Pěstování vinné révy a konzumace vína má velmi dlouhou historii. Sahá do období před více než 9 tisíci lety, kdy se sladké, šťavnaté a rozmanitě zbarvené bobule staly základem nápoje, jenž se historií lidstva vine jako červená nit. Výroba a využívání vína byly potvrzeny nálezy starověkých nádob, náboženských textů, hieroglyfů i maleb. Víno se stalo nedílnou součástí mnoha kultur a obohacené o bylinné extrakty představovalo po dlouhou dobu také tradiční součást medicíny.
Bible považuje víno za dar a zmiňuje se o něm v mnoha souvislostech a podobenstvích. V Genesis se uvádí, že Noe přistál se svou archou na hoře Ararat a vysázel první vinice, v Novém zákoně pak Ježíš proměnil vodu na víno. Chléb a víno byly způsobem, jak uctít hosta, užívalo se jako utišující prostředek i lék. Víno s myrhou vinum murratum s protibolestivým účinkem mělo být podle evangelia sv. Marka podáno Ježíši Kristu před ukřižováním.
I ve starověké arabské kultuře mělo víno své nezastupitelné místo. S nástupem Koránu, který víno považuje za nástroj ďábla, však byla jeho konzumace zakázána. Dodnes je přitom zřejmý rozpor mezi nábožensko-právním ideálem a společenskou realitou.
Vpád barbarských kmenů do Evropy po pádu římské říše vinařství téměř zlikvidoval. Pro liturgické a léčebné účely proto byly především katolickou církví postupně vysazovány nové vinice a bylinné zahrady. Protože alkohol představuje ideální rozpouštědlo účinných látek léčivých rostlin i dalších přírodních zdrojů, navázalo medicínské využití vína de facto na znalosti starověkých kultur. Mniši i mnišky experimentovali s bylinami a kořením, nakládali je do vína a postupně dali také základ výrobě likérů. Abatyše Hildegarda z Bingenu (1098–1179) považovala víno za lék, kdežto pivo za pouhý nápoj. Do vína extrahovala např. fenykl, špaldu, pelyněk, trnkový popel nebo jedlé kaštany, doporučovala ho při žaludečních obtížích i proti zácpě. Červené víno se podávalo k čištění krve i doplnění krevních ztrát po pouštění žilou, častému terapeutickému postupu ve středověku.
Novověk přinesl Evropě prostřednictvím mořeplavby mnoho nových rostlin i koření. Zkušenosti s jejich používáním v medicíně se odrazily rovněž v tom, že se léčivá vína stávala součástí lékopisů. Největšího rozmachu dosáhla v 19. století, německý lékopis z roku 1836 uváděl 170 vín, americká Pharmacopoea z roku 1820 obsahovala receptury na výrobu 9 medicinálních vín včetně např. vína z opia nebo tabáku. V českých zemích byly zakládány továrny na výrobu vína, některé nemocenské pokladny dokonce proplácely vybrané druhy jako léčiva.
20. století se stalo vínu v medicíně osudným. Bylo vytlačeno syntetickými léky a částečně také snahou omezit konzumaci alkoholu ve společnosti. Poslední léčivá vína jsou uvedena v Československém lékopise v roce 1954. V současné době je na trhu pod hlavičkou doplňků stravy soubor medicinálních vín značky Kitl (Kitl Šláftruňk, Šumavské bylinné) a medicinální sladová vína Condurango a Maltoferochin (Herbadent).
Pátrání po historii léčivých vín může být podobně příjemné jako jejich konzumace. Nezapomeňme však na Paracelsův bonmot: „Víno je nápojem, lékem i jedem − záleží jenom na dávce.“ Užívejme ho proto rozumně a s láskou.
(zemt)
Zdroje:
1. Harmatha J. Víno jako multikulturní fenomén: Víno jako lék, v proměnách času a vědomostí. In: Víno jako multikulturní fenomén (sborník). Societas Scientiarum Olomucensis II, Olomouc, 2011 : 143−155.
2. Nouza K. Víno a farmacie. Solutio, 2010.
