Jako biologika (biologická léčiva) se označují přípravky, jejichž účinné látky jsou produkovány živými organismy. Jako zdroje nejčastěji slouží bakteriální, kvasinkové, savčí nebo rostlinné buňky, jejichž DNA je speciálně upravena tak, aby syntetizovala konkrétní látky. Využívají se však i tkáňové kultury vyšších organismů.
Biologická léčiva jako taková nejsou úplnou novinkou, ale teprve s novými poznatky v oblasti molekulární biologie a možnostmi moderních technologií došlo k jejich intenzivnějšímu a cílenému vývoji. Biologika se postupně stala standardní součástí léčby některých onkologických, autoimunitních a zánětlivých onemocnění, hormonálních deficitů i vzácně se vyskytujících onemocnění.
Nejčastěji se jedná o bílkoviny s vysokou molekulovou hmotností a složitou sekundární a terciární strukturou. Jejich výroba je nesrovnatelně náročnější než chemická syntéza konvenčního léčiva s malou molekulou. Historicky nejstarší metodou přípravy biologických látek byla izolace z přírodních zdrojů, typicky např. inzulinu ze slinivky břišní. Dnes se většina z nich připravuje pomocí metod rekombinantní biotechnologie. Celý proces je extrémně citlivý na podmínky, při nichž probíhá. I malé odchylky mohou vést ke změnám biologických systémů, jež danou látku produkují, a tím k rozdílům v její struktuře, stabilitě, účinnosti nebo imunogenitě.
Všechny tyto aspekty se promítají do vysoké ceny konečného přípravku, která představuje nemalou zátěž pro zdravotnické systémy.
Vypršení patentové ochrany mnoha originálních biologických léčiv podnítilo zájem o výrobu kopií. Naprostá jedinečnost struktury každého biologika je však hlavním důvodem, proč ho nelze zcela přesně reprodukovat a kopii považovat za „generikum“ originální látky. Evropská léková agentura (EMA) byla první institucí, která definovala pojem biosimilar a vytvořila právní základ a regulační pokyny pro vývoj a hodnocení biosimilárních přípravků.
Biosimilar je biologické léčivo velmi podobné již v Evropské unii schválenému referenčnímu léčivu. V USA se biosimilární léčiva označují jako follow-up biologics (FOBs). Podobnost se týká struktury, biologické aktivity, účinnosti, bezpečnosti a profilu imunogenity.
Od roku 2006, kdy byl v Evropě schválen první biosimilární přípravek a postupně přibývaly další, bylo získáno dostatečné množství důkazů o jejich bezpečnosti a účinnosti. Na podzim 2022 vydala EMA společně se Sítí ředitelů národních lékových agentur (HMA − Heads of Medicines Agencies) společné prohlášení, z něhož vyplývá, že biosimilars schválená v EU jsou zaměnitelná se svými referenčními protějšky.
V posledních letech také vstoupil do slovníku farmaceutického průmyslu termín biobetter. Poprvé byl použit generálním ředitelem indických laboratoří Dr. Reddy's Laboratories G. V. Prasadem na konferenci bioinvestorů v Bombaji v roce 2007. Ačkoliv se jedná pouze o marketingový pojem, který nemá žádný legislativní podklad, celkem rychle se mezi odbornou veřejností ujal a navázal na úspěchy stávajících schválených biologických přípravků.
Jedná se o vylepšené verze originálních biologik ve smyslu lepšího farmakologického účinku, výhodnějšího způsobu podání či dávkovacího režimu a snížení antigenního potenciálu nebo počtu nežádoucích účinků. Odlišnost může spočívat např. ve změně aminokyselinové sekvence, chemické modifikaci struktury nebo odlišnosti v procesu purifikace.
Biobetters představují atraktivní část farmaceutického trhu, a to z několika důvodů. Navazují na výsledky výzkumu a vývoje referenčního přípravku, je již popsána cílová struktura pro jejich zásah a nesou menší inherentní rizika. Náklady na uvedení na trh jsou tak celkově nižší.
Prvním biobetter v EU se stal biosimilární infliximab společnosti Celltrion. Infliximab je v případě intravenózního podávání spojen s vysokou mírou imunogenity. Inovace byla v tomto případě založena na subkutánním způsobu podání. Jedná se o jednodušší a časově nenáročnou aplikaci, u níž se prokázalo menší riziko tvorby protilátek spojené se snížením účinnosti.
Používání biosimilars snižuje náklady na zdravotní péči a umožňuje dostupnost nových léčebných postupů většímu počtu pacientů. Biobetters představují další krok ve vývoji biologických léčiv. Výhodnějšími vlastnostmi nabízejí větší komfort pro pacienta a další úspory zdravotnickému systému.
(zemt)
Zdroje:
1. Urbánek K. Farmakologické charakteristiky biosimilars a biobetters. 26. kongres nemocniční farmacie, Ostrava, 11. 11. 2022.
2. Sharma A., Kumar N., Kuppermann B. D. et al. Biologics, biosilimars, and biobetters: different terms or different drugs? Eye (Lond) 2019; 33 (7): 1032−1034, doi: 10.1038/s41433-019-0391-5.
3. Kim H., Alten R., Cummings F. et al. Innovative approaches to biologic development on the trail of CT-P13: biosimilars, value-added medicines, and biobetters. MAbs 2021; 13 (1): 1868078, doi: 10.1080/19420862.2020.1868078.
4. Prohlášení o odborných důvodech podporujících zaměnitelnost biologicky podobných léčivých přípravků (biosimilars) v EU. Státní ústav pro kontrolu léčiv, 19. 9. 2022. Dostupné na: www.sukl.cz/leciva/prohlaseni-o-odbornych-duvodech-podporujicich-zamenitelnost
