory, především určitou izolovaností naší země – do zahraničí se příliš necestovalo a zahraničních turistů se k nám dostalo také jen pomálu. Po otevření hranic v 90. letech se do české populace nicméně dostávaly kmeny ze zahraničí a také se změnily používané vakcíny. Postupně se zaváděly celobuněčné zahraniční očkovací látky a z důvodů větší bezpečnosti se přešlo na acelulární pertusové vakcíny (aP). Ty jsou sice bezpečné, ale ochranné titry protilátek po jejich aplikaci velmi rychle klesají.
Mezi lety 1984 a 2004 nebylo hlášeno žádné úmrtí na pertusi, poté se ovšem postupně začaly objevovat jednotlivé smrtelné případy onemocnění. Do vývoje většiny respiračních onemocnění přenášených kapénkami výrazně zasáhla plošná opatření spojená s pandemií COVID-19. Onemocnění pertusí se tak v populaci prakticky nevyskytovalo a narůstal počet osob, které by se za normální („necovidové“) situace nakazily, protože u nich v určité době po očkování došlo k poklesu ochranných titrů protilátek. Zároveň však v některých oblastech republiky došlo k poklesu proočkovanosti.
Nárůst počtu vnímavých jedinců je nejvíce patrný na věkové skupině dospívajících a odráží načasování poslední aplikace vakcíny. Podle očkovacího kalendáře by měla proběhnout mezi 10. a 11. rokem věku.
Také se do něj promítá krátká účinnost v současnosti používané vakcíny Tdap-IPV (tetanus, záškrt, pertuse, polio) s obsahem acelulární pertusové složky, která podle studií nepřesahuje 3–5 let. Poté dochází k poklesu ochranných protilátek, jedinec se stává vnímavým a zejména v úzkých kontaktních školních kolektivech se může nemoc snadno šířit. Vezmeme-li v úvahu „nešíření“ pertuse během pandemie COVID-19, pak aktuálně nejvíce zasažená populace těmto předpokladům přesně odpovídá. Pokud tedy v populaci dojde k nárůstu vnímavých osob, zafungují matematické modely šíření infekcí a spustí se dominový efekt.
Navíc je třeba si uvědomit, že původce onemocnění se v české populaci vyskytoval stále, ačkoliv cirkuluje v menší míře než před zavedením očkování, a vnímavého jedince si najde vždy. V dobře proočkované populaci se onemocnění šíří pomalu. Očkování nás nechrání celoživotně a brání zejména závažnému průběhu onemocnění. Většina případů však nemá typický „učebnicový“ průběh − většinou probíhají velmi mírně a ani nejsou diagnostikovány.
Současná česká epidemiologická situace není v rámci Evropy nijak unikátní. Nejvíce zasažených dospívajících hlásí stejně jako u nás například Norsko, které se letos v reakci na nejnovější data rozhodlo zavést očkování těhotných. V dalších zemích, například v Belgii či Dánsku, je nejvíce případů hlášeno u dětí ve věku 5–10 let, jinak však uvádějí obdobné trendy v nemocnosti jako u nás. Ve Velké Británii byla na konci ledna hlášena nejvyšší čísla nakažených za posledních 10 let, větší znepokojení ovšem vzbuzuje, že proočkovanost ve skupině nejmenších britských kojenců momentálně dosahuje historického minima.
(pok)
