Fyziologická erektilní funkce závisí na vlivech vaskulárních, nervových, hormonálních i psychických. Jedná se o velmi komplexní proces, v jehož rámci jsou sexuální podněty zpracovávány centrálním nervovým systémem a předávány jako nervové signály do míchy. Nervové impulzy iniciují tok krve do cévního řečiště pánve, skrze nonadrenergní/noncholinergní autonomní nervový systém cestou postupného uvolňování oxidu dusnatého. Zahájení a trvání erekce jsou primárně závislé na správné funkci cévního systému v terénu vyhovujícího hormonálního prostředí − vysoké koncentrace oxidu dusnatého, jehož syntéza je závislá na hladině testosteronu, maximalizují průtok krve a překrvení penisu.
V posledních dvou desetiletích bylo prokázáno, že problémy s erekcí nejsou pouze funkcí psychiky, ale jsou často vyvolány endotelovou dysfunkcí a následným kardiovaskulárním onemocněním. Některé práce poukázaly také na zhoršenou erektilní funkci vlivem léků užívaných k léčbě kardiovaskulárních onemocnění, zejména hypertenze. Šlo o výsledky malých studií, dle kterých by léčba hypertenze inhibitory angiotenzin konvertujícího enzymu (ACEi), blokátory angiotenzinových receptorů (sartany), betablokátory (BB), diuretiky nebo blokátory kalciových kanálů (BKK) mohla vést k poškození cév a orgánů připívajícímu k erektilní dysfunkci.
Zejména betablokátory jsou lékovou skupinou, která byla občas spojována s možným zhoršením sexuální touhy, libida a zvláště erektilní dysfunkcí. Několik studií z 80. let 20. století u pacientů s hypertenzí léčených různými betablokátory došlo k protichůdným výsledkům ohledně jejich vlivu na erektilní funkci. V několika studiích byly srovnávány betablokátory karvedilol a atenolol s ACEi lisinoprilem a dále s losartanem. Léčba karvedilolem a atenololem snížila frekvenci pohlavního styku u mužů s nově diagnostikovanou hypertenzí ve srovnání s lisinoprilem či losartanem, tento parametr ale není ekvivalentní erektilní funkci.
K jiným výsledkům došla například analýza 6 prospektivních randomizovaných studií zaměřených na hlášené sexuální obtíže při terapii různými antihypertenzivy nebo placebem. Ta u mužů neprokázala zvýšený výskyt impotence a sexuální dysfunkce při léčbě enalaprilem, bisoprololem, hydrochlorothiazidem, amlodipinem, a dokonce ani kombinací bisoprolol/hydrochlorothiazid. Ani v nedávné randomizované prospektivní studii s 65 pacienty s ischemickou chorobu srdeční (ICHS) léčených metoprololem (95 mg) po dobu 4 měsíců nevedla tato terapie k žádnému ovlivnění erektilní funkce hodnocené standardizovaným dotazníkem.
Za erektilní dysfunkcí někdy hlášenou ve spojení s betablokátory se může skrývat vliv psychiky, konkrétně tzv. nocebo efekt. Na to poukázala studie, ve které pacienti informovaní o možných nepříznivých účincích betablokátorů na erektilní funkci častěji hlásili dysfunkci ve srovnání se stejně léčenými pacienty bez znalosti o užívané léčbě, a v nápravě navíc byly stejně efektivní sildenafil i placebo. Pozorování se potvrdilo i v nedávné studii s hypertenzními pacienty léčenými metoprololem. Psychologický vliv na původ tohoto nežádoucího účinku je tedy významný.
Z některých prací hodnotících nebivolol, betablokátor 3. generace s vazodilatačními vlastnostmi zprostředkovanými oxidem dusnatým, vyplynuly příznivé účinky na erektilní funkci a její zlepšení po přechodu hypertoniků léčených jinými látkami na léčbu nebivololem. Jiné studie neprokázaly žádné účinky nebivololu na erektilní funkce u pacientů s hypertenzí.
Z literatury hodnotící účinek různých kardiovaskulárních léků na erektilní funkci vyplývá, že pouze thiazidová diuretika a betablokátory mohou teoreticky ovlivňovat erektilní funkci. Nicméně metodologie i výsledky jednotlivých studií jsou značně nekonzistentní a nepotvrzují asociaci mezi užíváním betablokátorů a erektilní dysfunkcí.
Přítomnost erektilní dysfunkce může představovat časný znak kardiovaskulárního onemocnění a měla by vést k podrobnějšímu vyšetření. Můžeme tak pomoci k včasnému odhalení vysoce rizikových jedinců a předejít vzniku kardiovaskulární příhody. Souvislost erektilní dysfunkce právě s kardiovaskulárním rizikem, nikoliv s léky užívanými k jeho snížení, by měla být pacientům důkladně vysvětlována, aby co nejméně docházelo k potenciálně nebezpečné neadherenci.
(par)
Zdroje:
1. Baumhäkel M., Schlimmer N., Kratz M. et al. Cardiovascular risk, drugs and erectile function − a systematic analysis. Int J Clin Pract 2011; 65 (3): 289−298, doi: 10.1111/j.1742-1241.2010.02563.x.
2. Prisant L. M., Weir M. R., Frishman W. H. et al. Self reported sexual dysfunction in men and women treated with bisoprolol, hydrochlorothiazide, enalapril, amlodipine, placebo, or bisoprolol/hydrochlorothiazide. J Clin Hypertens (Greenwich) 1999; 1 (1): 22−26.
3. Silvestri A., Galetta P., Cerquetani E. et al. Report of erectile dysfunction after therapy with beta-blockers is related to patient knowledge of side effects and is reversed by placebo. Eur Heart J 2003; 24 (21): 1928−1932, doi: 10.1016/j.ehj.2003.08.016.
