Vydáno před 85 lety

O lékárnách a lékárnících

Bojíte se lékárny? Já jo. Jen si na ni vzpomenu, táhne mi po zádech zima a kdyby na mne někdo vyskočil o půlnoci z křoví a vykřikl: Já jsem lékárník, nezeptám se, je-li z lékárny U samaritána nebo U zlatého jednorožce, ale bez řečí mu dám, co mám a padna, budu se mu klaněti. Ale hned zase říkám, že kdybych byl ještě jednou v životě tázán, čím chci být, naklonil bych se k otcovu uchu a řeknu očarovaně: Lékárníkem, smím-li prosit, ale venkovským.

Nevím, znají-li tento smíšený pocit bázně a úcty také Pražané, ale my, jejichž kolébka se houpala na vlnách maloměst, neseme jej v srdci od dětských let. Na starého pana Weisbergra, k němuž jsem chodil strýci pro športky, se již nepamatuji, o mnohých domech, kolem nichž jsem denně procházel, bych nedovedl říci nic určitého, ale lékárnu chovám neustále na povrchu paměti a kdykoliv se mne zeptáte, jak vypadala, popíšu Vám ji od shora dolů a nezapomenu dodati, že jsem si ji položil vedle pohádky o černokněžníku, jehož břicho bylo obepjato živým hadem.

Byla to opravdu zvláštní a tajemná věc. Řekne se: dům jako dům, obchod jako obchod, ale proč pak jsem v krámě, do něhož jsem vběhl pro deset deka hrozinek, nechal čepici na hlavě, a proč jsem horlivě smekl, sotva má ruka spo­činula na klice lékárny? Obchod je obchod, člověk jako člověk, ale stalo se Vám, že by se na Vás někdy pan lékárník usmál a zeptal se žertovně: Tak co pak chceš, chlapečku? Všude jinde pozdravili zákazníky, sotva je shlédli ve dveřích, křičeli přátelsky. Á, má služba, to jsou k nám hosti, copak si račte přát?, ale do lékárny jsi přišel, hluboké ticho Tě obestřelo, nikdo Ti nešel hlesem ani pohledem vstříc a teprve, když jsi nesměle zakašlal, plaše zašoupal nohama, rozhrnula se v pozadí černá záclona a odtud vyhlédla tvář bledá a přísná, která jako když chce říci: Vy se mne, lidi, natrápíte! Ano, tak to bylo. Viděl jsem vesničany, vstupující s pokornými úklonami a jakoby bázlivě šeptající: Odpusťte, poníženě prosíme, že jsme si Vás dovolili obtěžovat. A byli to titíž lidé, kteří si za chvíli vyjeli na obchodníka koloniálním zbožím, který se pohyboval po krámě s hbitostí ještěrky. Tak honem, prosím vás, koně mám venku a bude už brzy poledne. Ale lékárníkovi podávali recept třesoucí se rukou, nevytýkali mu, že jim na jejich zdvořilý pozdrav neodpověděl nebo jen odsekl: Cta, a když jim konečně řekl: Za hodinu!, odšourali se k řadě černých vyleštěných židlí a seděli. Až dozněl vzadu za záclonou tajuplný šelest a až se dočkali svých medicín.

Ten lékárnický krám je také ne­za­po­me­nu­telný. Byl uspořádán s rafinovanou pečlivostí, kterou člověk nikde jinde ne­viděl. Působil na nás zejména tím, že byl pokryt záhadnými nápisy, které se po­dobaly čarodějnickým zaklínadlům, jimž nerozumíte. Kupec měl šuplíky po­psány a pomazány účetními záznamy, přes nápis Klouzek nebo Paprika běžela paní Sedláč. 2 zl. 5 kr., a kromě toho tam byly gramatické chyby, na které i děti přišly a nemohly si vážiti krámu, v něm jsou láhve od kyselých okurek, o němž majitel podal tuto trapnou zprávu na neúhledné cedulce: Zde se prodávájí levné okurčaki. Takový malér se v lékárně nestal, neboť tam se mluvilo buď latinsky, nebo jen velmi vybranou mateřštinou, jak to v celém městě nikdo nedovedl. I pan učitel Matějka říkal: Kopto, nevobracejte se pořád, ale u pana lékárníka bylo všecko jen na o, a to ho činilo ještě vznešenějším.

Pan lékárník byl v celém městě jen jeden. I to bylo zvláštní. Pro kvasnice se šlo jednou tam, po druhé tam, boty nám dělal jednou pan Šarhan, po druhé pan Melichar, krejčů bylo jedenáct, pekařů šest, lékaři tři a advokáti dva, ale pan lékárník pořád a odnepaměti jen jeden. A náměstí bylo jediné místo, kde mohl bez ponížení přebývat a které zdůrazňovalo vznešenou jedinečnost. Střed města, zlatý terč všech pohledů, něco jako těžiště, na němž všichni závisíme. Neznám městečko Nasavrky, nebyl jsem ani jedenkrát v Mrákotíně, ale pevně věřím, že mají-li tam lékárnu, mají ji právě na náměstí. A také tam je pan lékárník osobou ze všech nejsvobodnější, nemá nepřátel, protože nikdo neví, kdy ho bude potřebovat a nepřiběhne-li jednou v noci pod jeho okno a nebude-li prosit, aby se zdvihl s postele co nejrychleji a prodal mu zboží, které se nedostane široko daleko. I tam se pan lékárník objevuje mezi lidmi pořídku, nemá, co by si s nimi povídal, neboť přivykl, aby lidé chodili za ním do tajuplné svatyně a nikoliv on za nimi. Řemesla se scházejí mezi sebou, rokují, besedují a umlouvají své ceny, ale on jest sám, bez konkurence, přísný diktátor, kterému každý zaplatí bez odmluvy, kolik požaduje a ještě zdvořile poděkuje, jako by se mu dostalo velké milosti. Žid jde koupit k židovi, protestant k protestantu, ale pan lékárník může býti třeba lidovcem a ani nejzarytější volnomyšlenkář se mu v jisté chvíli nemůže vyhnout. Musíš tam, člověče, chtěj nechtěj, věř, že smekneš, i když ani před Božími mukami nesmekáš, neboť pan lékárník tě má v hrsti a zachce-li se mu, může říci ledovým hlasem: Tu věc nemáme. Kam půjdeš, ptám se tě, v té slotě? Do Budyně je to půldruhé hodiny a lékař v tvém domě netrpělivě čeká na tento lék, ach, pan lékárník jest v celém městě jen jeden a ty nikdy nemůžeš říci: Neprodáš ty, prodá jiný, beztoho jsou jiní levnější.

A to je tedy to, co Pražák nepoznal, protože v Praze je lékárna za každým rohem a každá musí o klienty stát. A to je to, nač jsem si včera vzpomněl, když se usměvavý pan magistr v černém plášti vlídně a skoro až rozkochaně zeptá: Pán už ráčí být obsloužen? Byl švitorný jako obchodník koloniálním zbožím, ptal se, jak se těším na slet a bude-li letos krásné léto, aby se povedl –⁠ jo, pánové, to nebyl žádný lékárník, to my na venkově máme jiné a chováme se u nich jako v kostele, kde sídlí přísný, nemluvný Bůh, od něhož bychom zklamaně odešli, kdybychom poznali, že je to člověk jako my a že se jeho řeč od naší řeči nijak neliší.

(Čin, „Hry s lidmi a věcmi“.)

PRAKTICKÝ LÉKÁRNÍK, 1933, prosinec, str. 284–285